Zalévání
27. 8. 2026 / Jiří David
Kdykoli se do zahrady vstoupilo s konví vody, zvláště v těch dnech, kdy země čekala na její dotek, nebyl to jen vstup do přítomnosti, nýbrž do jemně rozvolněné vrstvy času, v níž se minulost neustále vracela, aniž by kdy skutečně odešla. Ve chvíli, kdy voda dopadala na půdu, probouzelo se cosi, co nebylo ani pamětí v obvyklém smyslu, ani pouhou skutečností, ale spíše jejím pomalým dozníváním v samotné látce země. Bylo v tom cosi příjemného, až slavnostního – vzájemné naplnění, tichý soulad, radost země i ruky, která vodu přinesla.
Stromy dostávaly vodu bez rozdílu, jako by každý z nich znal jinou řeč země. Ty mladší na ni odpovídaly listím a plody, ty nejstarší už jen mlčením. Přesto v sobě uchovávaly tiché pokračování všeho, co se v zahradě kdy odehrálo a co dosud prostupovalo jejím dechem. Nebyla v tom prázdnota, spíše soustředěná paměť, která už nepotřebovala události. Stály a držely prostor pro všechny ostatní; jejich neplodnost nebyla nedostatkem, ale jiným způsobem trvání.
A právě u nich se pohyb s konví čas od času téměř neznatelně zpomalil, jako by pod jejich kůrou přetrvávalo cosi, co si země pamatovala jako jemné proudění, jímž se zahrada znovu a znovu navracela sama k sobě. Proto je nikdy nešlo minout tak snadno a tiše, jako se zapomíná na věci, které už zdánlivě nic nevyžadují.
A tak vždy, když voda mizela v zemi, nezdálo se, že sestupuje do hlíny, ale do místa, kde čas přestával plynout a začínal se usazovat. Jakoby ji země držela v neviditelné řece, kde žádná voda nikdy úplně neodtekla a žádné zalití nikdy docela neskončilo.
Jen za blízkými obzory už svět dýchal jiným rytmem. Země se tam učila zapomínat na vodu, neboť války znovu a znovu nalézaly s téměř něžnou oddaností zalíbení ve vlastním dechu.
Diskuse