Když ne stávkou, tak jak? Aneb, když se kácí les, létají třísky!

14. 6. 2011 / Jiří Baťa

Stávka je politická, tvrdí vláda v čele s P. Nečasem, stávka je politická, tvrdí i Václav Klaus, případně někteří další. Rétorika, kterou se snaží prosadit nejen svůj názor, ale i neadekvátní, účelové a rozporuplné opatření vůči organizátorům stávky: soudní předběžné opatření. Věci nabírají na dramatičnosti.

Především by bylo záhodno si osvětlit několik pojmů. Stávka je proces, kterým odboráři vyjadřují jistý nesouhlas s něčím. Podle Ústavy by to měly být záležitosti, které se dotýkají zaměstnanců a zaměstnavatelů. Potud by snad bylo možné považovat nadcházející plánovanou stávku za neodpovídající těmto zásadám. Jenže ta podstata stávky má i jiné, stejně závažné aspekty. Především, že motto stávky je nesouhlas odborářů a nebude nepravdivé, když se řekne i občanů s kroky vlády, které svými reformami ohrožují životní standardy a podmínky občanů.

Zde je nejspíše potřeba si uvědomit, že z obecného pohledu co zaměstnanec, to občan, co občan, to zaměstnanec. Vláda (potažmo parlament) sice není nikomu zaměstnancem, bohužel, nicméně ve světle kroků, které jsou směřovány proti občanům, jsou ohroženy zájmy nejen zaměstnanců, ale i zaměstnavatelů. Jestliže totiž průzkumy dokazují, že s prací vlády a jejími kroky (předkládaným reformami), nesouhlasí 90 % občanů státu, nelze nepochybovat o tom, že nespokojení jsou nejenom řadoví zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé, byť je zaměstnanců v tomto percentuálním měřítku většina. Jenže všechno souvisí se vším, což si uvědomují i zaměstnavatelé (tedy kromě Bakalů, Kellnerů, Bártů, Romanů, Žaludů a jim podobných).

Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá, říká jedno z českých pořekadel. Vláda bezohledně naplňuje své asociální opatření s jediným cílem, dostát svým předsevzetím, prý dané svým programovým prohlášením a koaliční smlouvou. Bohužel pouze těmi předsevzetími, které se jim dnes hodí. Mnohé body programového prohlášení hodili za hlavu, neznají se k nim a ani se jimi nehodlají zabývat. Reformy, které jsou alfou a omegou v její činnosti jsou, objektivně řečeno, nutné. Neznamená to však, že tak lze činit systém za každou cenu, ať to (občany) stojí co to stojí, že tedy s nadsázkou půjdou přes mrtvoly. A to je to, s čím odbory nesouhlasí.

Premiér Nečas se snaží veškerou neúspěšnost prosazování vládních reforem svalit na odbory, jejich centrály, resp. jejich bossy. Není pochyb o tom, že to není záležitost jen jejich, ale to, že se do stávky hodlají zapojit zaměstnanci, tedy odboráři těchto svazů a centrál dokazuje, že je to jejich evidentní nespokojenost a vůle, postavit se nikoliv v principu proti reformám, ale tomu, jak jsou tyto reformy pro ně dobré či špatné. Obhajoba vlády, resp. samotného premiéra, že je to pro dobro občanů, že reformy je mají ochránit před tím, aby se v brzké době nedostali do situací podobné Řecku , je bezprecedentní klamání a podvod na občany. Jakkoliv totiž reformy jsou nutné neznamená to, že musí být až tak radikální, že to občanům přinese těžké újmy na standardu jejich života.

P. Nečas na svém brífinku znovu zopakoval, že stávka je politického charakteru, že je to politický boj odborářů (rozuměj představitelů odborů), kteří ve spojení s opozičními levicovými politickými stranami usilují nikoliv o dohodu, ale o pád vlády a vyvolání nových voleb. Ohání se lacinými fakty dobré vůle, jako např. že on a vláda strávili desítky hodin při jednání s odbory, ty však zásadně odmítají jednat a nesouhlasí s návrhy, které vláda navrhuje. Nepochybně k tomu mají odbory své důvody. Lze si totiž živě představit, jaké asi ústupky je vláda ochotna podstoupit, když se nechá slyšet např. ministr Kalousek, ministr Drábek nebo jeho kolega Heger, o premiérovi nemluvě. Notabene, když P. Nečas prohlašuje, že vláda od reforem nehodlá ustoupit a nelze očekávat zastavení reforem. Tím má de facto na mysli reformy v té podobě (až na případné nepatrné a nepodstatné změny), které mají na stole. O čem tedy mají odboráři jednat?

