Robert Redford: I. část – Muž, který okouzlil svět

3. 9. 2026 / Milan Mundier

Rebel i bohém

Charles Robert Redford se narodil 18. srpna 1936 (ve znamení Lva) v kalifornské Santa Monice do rodiny účetního. Byla to mimořádně složitá doba. Spojené státy se stále ještě vzpamatovávaly z důsledků hospodářské krize a jejich prezident Franklin D. Roosevelt se ucházel o druhé funkční období v Bílém domě. Vojska Adolfa Hitlera obsadila demilitarizované Porýní, ve Španělsku vypukla občanská válka a britský král Eduard VIII. abdikoval, aby se mohl oženit s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Redford však na své dětství vzpomínal trochu jinak. "Na dětství si vzpomínám jako na období, kdy jsem se snažil dostat ze všech sil z domova, z Los Angeles. Ale jsem vděčný, že jsem poznal toto město ještě v době, kdy bylo nádherné, kdy jste ho mohli přejet na kole a kdy se v ulicích vznášela vůně kvetoucích pomerančovníků," svěřil se po letech. Přesto ale nelze tvrdit, že by jeho dětství a dospívání bylo zrovna idylické. Jako dítě prodělal Robert obrnu, a tak musel dlouhý čas strávit na lůžku.

Poté, co se uzdravil, nasvědčovalo vše tomu, že by se mohl uplatnit ve světě sportu. Jenže když Robert v roce 1955 dokončoval svá středoškolská studia, zemřela jeho milovaná maminka Marta na otravu krve. Pro dospívajícího mladíka to byl doslova šok, a tak začal hledat útěchu v alkoholu. Pod jeho vlivem se dopustil hned několika excesů, kvůli nimž přišel o univerzitní stipendium. Po vynuceném odchodu z Coloradské univerzity tedy zoufalý mladík zamířil do Evropy. Ta byla ještě pořád poznamenaná hrůzami druhé světové války a současně již byla nemilosrdně rozdělena železnou oponou. Mladý Redford ale tehdy politiku příliš neřešil a naplno si užíval bohémského života. Chvíli v Paříži, chvíli ve Florencii. Poctivě navštěvoval malířské kurzy a sám tvořil za pomoci palety a štětce. Ale tohle nebyl svět Genea Kellyho a jeho Američana v Paříži.

Počáteční entuziasmus tak postupně vystřídala frustrace. "Zhubl jsem o 20 kilo," vzpomínal později Redford. "Nervové vypětí a neustálý pohyb mě doslova a do písmene vysávaly. Proč jsem byl nervózní? Obával jsem se, že cestu nezvládnu, že se budu muset vrátit do Los Angeles, a pokračovat v životě, který jsem si nevybral. V Paříži to bylo zlé, ale ve Florencii nesnesitelné." Redfordovo "evropské turné" tak skončilo už v roce 1957. A aby se zklamaný mladík neocitl znovu na dně, vrhl se po hlavě do rodinného života. Rok po návratu z Evropy se oženil s historičkou Lolou Von Wagenenovou. Byla mladší o dva roky a pocházela z mormonské rodiny. Její náboženství bylo Redfordovi sice cizí, přesto se mu ale snažil porozumět. Mladé manželství však velmi brzy prošlo první zatěžkávací zkouškou. Prvorozený syn Scott, který se narodil v roce 1959, zemřel ve věku necelých tří měsíců na syndrom náhlého úmrtí kojenců. "Museli jsme se s tím vyrovnat. Musíte jít dál. A měli jsme i další děti, které přišly. Ale něco takového se nedá úplně ignorovat. Pravděpodobně se to projevuje různými drobnými způsoby, kterých si ani nejste vědomi. Jsem si jistý, že spousta těchto věcí je podvědomá. Když jste tak mladí, nejste vybaveni se s tím vypořádat," uvedl Redford po čase.

