Národní populismus se pomalu ale jistě mění v nacionalismus oběti.

28. 8. 2026 / Adam Sybera

čas čtení 4 minuty
 
Vidíme to po celém světě. My jsme trpěli, a proto jsme ti dobří, a protože jsme ti dobří nemůžeme být ti špatní.

Nejlépe je tento fenomén samozřejmě vidět v Rusku, které dokázalo svoji oběť ve druhé světové válce přetvořit v univerzální morální licenci na vojenskou agresi (nejen) vůči Ukrajině a probíhající genocidu v Ruskem okupovaných územích.

Kreml postavil národní identitu na "Vítězství ve velké vlastenecké válce" a představě Ruska jako věčné oběti Západu. Svoji historii samozřejmě pohodlně sestříhal. Například pakt Molotov-Ribbentrop se do rodinného alba zrovna nehodí.

Rusko ale rozhodně nemá na podobnou politiku monopol.

 

Čína má svoje "století ponížení". Jelikož ji před 150 lety ponižovaly koloniální mocnosti, tak současná komunistická strana staví na představě, že je země obklopená mocnostmi, které ji chtějí ponižovat a oslabovat opakovaně. Současný represivní režim tak získává poněkud kreativně pojatou historickou "legitimitu".

Touto chorobou ale rozhodně netrpí pouze ti zlí východní autoritáři.

Donald Trump a jeho MAGA postavili svůj příběh na představě, že USA všichni okrádají a využívají. Masová migrace není politický problém, ale "existenční útok". Kulturní proměny nejsou společenský proces, ale "spiknutí proti skutečné Americe" a nová ekonomická konkurence (jako třeba silnější EU) není konkurence, ale "podvod".

V Izraeli zase Netanjahuova vláda pracuje s reálným a nepředstavitelným traumatem holokaustu, kdy se toto trauma stává součástí argumentace, podle níž prakticky každá současná bezpečnostní politika, včetně válečných zločinů a zločinům proti lidskosti, je existenční nutností.

Jakákoliv kritika této politiky, je najednou ohrožením samotného přežití státu Izrael.

V tomto případě je to obzválšť smutné, protože historická zkušenost, která by měla být varováním před dehumanizací, se lehce stává nástrojem k legitimizaci dehumanizace někoho jiného.

Bohužel čím dál častěji vidíme podobný mechanismus i v Evropě.

Německá AfD se dlouhodobě snaží prosadit narativní rámec méně Němců jako pachatelů nacistických zločinů a více Němců jako obětí bombardování Drážďan.

V Polsku trauma Volyně doslova v přímém přenosu mění historickou pamět v nástroj současné zahraniční politiky vůči nejbližším sousedům i bezpečnostní politiky vůči ruskem (tedy společným nepřítelem) napadené Ukrajině.

Vidíme, že polským populistům nejde o to připomínat si oběti, ale o to kdo komu dnes něco dluží a kdo má na co právo.

Protože pokud jsem věčnou obětí, moje násilí už není násilí, ale sebeobrana. Moje agrese je prevence. Moje válečné zločiny jsou politováníhodné excesy v jinak spravedlivém boji a kritika mého jednání je dalším útokem proti mě.

Utrpení někoho jiného je vždy méně důležité, než moje vlastní bolest.

A nota bene je to velmi pohodlná politická pozice - morální kredit získali vaši mrtví prarodiče ale účet můžete utrácet Vy.

Pokud tedy hledáte jednu z odpovědí na otázku, jak mohou lidé omlouvat násilí proti Ukrajincům, brutalitu ICE vůči migrantům i vlastním občanům nebo nelidský postup Izraele v Gaze, stojí za to se podívat tímto směrem.

Nacionalismus oběti nabízí účinný psychologický trik, který umožňuje člověku současně podporovat/tolerovat násilí a útoky na jiné lidi, ale současně se považovat za bojovníka proti tomu samému.

Hodí se k tomu Alegorie Satana (Pán světa) od Ludwika Stasiaka.

Satan tam nesedí nad světem jako nějaký démon, ale jako sebejistý soudce, který má pocit, že mu svět patří.

Na nacionalismu oběti je nejnebezpečnější právě tohle. Zlo nepotřebuje samo sebe vnímat jako zlo. Mnohem pohodlnější je přesvědčit se, že jste oběť, že vám bylo ublíženo a že tedy všechno, co uděláte potom, je spravedlnost.

1
Vytisknout
206

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2026