Od postmodernismu a liberalismu k neomodernismu
3. 9. 2026 / Bohumil Sláma
Různí vůdcové používali až příliš často heslo, že vedou svůj lid do boje za svobodu, zatímco ve skutečnosti ho chtěli zotročit. Že žádný slib neoslovuje člověka mocněji, dokazuje též to, že i vůdci, kteří chtějí svobodu potlačit, považují za nutné ji slibovat. Erich Fromm
Člověk je dobrý, tvrdili v šedesátých letech minulého století američtí humanističtí psychologové, avšak mýlili se, neboť člověk více nebo méně podléhá vnitřním vlivům, které v něm probouzejí i zlo.
Podle polyhistora a politka Tomáše G. Masaryka „poněvadž pravým historickým a společnským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studial lidské přirozenosti“. Jeho žák, filosof Milan Machovec, vystoupil s požadavkem, aby pilířem společenských věd byla psychologie.
Prvními iniciátory neomodernismu byli Zelení, druhým byl Masarykův nepřímý žák Václav Havel. Stal se jím proto, že k opodstatněnými tezím modernismu připojil ekologii. Jak ideologie Zelených, tak Havlova ideologie ovšem byly neúplné, neboť jim chyběl a dodnes chybí širší filosofický, resp. polyhistorický záběr.
Masaryk a Marcus Aurelius byli v dějinách lidstva jedinými „filosofy na trůně“. Masaryk demokrat, Aurelis feudál, měli však mnoho společného. Oba zdůrazňovali soudnost, dobro a morálku, stoické „co nemůžeš ovlivnit, nechť tě nechává chladným“, starozákonní „svoboda je poznaná nutnost“ a náležitý přístup k náboženstvím.
Za Masarykova života existoval fašismus a bolševismus, po jeho smrti nastoupil nastoupil nacismus, který zavinil 2. světovoou válku.
Po hrůzách, kreré tato válka způsobila,vznikl postmodernismus. Hlubinný psycholog Carl G. Jung jimi nebyl překvapen, neboť znal sílu individuálního i kolekovního něvědomí, jak ji už před ním nastínili Sigmund Freud (pudové Ono) a Alfred Adler (komplex méněcennosti a další).
Válečné hrůzy ovšem ovlivnily zakladatele posmodernismu, filosofa Jeana-Francoise Lyotarda, který odmítl „metavyprávění“ neboli „velká vyprávění“ modernismu, jak se postpupně vyvinula od reformace a humanismu k osvícenství a vývojovému optimismu raného modernimsu 19. sroletí, neboť je považoval za neadekvátní. Nevzal v úvahu, že válka skončila vítězstvím demokratických mocností (byť zvítězil i Sovětský svaz). Podle jeho názoru nastal čas k opuštění univerzálního konsensu a k příklonu k pluralismu (k němuž však zaujal nepluralitní postoj). Tím vyvstal do popředí jeho zásadní omyl, krerý poznamenal a dodnes poznamnenává výoj lidského světa: mohou-li říkat a prosazovat své „pravdy“ též toxičtí jedinci, kterých je zejména mezi politiky nemálo, nevede to ke svobodě, ale spíše k nesvobodě.
Učebnicovým dokladem tohoto jevu je neoliberalismus. Tento ekonomický směr počátkem minulého století navázal na původní liberalismus skotského ekonoma Adama Smithe. Převzal a dál rozpracoval jeho základní teze, kterými jsou svoboda podnikání, snížení úlohy státu na chodu ekonomiky, privatizace státních firem, volný trh, snižování daní a víceméně sobecký indvidualismus.
Diskuse