V následujících letech se manželům Redfordovým narodily další tři děti: dcery Shauna (*1960) a Amy (*1970) a syn James (1962–2020). Sám Redford se pak rozhodl, že zkusí své štěstí jako herec. Co mohl ztratit? Nejprve vystudoval Pratt Institute of Art, aby posléze přešel na Americkou akademii dramatických umění. Začal se objevovat na divadelních prknech i na televizní obrazovce. Ale snadné to rozhodně neměl. "Hezká tvář, sportovní postava, obrovský talent a okouzlující úsměv nestačily, naopak hezká tvář mu byla spíš na obtíž," nechal se slyšet Sydney Pollack, jenž se později stal Redfordovým blízkým přítelem a kmenovým režisérem. Ti dva se spolu poprvé pracovně sešli při natáčení dnes již zapomenutého protiválečného dramatu War Hunt (1962), kdy oba ještě byli začínajícími herci. Okamžitě si ale kápli do noty. "V tomhle oboru se zdání a realita snaží přetrumfnout jedna druhou. Rychle se ale naučíte vidět pod povrch. To, co jsem viděl v Robertovi, byl kvalitní člověk," prohlásil po letech Pollack. Leč ani jeho přátelství s Redfordem se neobešlo bez větších problémů. Svět Hollywoodu umí být totiž někdy velmi krutý.

První krůčky ke slávě

Již v polovině 60. let na sebe Robert Redford výrazně upoutal vedlejšími rolemi ve válečné komedii Gottfrieda Reinhardta Situace je zoufalá, nikoliv však vážná (1965) a melodramatu Roberta Mulligana Jaká je Daisy Cloverová(1965), v němž zazářil po boku nádherné Natalie Woodové. První větší zlom v Redfordově kariéře však přinesl až mistrovský thriller Arthura Penna Štvanice (1966). Sympatický herec zde ztvárnil postavu uprchlého trestance Bubbera Reevese, který se shodou nešťastných okolností zaplete do případu vraždy. Producent Sam Spiegel se pro Redforda rozhodl na základě toho, jak už tehdy dokázal působit na ženy. "Přitažlivé lidi najdete všude, ale pak je tu ještě charisma, které Bob rozhodně měl. O pár let později, když jsme spolu natáčeli Elektrického jezdce, jsem toho byla svědkem v plné parádě. V Caesars Palace ve Vegas k němu jednou přišla žena a řekla 'ahoj'. Pak mu doslova omdlela k nohám. Taková síla je nevídaná," vzpomínala později Jane Fondová, představitelka hlavní ženské role ve filmu Štvanice.

Během natáčení filmu se navíc z Redforda a Fondové (dcery legendárního herce Henryho Fondy) stali skuteční přátelé. V jedné scéně spolu byli zavření v kufru auta. "Skončili jsme zalezlí jako malé děti a čekali, až přijdeme na řadu. Mluvili jsme o životě. Natáčení v noci vyvolává intimitu, takže jsme k sobě byli otevření," vysvětlovala po letech legendární herečka. "Z konverzace se vyvinulo přátelství založené na důvěře a porozumění, které trvalo dlouhá léta," dodala Fondová. A už o rok později si zahrála s Redfordem v půvabné romantické komedii Genea Sakse Bosé nohy v parku (1967). Šlo o adaptaci stejnojmenné divadelní hry Neila Simona, který byl tehdy neskutečně "in". Podivný pár, Apartmá v hotelu Plaza, Zajatec 2. avenue, Vstupte, Apartmá v Kalifornii... Všechny tyto jeho hry byly úspěšně převedeny na filmové plátno. Ale žádná s takovým úspěchem jako Bosé nohy v parku. A největší zásluhu na tom měla ona jedinečná chemie mezi Redfordem a Fondovou.

Nejen Simon se však stal mezi filmaři velice oblíbeným. Stejně na tom byl i Tennessee Williams, jenž se dočkal úspěšného zfilmování svých her Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše či Náhle loňského léta. Adaptací jeho stejnojmenné hry bylo i melodrama Zakázaný majetek. To zároveň odstartovalo mimořádně úspěšnou filmovou spolupráci Roberta Redforda a Sydneyho Pollacka. Do kin přišlo v roce 1966, tedy ještě dříve než Bosé nohy v parku, a přestože to nebyl žádný trhák, jeho kvality nikdo nezpochybňoval. Stojí také za zmínku, že Redfordovou hereckou partnerkou zde opět byla Natalie Woodová. Přestože ti dva navštěvovali stejnou střední školu, skutečnými přáteli se stali až během díky svému působení v Hollywoodu. Redford dokonce později tvrdil, že za nastartování své filmové kariéry vděčí Woodové, která se za něj přimluvila u castigových tvůrců.