Do jisté míry je pochopitelné a logické, že se vláda bude bránit a bude trvat na svém. Jenže argumenty, které uvádějí, jsou až okatě jednostranné, nekorektní a bohužel nepravdivé. Jak lze věřit slovům P. Nečase, když tvrdí, kolik času vláda strávila při jednání s odbory a jakých "ústupků" na popud odborů učinili, když o nich nijak nebyla informována média, notabene veřejnost? V konečné fázi to vyznívá tak, že za všechno špatné, co se dnes v republice děje, mohou odbory a odboráři. A co špatné ještě není, ale bude, i za to již dává premiér Nečas vinu odborům. Odboráři prý svou stávkou jednají neseriozně, neslušně až bezohledně např. vůči dětem a školákům, vůči těm, kteří se stávkou nesouhlasí, resp. vůči těm třetím osobám, které nemají se stávkou nic co do činění. Tedy, je to prý politická stávka. Tak to je a to i bude, si zřejmě myslí pan Nečas. Ergo kladívko, když hradní pán stanoviskům vlády a P. Nečase dal zelenou a požehnal jejich krokům.

Václav Klaus opět projevil své konzervativně liberální postoje a těžce popřel postavení hlavy státu, která má být představitelem občanů své země, což stvrdil svou přísahou. Nejen že se nezastal odborářů, vždyť ti konají protizákonně, vedou politický boj, ale nezastal se ani odborářů jako občanů, notabene ostatních občanů-neodborářů, jichž je cca 90 % v zemi, kteří s koaliční vládou P. Nečase nesouhlasí a považují ji za nejhorší od r. 1989 (tedy ještě horší, než byla ta jeho). Nikdo z představitelů vlády, ani sám prezident nejsou ochotni respektovat tento fakt, pro ně není 90 % ukazatel neoblíbenosti, ale i nesouhlasu s vládou žádný relevantní faktor. Pan prezident se nechal emocionálně unést, když ve svém vystoupení nejen znovu podtrhl politický cíl stávky, ale dokonce nabádal ke stávkokazectví! Řádně si "pšouknul" a zapomněl, jaký to bude mít efekt navenek. Svým vystoupením s podporou vlády celou záležitost jen zkomplikoval, přilil oleje do ohně a nepochybně vyvolal příslušné reakce na straně odborů a jistě i veřejnosti. Nicméně i tak zůstane všechna vina na odborech.

Vláda, vědoma si reálného nebezpečí ze strany odborů se projevila nejen jako aktivně se bránicí, ale rovněž jako zbabělec. Jednak proto, že zcela nestandardně požádala soud o vydání předběžného opatření v daný moment jednoznačně účelové

(nemluvě rovněž o nestandardním, rychlém průběhu vydání a předání rozhodnutí soudu o předběžném opatření odborům - a to prý jsou soudy apolitické!), ale vláda, aby se jistila případných podobných, pro ně nežádoucích situací, vydala pokyn na úpravu zákona o stávkách. Stávající zákon je prý, podle slov P. Nečase, nejliberálnější v Evropě, možná i ve světě galaxii nevylučujíc (a toho prý odbory zneužívají). Není divu, musí přece chránit a uchránit své výdobytky, které v potu tváře roky budovali!

