Když nálepka nestačí, ale realita také neodpouští

4. 6. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 14 minut

Daniel Veselý má pravdu v jedné věci, a není to maličkost: nálepkování je intelektuálně líné. Když se každý nepohodlný argument o Ukrajině, Rusku, NATO, Západu, Gaze nebo Izraeli okamžitě hodí do pytle s nápisem „propaganda", veřejná debata nezíská čistotu, ale chudobu. Místo přesnosti přichází reflex. Místo rozboru přichází morální razítko. A razítko, jak ví každý, kdo někdy pracoval v redakci nebo na úřadě, je krásná věc: vydává zvuk rozhodnosti i tehdy, když hlava právě odjela na dovolenou.

 
Proto Danielu Veselému rozumím, když píše, že rezolutně odmítá nálepku „ruská propaganda". Rozumím i jeho únavě z prostředí, kde se po únoru 2022 často zúžil koridor legitimní debaty. Válka je strašný cenzor i tam, kde formální cenzura neexistuje. Vytváří atmosféru, v níž se pochybnost snadno zaměňuje za zradu, kontext za omluvu a realismus za morální kolaps. To je nebezpečné. Demokratická média nemají být válečným bubnem, ani když stojí na správné straně dějin. Právě když stojí na správné straně, musí si dávat pozor, aby nezačala znít jako dobře naladěný buben ministerstva pravdy.

Ale z této pravdy ještě nevyplývá druhá věc, kterou Veselý naznačuje: že když odmítneme nálepku, problém zmizí. Nezmizí. Protože otázka nezní, zda má člověk právo psát nepohodlné věci o Ukrajině, Západu, NATO nebo západní strategii. Má. Otázka zní, zda konkrétní text pracuje s fakty tak, že rozšiřuje obraz reality, nebo tak, že sice přinese několik pravdivých kamenů, ale postaví z nich dům s okny pouze na východ.

Veselý v reakci uznal jednu konkrétní chybu: v poslední chvíli ve svém textu mylně napsal, že Rusko už zaútočilo střelou Orešnik na podzemní velitelství ukrajinské armády, ač šlo o varování Anatola Lievena, že by se takový útok mohl stát. To uznání je důležité a je fér ho ocenit. V českém mediálním prostředí, kde se lidé často drží vlastních vět jako tonoucí dveří z Titaniku, není oprava chyby samozřejmost. Daniel Veselý ji opravil. Tečka. To je dobře.

Veselý říká, že nechce znovu probírat faktografii, protože k tématu napsal prakticky vše. Já bych se naopak k faktografii vrátil. Ne z pedanterie. Ne proto, že bych si chtěl hrát na soudního znalce mezi troskami Evropy. Ale protože v této válce je právě faktografie rozdílem mezi analýzou a zpěvem sirén.

Začněme tím, co říká Kreml, protože má-li být debata férová, je třeba znát i ruský příběh v jeho silné podobě, ne pouze v karikatuře z hospodského proruského kanálu. Ruský stát tvrdí několik věcí. Tvrdí, že Ukrajina byla po roce 2014 unesena nacionalistickým a protiruským režimem. Tvrdí, že NATO dlouhodobě expandovalo k ruským hranicím a ignorovalo ruské bezpečnostní obavy. Tvrdí, že ruskojazyčné obyvatelstvo Donbasu bylo ohroženo a že Kyjev neplnil Minské dohody. Tvrdí, že Krym se „vrátil domů" na základě vůle obyvatel. Tvrdí, že Západ používá Ukrajinu jako beranidlo proti Rusku. Tvrdí, že cílem války je demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. Tvrdí, že sankce jsou ekonomickou válkou proti Rusku. Tvrdí, že ukrajinské útoky na ruské území a na okupovaná území dokazují teroristickou povahu kyjevského režimu. A tvrdí, že mír je možný, pokud Ukrajina přijme „realitu na bojišti", tedy ruské územní zisky a širší bezpečnostní uspořádání výhodné pro Moskvu.