Těžce vydřený úspěch

Po filmech jako Štvanice, Zakázaný majetek a Bosé nohy v parku bylo jen otázkou času, kdy se z Redforda stane hvězda první velikosti. A pak přišel superúspěšný rok 1969 a s ním hned tři velice úspěšné filmy. Sportovní drama Michaela Ritchieho Sjezdař nabídlo sympatickému herci roli talentovaného, leč egoistického lyžaře Davida Chappelleta, který musí zásadně změnit svůj přístup, chce-li zabodovat na nadcházejících olympijských hrách. Redford, sám vášnivý lyžař, byl možná z výsledné podoby filmu trochu zklamaný, ale publikum ho přijalo kladně. Mnohem větší uspokojení mu jistě přinesl psychologický western Abrahama Polonského Willie Boy. Redford tu nezapomenutelným způsobem zazářil v roli zástupce šerifa Coopera, který neúnavně pronásleduje uprchlého indiánského buřiče. Ač Cooper na první pohled působí jako necita, v jádru se jedná o odvážného a zásadového muže se smyslem pro spravedlnost. A ten třetí film?

Zde už se dostáváme do úplně jiných sfér. Jedná se totiž o komediální western (československá kritika ho trefně označila za "veselý western se smutným koncem") Butch Cassidy a Sundance Kid. Od začátku bylo jasné, že v něm jednu ze dvou titulních rolí ztvární Paul Newman, zřejmě nejúspěšnější herec 60. let. Otázkou ale bylo, kdo se stane jeho filmovým parťákem. Ješitný Steve McQueen si kladl absurdní požadavky (odmítal být v titulcích uveden "až" druhý), Jack Lemmon zase nesnášel koně. Režisér George Roy Hill přesvědčil Newmana, aby se sešel s Redfordem – a tím se začala psát nová kapitola filmové historie. "Setkal jsem se s Bobem, byl mi sympatický," vzpomínal později Newman. "V těchto záležitostech se řídíte instinktem a jdete s proudem. Scénář byl výjimečný a s Georgem v režii jsem věděl, že to bude úspěch." Zajímavý je také Redfordův pohled: "Bylo to ponižující. Paul a George totiž byli jasní umělci. Já byl bezvýznamný a oni o mě bojovali se Zanuckem (Richard D. Zanuck byl slavný filmový producent – pozn.). Měl jsem jistotu, že film je výjimečný? Ano. Nescházel v něm humor a byl dobře strukturovaný. Měl jsem rád Goldmanovu (William Goldman byl slavný americký spisovatel a scenárista – pozn.) práci, jen jsem si říkal, že ve scénáři je možná příliš mnoho vtípků. George jsem zcela respektoval. Když mi řekli, že jsem roli dostal, ulevilo se mi. Znamenalo to totiž, že pokud se mi nepodaří Sjezdař, budu stále mít možnost rozvíjet kariéru jinde. To Paul stál za tím rozhodnutím. Vždycky mu za to budu zavázaný."

Butch Cassidy a Sundance Kid patří k tomu nejlepšímu, co se v Hollywoodu dodnes urodilo. Můžeme velebit Goldmanův – Oscarem oceněný – scénář, můžeme obdivovat Hillovu elegantní režii, ale tím nejúžasnějším na celém filmu je ona jedinečná souhra mezi Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Z těch dvou se pochopitelně stali velcí přátelé – a na výsledku jejich první spolupráce je to opravdu znát. Na sklonku 60. let se nestávalo příliš často, že by nějaký film překonal na amerických tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů. V případě Butche Cassidyho a Sundance Kida se to však podařilo. A ani na Oscarech si Hillův film nevedl vůbec špatně. Ze sedmi nominací proměnil ve zlato hned čtyři. Ve finále se však musel sklonit před Půlnočním kovbojem Johna Schlesingera, nemilosrdnou kritikou amerického snu. Roberta Redforda to ale příliš mrzet nemuselo – ve svých třiatřiceti letech se stal skutečnou hollywoodskou hvězdou. Ale co dál? Jak dokázat, že nešlo pouze o shodu šťastných okolností?

