Původ a smysl karteziánské posedlosti jistotou

22. 3. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut
Hledání jistoty je v dějinách západní filozofie spojeno se jménem René Descartes. Karteziánský sklon k metodě a důkladnosti bývá dokonce občas považován za jakousi charakteristiku moderního ducha Francie a nejen Francie. K tomu bych poznamenal, že Francie má i svého Michela de Montaigne nebo Francoise de La Rochefoucauld, kteří představují úplně jiný typ myšlení, ba nejspíše mnohem modernější, než je karteziánství.

Descartes by ve velmi složité situaci: staré vědění se zhroutilo a proti němu bylo zapotřebí postavit vědění nové. Tohle nové vědění mělo být – oproti starému – jisté, ověřené. Mělo být tedy postaveno na přísné metodě a dedukci, měla to být stavba postavená na základech nejjistějších předpokladů, z nichž se pak odvozují nevyhnutelné závěry. Základem stavby je ono proslulé tvrzení: myslím, tedy jsem. Přiznám se, že jsem na tom nikdy neviděl nic jistého. Není vůbec jasné, co se míní tím „myslím“ nebo „jsem“. A je tu velmi nejistý předpoklad nějaké neproblematické schopnosti nahlížet pravdu o sobě samém prostým ponořením se do vlastního nitra. Další krok v důkazu budí ještě větší pochybnosti: vnímám, že existuje vnější svět, což mohu brát za jisté, protože Bůh by mě přece neklamal tím, že mi vnější svět zjevuje.

O co vlastně v karteziánské metodě jde? Nemohu se ubránit dojmu, že o politiku. Proti starému systému poznání středověku se tu staví úplně nový systém, který pomocí dualismu má garantovat svobodu vědeckého zkoumání a nezávislost mravní sféry na vědě. Svět těles a svět duší je dokonale oddělen (dualismus) a spojuje ho jen Bůh. Když chci pohnout rukou, chtění je v mé duši, ale pohyb v mém těle: a protože duše a tělo podle Descarta jsou naprosto odděleny, přenos vůle do pohybu provádí Bůh.

Tohle všechno lze intelektuálně snést v situaci, kdy potřebujete systém pro porážku starého vědění, které na tom nebylo, pokud jde o absurdity, o nic lépe. Moderní duch tak vstupuje na jeviště dějin s vizí světa jako mechanismu, který lze poznat pomocí deduktivních principů a do něhož nepatří lidské duše. Zvířata duši nemají, jak se tehdy považovalo za jisté, a tak jsou to jen stroje – a stroje nemohou cítit bolest. Podle této karteziánské představy mučené zvíře vydává zvuky asi jako dudy, když je stlačíte. Pro temný středověk by to byla, právem, šokující pitomost.

Descartes ale za svou situaci nemohl, byl k ní dotlačen právě středověkým pojetím vědění jako politické moci. V jeho boji pak pokračují osvícenci. A právě z této situace lze pochopit ten divný kult rozumu jako něčeho téměř božského a nadlidského, typický pro osvícenství. Proti autoritě církve stála autorita rozumu.

Montaigne hrál úplně jinou hru. Souboj výkladů světa ho nezajímal. Žil uprostřed náboženských válek, v nichž nechtěl zaujímat pevnou pozici. Pokud hledal něco jakž takž pevného, tak to nebyla jistota, ale pozorování lidského údělu, který je nadmíru nejistý. Nic by mu nebylo vzdálenější než představa, že člověk má nějaký božský rozum. Pro svědectví o lidském životě si často chodí ke starým autoritám do antiky, aniž by v něm byl sebemenší stín středověké scholastiky. Pro Montaigne by Darwinovo zjištění, že člověk je pouhý živočich, nebylo žádným překvapením. Pro Descarta by to znamenalo zhroucení celého dualismu.

A zhroucení dualismu ve prospěch světa těles je vlastně základ myšlení těch osvícenců, kteří byli materialisty. Montaigne by materialistou nikdy nebyl, protože neměl potřebu po nějakém výkladu světa a ani ho od lidských schopností neočekával. Když si Montaigne (nebo La Rochefoucaulda) přečtete dnes, nejspíše budete mít pocit, že hovoří o lidském životě, jak ho žijeme stále – když si přečtete Descarta, zjistíte, že hovoří o minulých bitvách o výklad světa a o minulém poznání, od něhož, pokud má smysl se jím aktuálně vůbec zabývat, je třeba se především osvobodit. Na druhou stranu bez karteziánských iluzí a zbraní by moderní věda zřejmě nikdy nevznikla.

První vážná výzva pro karteziánské myšlení vzešla paradoxně ze samotné vědy: byla to Newtonova teorie gravitace. Základním předpokladem moderní mechanistické fyziky totiž byl působení dotykem. Nějaké působení na dálku patřilo pro emancipovaný rozum do haraburdí starých pověr. Gravitace ovšem byla zjevným působením na dálku. Aby byla příroda v souladu s rozumem, snažili se právě Descartovi následovníci (např. slavný nizozemský fyzik Huyghens) vyspekulovat, jak by mohla gravitace být ve skutečnosti způsobena přímým dotykem.

Takové hypotézy ovšem Newtona, který ale také nebyl spokojen s tím, že gravitace je jakési působení na dálku, nepřesvědčovaly a rozhodl se trvat na tom, že nechá přírodu takovou, jaká je, bez potřeby ji pokládat na Prokrustovo lože rozumu. Odtud jeho slavný výrok: hypotheses non fingo (hypotézy si nevymýšlím). Pro osvícence už gravitační působení na dálku nebylo žádným intuitivně pociťovaným problémem, prostě si zvykli. A horlivý (i když neortodoxní) křesťan a alchymista, který postavil svou fyziku na Bohu, tedy Newton, se pro ně stal triumfem jejich vlastního deismu nebo dokonce materialismu.

Na začátku 20. století na karteziánskou ambici pevných základů a jistoty navázal Edmund Husserl a Vídeňský kruh. Husserl i myslitelé kruhu chtěli dosáhnout navzájem pravého opaku: Husserl chtěl pomocí filozofie ovládnout vědu a dát jí zase schopnost vyložit svět a život jako smysluplný (nevím, zda by Descartes s něčím takovým souhlasil, kdyby žil v politické situaci 20. století, kdy už by nemusel cítit tlak na konformitu s náboženstvím), zatímco Vídeňský kruh měl za cíl zajistit, že vědecké poznání, jak je, je pravdivé a žádná metafyzika mimo ně nedává smysl (boj proti metafyzice byl u těchto myslitelů tak silný, že připomínal samotnou metafyziku). Ani Husserl, ani Vídeňský kruh ale neuspěli. Z popelu jejich karteziánských ambicí začalo růst postmoderní myšlení, které nápadně připomíná intelektuální výboje Michela de Montaigne.

1
Vytisknout
3297

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2021