V úvodu, resp. v nadpise článku jsem položil otázku: Když ne stávkou, tak jak? O tom, jak by měli odboroví předáci, případně jiné subjekty, lidé či občané vyjádřit svou nespokojenost, nikdo z vládních mudrlantů nezmínil. Jim totiž stačí, když stávku označí za politickou, nikoliv za odborářskou, možnostmi jak řešit neshody či nesouhlas jak odborů, tak občanské veřejnosti se nezabývají, natož aby radili, jak postupovat, aby byla stávka když už ne politická, tak alespoň pro ně přijatelná. Poněkud jim nedochází, že právě ve stávce (stávkách) je ta síla odborů, odborářů, ale i obyčejných občanů-neodborářů (ne všichni jsou z vlastního nezájmu odboráři). V tom tkví pro ně to nebezpečí a obavy z nejhoršího, že z toho mohou mít problémy, ne-li dokonce padnout. A jestliže se odvolávají na jisté škody a důsledky, mají pravdu. Nejspíše si jsou dobře vědomi, že ryba smrdí od hlavy a že by z toho jako vláda nevyšla přinejmenším bez šrámů. Jenže "vóóó tom to je!". Když se kácí les, létají třísky. A obavy, že se jim tříska zapíchne hluboko pod kůži, je víc než reálná a tedy o to více nebezpečná . Ti rozumní, loajální a sympatizující to jistě pochopí, byť jim jisté problémy v důsledku stávky mohou nastat. Myslím, že i zde lze uplatnit známé: jeden za všechny, všichni za jednoho. Solidarita mezi občany jistě ještě existuje!

Otázka tedy zní : jak by podle jejich představ vlády měli odboráři či občané dát najevo svou nespokojenost (jedno, zda s vládou či s čímkoliv jiným), aby vládě nečinili tyto problémy? Odpověď: nestávkovat! A jiná možnost? Žádná! Už jenom proto, že právo na stávku je zaručené Ústavou. Opatření, které vláda chystá je snaha omezit či zkomplikovat toto právo tak, aby se povolování a realizace stávek stalo natolik obtížné, že by od úmyslu stávkovat by organizátory odradilo. Tak asi vypadá představa vlády o právu na stávku, v demokratickém státě, nutno dodat!

Jejich slova o respektování práva na stávku jsou jen prázdná a falešná slova, oni totiž v principu stávky nejen nechtějí, ale činí vše, aby nebyly. Pokud možno vůbec. Tvrzení, že jsou ochotni jako vláda trpělivě naslouchat, jednat, že jsou ochotni ustupovat atd., je vědomá nepravda a má jen vzbudit soucitný dojem, že dělají všechno a jen to nejlepší pro "své" občany. Vždyť, jak říká Kalousek, oni dostali mandát vládnout, mají tedy i mandát na kroky, které dělají. A že se činí, není pochyb. Vůbec jim není proti mysli fakt, že vládu a mandát získali nikoliv svým vítězstvím ve volbách, ale shodou okolností nevyužitého vítězství jiného, že ani zdaleka neplní před volbami proklamované programové cíle, natož programové prohlášení a už vůbec ten fakt, že je to vláda nedůvěryhodná, neracionální, konfliktní, nesourodá, nejednotná a ve svých důsledcích vláda krajně neoblíbená. To všechno pro ně není podstatné, podstatný je fakt, že jsou u moci a mohou tedy rozhodovat. To je činí sebevědomými, nadutými, namyšlenými a arogantními politiky, kteří ani zdaleka nenaplňují Nečasovy proklamace o tom, že je to vláda občanů a pro občany. Vzdor tomu, že koaliční vláda má mezi sebou stranu, která si sice říká nejen že je občanská, ale dokonce i demokratická (aneb já o voze, on o koze), o těch dvou zbývajících lépe nemluvit. A těmto iluzím, včetně jejích krokům a činům by měla veřejnost věřit. Před volbami byli naivní občané, kteří těmto stranám dali hlas, nyní prohlédli a vidí realitu, co či koho volili. Na druhé straně jsou naivitou dnes postiženi samotní politici ve vládě (plus 115 poslanců) kteří si myslí, že jsou ti jediní spasitelé Česka a jeho občanů před katastrofou, kterou oni sami inscenují. Hradní pán jim k tomu vydatně pomáhá. (a ne poprvé!).

Jak pravil Hahabimbi: "Toho bohdá nebude, aby Hahabimbi z boje utíkal". Kdo je tím Hahabimbi, se ukáže do čtvrtka!

0
Vytisknout
3447

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2011