Na vrcholu

Začátek 70. let zastihl Roberta Redforda v prvotřídní formě. Už nemusel čekat, jaká nabídka mu spadne do klína. Své role si mohl pečlivě vybírat. A přesně to také dělal. Laťka byla nastavena vysoko, ale on se rozhodl zamířit ještě výš. Natočil kriminální komedii Podraz (1973), která ho znovu svedla dohromady s kolegou Paulem Newmanem a režisérem Georgem Royem Hillem. Geniálně vypointovaný příběh o dvou zásadových podvodníčcích, kteří se rozhodnou přelstít obávaného mafiánského bosse, byl učiněnou trefou do černého. Sám Redford byl za svůj skvostný "klamavý" výkon odměněn oscarovou nominací, bohužel ale domů nakonec odešel s prázdnou. Samotný film však získal sedm zlatých sošek a stal se obrovským hitem. Řada fanoušků si dodnes klade otázku, zda je lepší Podraz, nebo Butch Cassidy a Sundance Kid. Coby sympatický zlodějíček se Redford představil také ve snímku Petera Yatese Ukradený diamant (1972). Ten sice neoslnil, ale rozhodně pobavil.

Robert Redford a Sydney Pollack. Ti dva si byli doslova souzeni, byť jejich vztah prošel ke konci velmi složitým obdobím. Během 70. let ale spolu natočili čtveřici výjimečných filmů, které si zamilovali diváci na celém světě. Tím prvním byl poněkud netradiční western Jeremiah Johnson (1972). Byl to příběh samotářského mladíka, který se rozhodne odejít do divočiny. Záhy je konfrontován nejen s drsnými životními podmínkami, ale také s původními obyvateli Ameriky. Šťastná setkání následují těžké ztráty, touhu po pomstě smíření. Jeremiah Johnson je geniální film, který Redfordovi z nějakého záhadného důvodu nevynesl alespoň oscarovou nominaci. Když Redford o mnoho let později bilancoval své celoživotní dílo, označil Jeremiaha Johnsona za svůj nejoblíbenější film. Není divu. Je to vyprávění o muži, který utrpí těžké životní rány, ale přesto zůstane nezlomen. Chce-li někdo plně pochopit Redforda, měl by vidět i Jeremiaha Johnsona.

Tím ale Redfordova spolupráce s Pollackem ani zdaleka neskončila. Velmi oblíbenou se stala romance Takoví jsme byli(1973), která Redfordův sex-appeal vytěžila doslova na maximum. Skvěle zafungovalo i jeho spojení s herečkou a zpěvačkou Barbrou Streisandovou. Děj filmu se do značné míry věnoval americkému honu na čarodějnice, jehož obětí se kdysi stal i spoluscenárista Dalton Trumbo. Doslova mistrovským počinem pak byl špionážní thriller Tři dny Kondora (1975), který tepal do nezákonných operací CIA. A právě tehdejší ředitel CIA fungoval při natáčení filmu jako Redfordův osobní konzultant. Tři dny Kondora patří k těm několika vzácným snímkům, které ani po padesáti letech neztrácí nic ze své aktuálnosti. "Jaké to bylo se s ním líbat?" ptala se nejedna žena Jane Fondové. Odpověď byla vždy stejná: "Úžasné!" Právě Fondovou si Redford vybral za svoji hereckou partnerku do dalšího filmu režírovaného Pollackem. Tentokrát šlo o moderní western Elektrický jezdec (1979), který byl současně kritikou konzumního způsobu života. Jeho hlavním protagonistou je vyhořelý jezdec rodea Sonny Steele, jenž unese vzácného hřebce, když zjistí, že je nemocný a nadopovaný sedativy a steroidy. Během dramatického útěku před zákonem se oběma podaří získat zpět ztracenou důstojnost. A také sympatie odvážné novinářky Hallie (Fondová). Žádný div, že se Elektrický jezdec zařadil mezi Redfordovy nejvýdělečnější filmy.