Toto je ruský argument. Má svou vnitřní logiku. Právě proto je nebezpečný. Nejhorší propaganda není ta, která vypadá jako opilý transparent. Nejhorší propaganda je ta, která si vypůjčí několik skutečných historických křivd, několik západních chyb, několik ukrajinských problémů, několik geopolitických faktů — a pak z nich udělá morální licenci pro invazi.

Ano, NATO se po studené válce rozšiřovalo. Ano, Západ mnohokrát zacházel s mezinárodním právem jako s jídelním lístkem, z něhož si vybírá podle chuti. Ano, Irák byl katastrofou a morální autorita Washingtonu po roce 2003 už nikdy nevypadala jako mramorový sloup. Ano, ukrajinský nacionalismus má své temné, odpudivé a historicky zatížené proudy. Ano, po roce 2014 existovala v Donbasu skutečná válka, skutečné civilní utrpení a skutečná selhání na obou stranách. Ano, Ukrajina má korupci, oligarchické dědictví, mocenské klientelismy a občas i nebezpečné sklony zaměňovat válečnou nutnost za politickou pohodlnost. Ano, část západního diskurzu o Ukrajině byla sentimentální, kýčovitá a neschopná vidět, že bráněný stát není automaticky svatý.

Ale z žádného z těchto „ano" nevzniká právo Ruska napadnout sousední stát, anektovat jeho území, bombardovat jeho města, unášet jeho děti, ničit jeho infrastrukturu a poté požadovat, aby svět nazval tuto operaci geopolitickým kontextem. Kontext není rozhřešení. Dějiny nejsou alibi. A pocit ohrožení velmoci není šek vystavený na cizí hranice.

Kreml rád mluví o bezpečnosti. Jenže v jeho slovníku bezpečnost Ruska znamená nejistotu všech okolo. Ukrajina má být neutrální, ale Rusko smí být imperiální. Ukrajina nemá právo vybírat si aliance, ale Rusko má právo vybírat jí osud. Donbas má právo na sebeurčení, ale Čečensko, Tatarstán nebo svobodné Rusko už tuto filozofickou laskavost nedostávají. Krym může být „historicky ruský", ale hranice uznané mezinárodním právem se v této úvaze stanou jen nepříjemnou administrativní chybou. Tady nejde o princip. Jde o moc převlečenou za princip.

A teď druhá strana: Ukrajina.

Pokud má mít tento text nějaký smysl, nesmí se tvářit, že Ukrajina je jen čistý obraz oběti. Oběť může být reálná a zároveň neideální. Stát může být napaden a zároveň zkorumpovaný. Národ může vést spravedlivou obranu a zároveň mít uvnitř politické chyby, cynismus, ideologické slepé skvrny i špatné lidi na dobrých pozicích. Kdo to neumí říct, nepomáhá Ukrajině. Dělá z ní pohlednici. A pohlednice se ve válce rychle trhají.

Ukrajinská korupce není ruský výmysl. Je to dlouhodobá choroba postsovětského státu, proti níž Ukrajina zápasí roky. Instituce jako NABU a SAPO vznikly právě proto, že tlak veřejnosti, občanské společnosti i západních partnerů donutil Kyjev vytvářet nástroje kontroly. 


To všechno má být řečeno nahlas. Ne šeptem, aby to neslyšeli v Moskvě. Nahlas. Protože Ukrajina neporazí Rusko tím, že bude předstírat, že není Ukrajina, ale skandinávská pohádka s drony. Porazí ho, pokud dokáže být lepším státem než Rusko i pod tlakem války. A to znamená kontrolu moci, boj s korupcí, nezávislé instituce, svobodná média, schopnost snést kritiku a nepovažovat každý nepříjemný dotaz za práci pro nepřítele.

Také ukrajinský nacionalismus není téma, které lze jednoduše zamést pod koberec s vyšívaným nápisem „Sláva Ukrajině". Ruská propaganda tento problém zveličuje do absurdní nacistické pohádky, protože potřebuje „denacifikací" zakrýt vlastní imperiální válku. Ale to neznamená, že Ukrajina nemá problematickou paměť, hrdiny se špinavými biografiemi, jazykové konflikty a politické proudy, které západní romantici raději nevidí. Seriózní podpora Ukrajiny nemůže stát na tom, že se její stíny zakážou fotografovat. Musí stát na tom, že ani tyto stíny nedávají Rusku právo zhasnout celý dům.

