O římse, která zabíjela, a Boží mlýnech a karmě

15. 8. 2024 / Boris Cvek

Zajímavé je, že na Hitlera nebo Himmlera nebo mnoho jiných děsivých zločinců žádná římsa nespadla. Především ale představa, že si člověk ve skutečnosti zcela nahodilé neštěstí nějak zasloužil, nás zbavuje schopnosti soucitu a aktivního přístupu k životu. Proč bychom vlastně měli někoho léčit nebo dbát o bezpečnost budov, když rozhoduje karma?

Kdyby milosrdný Samaritán z Lukášova evangelia uvažoval tak, že zbitý pocestný si svůj osud z nějaké vyšší moc zasloužil, těžko pocítí soucit, možná si i kopne. Předpokladem evangelní lásky, jak jej třeba ale můžeme najít už v Sofoklových tragédiích, je tedy pravý opak tradičního pojetí neštěstí, nemocí, hrůz jako oprávněných trestů z vyšší moci.

Ježíš neříká slepým, malomocným, chromým: zasloužili jste si to, Boží mlýny melou. Vůbec ne. Uzdravuje je. To je ve skutečnosti nesmírně moderní pohled na svět. Ostatně v jeho pohledu je všechno naopak, než říká tradiční náboženství, protože on přišel uzdravovat všechny – a ti, kdo si mysleli podle svých zásluh, že jsou nejvíce zdraví, byli ve skutečnosti nejvíce nemocní. Všichni ti farizeové a pokrytci.

Oddělení nahodilých událostí biologických (třeba růst nádoru v těle nebo množení bakterií tuberkulózy v plicích) a fyzikálních od fantasmagorie Božích mlýnů umožňuje člověku teprve chápat realitu. Proto budujeme nemocnice, děláme hygienická opatření, proto stavíme mosty tak, aby byly bezpečné. Záleží to na nás, ne na údajných Božích mlýnech. I pádu té římsy se dalo fyzicky zabránit tak či onak. Hitler taky nebyl poražen přírodou, ale lidským úsilím.

Co si člověk zasloužil, to se dozví až od Boha. Ne od slepých, absurdních přírodních procesů, jako je zemětřesení, mor, rakovina, geny, požáry, války. Můžeme na základě pozemské justice zavírat lidi do vězení, ale pomoci od nemocí a neštěstí je třeba každému. Nic jako Boží mlýny nebo karma neexistuje, jsou to odporné představy, které brání soucitu, efektivní pomoci a odpovědnosti.