Angažovaný umělec i romantický hrdina

Na přelomu 60. a 70. let, kdy Redfordova kariéra dosáhla vrcholu, procházely Spojené státy mimořádně složitým obdobím. Po prezidentu Johnu F. Kennedym se stal obětí atentátu i jeho bratr Robert nebo reverend Martin Luther King. Kennedyho nešťastný nástupce Lyndon B. Johnson, jenž prosadil řadu klíčových reforem v oblasti domácí politiky, se nechal zatáhnout do války ve Vietnamu. Tím se otevřela cesta do Bílého domu Richardu M. Nixonovi, který zbytečně prodloužil vietnamskou agónii a v důsledku aféry Watergate musel rezignovat na prezidentský úřad. A tak nebylo divu, že Redford začal točit i politicky angažované filmy. V dramatu Michaela Ritchieho Kandidát (1972) se představil v roli idealistického právníka Billa McKaye, který se nechá přemluvit ke kandidatuře do Kongresu. Celé vyprávění je pak korunováno fantastickou pointou. Novinářský thriller Alana J. Pakuly Všichni prezidentovi muži(1976) byl zase pečlivou rekonstrukcí aféry Watergate, kterou odhalili dva reportéři deníku The Washington Post Bob Woodward (Redford) a Carl Bernstein (Dustin Hoffman). Natočit takový film vyžadovalo notný kus odvahy – ta ale Redfordovi nikdy nechyběla. Výsledkem byl obrovský hit a osm oscarových nominací (z toho čtyři proměněné). Za politický film lze označit také výborné vězeňské drama Stuarta Rosenberga Brubaker (1980) kritizující korupci uvnitř amerického nápravného systému.

Redford ale naštěstí nezanevřel ani na dobové role. Romantické drama Jacka Claytona Velký Gatsby (1974) patří k nejzářivějším klenotům jeho filmografie. Kritici možná trochu reptali a diváci se do kin vyloženě nehrnuli, ale lépe snad ani stejnojmennou novelu Francise Scotta Fitzgeralda zfilmovat nešlo. Jak je možné, že Redford za svůj herecký výkon nezískal alespoň oscarovou nominaci? A stejnou otázku si můžeme klást i v souvislosti se životopisným dramatem Velký Waldo Pepper (1975), v němž Redforda režíroval osvědčený George Roy Hill. Byla to velkolepá podívaná se spoustou nezapomenutelných leteckých scén. Jen je možná škoda, že roli soupeře titulního hrdiny Ernesta Kesslera nezískal nakonec Paul Newman. Ve vynikajícím válečném velkofilmu Richarda Attenborougha Příliš vzdálený most (1977) se sice Redford objevil jen na chvíli, ale zato v té nejpůsobivější scéně.

Bylo by s podivem, kdyby se v Robertu Redfordovi neprobudily i režijní ambice. Jeho debutem se stalo skvostné psychologické drama Obyčejní lidé (1980), adaptace stejnojmenného románu Judith Guestové. Šlo o příběh jedné středostavovské rodiny, která se marně snaží vyrovnat s tragickou smrtí svého staršího syna. Redford ho odvyprávěl s až neobyčejným citem a ze svých herců (Donald Sutherland, Mary Tyler Mooreová, Timothy Hutton, Judd Hirsch) "vyždímal" takřka nadlidské výkony. Obyčejní lidé se stali velkým diváckým hitem a získali hned čtyři Oscary – mj. i v kategoriích nejlepší film a nejlepší režie. Redford tak pokořil další vysokou metu. "Při režírování mám pocit, jako bych kontroloval každý tah štětcem," nechal se slyšet. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech se ocitl na absolutním vrcholu. A díky své velké osobní odvaze uspěl i v dalších těžkých osobních zkouškách, které měly teprve přijít...

Text na webu autora zde.