Veselý má také pravdu, když připomíná vyčerpání Ukrajiny. Demograficky, ekonomicky a materiálně je Ukrajina slabší než Rusko. To není názor. To je geografie, průmysl, populace a aritmetika. Ruská ekonomika se nezhroutila. 

Rusko tedy není vyřízeno. Ale není ani zdravé. Vypadá spíš jako člověk, který chodí, protože ho drží adrenalin, nikoli protože by měl dobré plíce. Válečná ekonomika umí vytvářet pohyb, zaměstnanost a čísla. Umí také potichu spalovat budoucnost, technologickou modernizaci, civilní sektor a životní úroveň. Kreml dokáže válku financovat dál. To ovšem není totéž jako říct, že sankce jsou bezzubé nebo že ruská strategie je ekonomicky bezbolestná.

Na bojišti je obraz stejně nekomfortní pro jednoduché věty. Rusko stále okupuje obrovské části Ukrajiny. Stále má větší mobilizační rezervy, více dělostřelecké tradice, masivní vojenský průmysl a ochotu platit lidskou cenu, která by v demokratické společnosti pravděpodobně zlomila vládu. Zároveň však data ISW a shrnutí Russia Matters ukazují, že v období od konce dubna do konce května 2026 ruské síly zaznamenaly čistou ztrátu části kontrolovaného ukrajinského území. Guardian i další média citovala analytiky, podle nichž ruský pozemní postup výrazně zpomalil a Moskva se částečně přesouvá k intenzivnější vzdušné kampani. Zelenskyj vnímá ukrajinské údery hluboko v Rusku jako prostředek, který má Ukrajině umožnit jednat z rovnocennější pozice.

To neznamená, že Ukrajina vyhrává. Znamená to pouze, že Rusko nevyhrává tak hladce, jak tvrdí ti, kdo si pletou velikost Ruska s osudem. Válka je ve fázi strašného opotřebení, v níž se může stát mnoho věcí najednou: Ukrajina může být vyčerpaná, Rusko může být silné, ruský postup může zpomalovat, ukrajinské údery mohou bolet, západní zásoby mohou být nedostatečné, ruské ztráty mohou být vysoké a mír může být nezbytný, ale stále vzdálený. Jednoduchá věta „čas ukáže" je pravdivá, ale příliš pohodlná. Čas ukáže jen těm, kdo mezitím neztratí schopnost dívat se.

A právě zde se vracíme k tomu slovu, které Daniela Veselého právem dráždí: propaganda.

Propaganda není jen lhaní. Kdyby propaganda byla pouze lež, byla by snadnější práce. Propaganda často pracuje s fakty. Vybere je, seřadí, napne mezi nimi provázek, některá nechá ve světle, jiná v šeru, a nakonec vytvoří obraz, který sice obsahuje pravdivé prvky, ale vede čtenáře tam, kam autor chtěl od začátku. Když někdo říká, že Rusko není vyřízeno, je to fakt. Když z toho začne systematicky vyvozovat, že odpor Ukrajiny je zbytečný a že Západ prodlužuje válku z ideologické umanutosti, už jsme v interpretaci. A když tato interpretace pravidelně zní stejně jako hlavní linie kremelského zájmu, je legitimní říct, že bezděčně slouží prokremelskému rámci.

To není totéž jako říct, že Veselý je agent Kremlu. Není třeba z lidí dělat agenty, když stačí číst jejich argumenty. Většina intelektuálně zajímavých omylů nevzniká v trezoru tajné služby. Vzniká v hlavě člověka, který má své historické zkušenosti, své morální alergie, své oprávněné nenávisti k západnímu pokrytectví a své oblíbené autory. Někdy z toho vznikne cenná kritika. Někdy z toho vznikne gramofon, který hraje stále stejnou desku.

