O prospěchu, spravedlnosti a jiných nesouvislostech

22. 6. 2011 / Miloslav Štěrba

Arogance pravicové vlády vůči odborům je zcela v souladu s mravní výbavou českých politiků, kteří u nás už léta pěstují tento způsob jednání. Nezpronevěřují se svým voličům, vědí, že podobná pozice při veřejné diskuzi je považována za legitimní. Je pro mnoho našich spoluobčanů přímo návodem k zopakování v jiných souvislostech, v jiném prostředí, zejména ve vztahu k opovrhovaným sockám, dědkům a babkám, včetně nepříliš významného odborářského segmentu.

Poslední stávka dopraváků zanechala pachuť zmrhané aktivity. Opět se ukázalo, že nám schází nositel opozičních názorů a postojů vůči obrozené pravicové koalici. Tím by měla být levicové orientovaná politická strana s potenciálem volebního vítězství a vládních ambicí. O ambice jistěže nouze není, jen s tím potenciálem u nás neumíme zacházet. Zajímavě to dokumentoval Karel Březina z pražského magistrátu, který v dvojjediné roli vystupoval jako ochránce ohrožených spoluobčanů a současně musel skrývat "stigma" příslušnosti k opoziční ČSSD. Ale i když konal dle zákonů objektivity, nakonec ho stejně pravice vyzvala k odstoupení.

Je rovněž fakt, že občané sledující průběh stávky sotva mohli v zástupu zahlédnout zástupce protivládní opozice. Ti totiž programově nepřišli do průvodu, aby "nediskreditovali" odborářskou stávku, a pak jen mohli s pocitem trapnosti poslouchat slova odborářských vůdců, že to byl právě šéf ČSSD Miloš Zeman, který svého času s nimi jako první odmítl jednat. Na druhé straně se Česká strana sociálně demokratická proměnila i v "dračí doupě", odkud vykukují z poslaneckých a senátních lavic kdysi populární odboráři. Dnes jsou součástí vládnoucích struktur, a zejména v Senátu jsou pro smích. Dolní Sněmovna vždy přehlasuje jejich moudra, a tak vytvářejí spolu s Hradem zbytečnou kulisu na hlavním válečném sociálním poli.

Vzhledem k "oblibě" Senátu bychom měli vyžadovat od stávající sestavy seberozpuštění, což je ovšem nepravděpodobné. Dobře znáte uvažování kaprů v českém rybníku. Určitě stojí za zamyšlení, zda v této malé zemi není příliš mnoho placených politiků, placených zbytečných úředníků (viz poslední skandál s panem železničním ombudsmanem), placených členů nejrůznějších rad (hlavně, aby se političí volitelé mohli spolehnout na vyprodukované rady). Musí prezident každoročně navyšovat počty generálů při známé užitečnosti naší armády? A tak jen musím ocenit přínos státní maturity. Vyvolala velmi potřebnou diskusi v řadách budoucích "hospodářů" této země. Pobídla je k přemýšlení. Což někdy stačí.

Zvláště když je u kormidla stávající vládní koalice chystající se reformovat i stávky. Mohou se ostatně inspirovat v zemi paní Thatcher, kde je generální stávka zakázána zákonem od roku 1927. Náš současný politický systém si to může dovolit. A určitě k tomu ani nepotřebuje odposlouchávat předsedu Ústavního soudu. Anebo prezidentovy poradce. Už zde není ROH, s jeho všudypřítomnými organizacemi, které se věnovaly rekreaci a oslavám, v této zemi už nikdy nevznikne žádný reálný nepřítel manažerské despocie. Soudci jsou doživotně předplaceni. Prokurátoři pohlídají policii. Ale zejména bude svět vezdejší ještě hodně dlouho rozdělený propastí bídy a chudoby, abychom pro svůj sobecký prospěch tolerovali i ta nejzhovadilejší válečná dobrodružství pumpující další kapitál do zbrojních zakázek.

Zdá se, že svět nenabízí nic pozitivního. Zvláště občanům posttotalitních režimů. Jejich ambice našly uplatnění v revolucích, při svržení konkrétních vládců, aby se aktéři posléze ocitli ještě pod větším jhem monopolu peněz. Optimisté mohou namítat, že svoboda je nad materiální statky. A tak si dál poslouchejme řeči o otevřených možnostech pro všechny, o šancích pro schopné, o významu vzdělávání... A k čemu pak potřebujeme odbory, když i jejich členové hrají golf...?

0
Vytisknout
4506

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2011