Veselý se bojí, že nálepka ukončuje debatu. Má pravdu: může ji ukončit. Ale stejně tak ji může ukončit i obranná reakce, která každou kritiku rámce označí za diskreditaci „tlumočníka nehodících se faktů". Ani jedno není dobré. Ne každý, kdo mluví o geopolitickém kontextu, je proruský propagandista. Ale také ne každý, kdo upozorní na prokremelskou strukturu argumentu, je cenzor s razítkem v ruce.

Skutečná debata začíná až za těmito dvěma pohodlnostmi.

Veselý ve své reakci píše, že v pluralitním a demokratickém prostředí by neměl být legitimní pouze jeden postoj. Souhlasím. Měli bychom slyšet ty, kdo podporují vyzbrojování Ukrajiny, i ty, kdo se bojí eskalace. Ty, kdo zdůrazňují mezinárodní právo, i ty, kdo připomínají mocenskou realitu. Ty, kdo mluví o ruské vině, i ty, kdo kritizují západní chyby. Ale pluralita není povinnost tvářit se, že všechny rámce jsou stejně poctivé. Pluralita znamená, že hlas zazní. Ne že po zaznění dostane imunitu.

Proto Veselý má mít na Britských listech prostor. Zároveň však musí počítat s tím, že jeho práce bude rozebrána stejně tvrdě jako práce kohokoliv jiného. 

A když už Veselý přirovnává nálepku „ruská propaganda" k obvinění z antisemitismu v debatě o Izraeli a Palestině, stojí za to udělat drobné rozlišení. Ano, obvinění z antisemitismu bylo mnohokrát zneužito k umlčení legitimní kritiky izraelské okupace, osadnické politiky a ničení Gazy. Ale zároveň antisemitismus skutečně existuje a v některých protiizraelských projevech se maskuje jako antisionismus s velmi řídkou maskou. Stejně tak „ruská propaganda" může být zneužita jako nálepka proti nepohodlnému realismu. Ale ruská propaganda také skutečně existuje, šíří se, mutuje, přizpůsobuje se, cituje západní autory, miluje slovo „kontext" a velmi dobře ví, že nejúčinnější lež je ta, která se drží za ruku s několika pravdami.

Proto je třeba opatrnost na obě strany. Neoznačovat automaticky. Ale také se nebát označit, když rámec dlouhodobě odpovídá propagandistické funkci.

A nakonec ještě Gaza, protože Veselý ji zmiňuje správně jako příklad selhání mainstreamu. Ano, mnoho západních médií dlouho redukovalo palestinskou realitu na 7. říjen 2023, jako by dějiny začaly toho rána a Gaza předtím byla normální středomořská čtvrť s horším počasím. To byla chyba a často morální ostuda. Útok Hamásu byl masakr a zločin. Ale izraelská okupace, blokáda, osadnická logika a dlouhodobé ponižování Palestinců nezmizely jen proto, že Hamás provedl masakr. Seriózní novinařina musí umět říct obojí.

Stejný princip platí pro Ukrajinu. Ruská invaze je zločinná a nelegální. Západní chyby, ukrajinská korupce, nacionalistické mýty, selhání Kyjeva v minulosti a geopolitické přešlapy Washingtonu nezmizely. Seriózní novinařina musí umět říct obojí. Ale říct obojí neznamená dát obojímu stejnou morální váhu. Kontext není váha, která automaticky srovná agresora a napadeného. Kontext je mapa. A mapa nám může ukázat cestu k válce, ale nesmí z ní vymazat toho, kdo překročil hranici s tankem.

Fakta nejsou svaté relikvie. Jsou to cihly. A my se musíme ptát, jaký dům z nich autor staví. Pokud je tím domem prostor, kde se dá mluvit o slabostech Ukrajiny, chybách Západu, síle Ruska a nutnosti diplomacie, jsem uvnitř.Pokud je tím domem jen elegantně osvětlená čekárna na ruské vítězství, zůstanu venku — a budu popisovat architekturu.

1
Vytisknout
381

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2026