Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

V paralelním vesmíru

28. 8. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Nikdy mne nepřestane udivovat, v jak odtrženém světě žijí čeští komentátoři. Když si běžný mediální konzument vytváří představu o světě na základě jejich textů a rozhlasových příspěvků, dostává se mu nevídané porce ideologie, předpojatosti, tribalismu a kulturních válek. Na poctivou analýzu zcela zásadních problémů, jako je pozvolný klimatický rozvrat, přízrak jaderné konfrontace či eroze demokracie ve světě, jako by nezbýval dech. Kdyby tomu tak bylo, mohli by čtenáři a posluchači dojít k nepříjemnému poznatku, že hlavní překážkou při řešení těchto problémů je komodifikace všech a všeho. Není proto divu, že ti, kdo chtějí porozumět světu, v němž žijeme – a jsme nuceni žít – hledají informace všude možně, jen ne v tradičních médiích. A další naopak na informační explozi rezignovali, aby jen prostě mohli v klidu existovat.

Letošní rok je zatěžkávací zkouškou pro všechny: pandemie a z ní vyplývající ekonomické strázně, globální protesty proti rasismu a nakonec zuřící matka příroda. Jaká panika – anebo naopak apatie – musela zavládnout v pražských redakcích, když země, jejíž politický a ekonomický systém nám byl tři dekády předkládán za nedostižný vzor, v boji s pandemií naprosto selhala, zatímco mnohem chudší státy dokázaly patogen zkrotit? Tuzemští komentátoři okolo této skutečnosti našlapovali jako okolo horké kaše, byť tu a tam připustili, že ve Spojených státech není vše tak růžové, jak se mohlo posledních 30 let zdát.

O to větší úlevu museli pocítit, když v diktátorském Bělorusku vypukly demokratické protesty. Najednou bylo vše zase při starém: opět se ukázalo, jak podlý a zákeřný je Putin a jeho minský parobek. Jako by objevovali Ameriku, když vyjadřují rozhořčení nad ozbrojenými složkami diktátorského režimu páchajícími extrémní násilí na demonstrujících. Jistě, je to zavrženíhodné, ale kde je totéž pobouření kvůli federálním jednotkám, které se v ulicích amerických měst chovaly jako okupační jednotky, nemluvě o policejních vraždách Afroameričanů jako na běžícím páse? Zvláště pak, když toto vše se odehrává v nominálně demokratické zemi? Pouze ideologický klíč, jak se zdá, hraje roli.

Hovoříme-li o zfalšovaných volbách v Bělorusku, kde je rozbor Trumpova horečného úsilí o sabotáž americké pošty, aby v listopadových prezidentských volbách nemohlo proběhnout řádné korespondenční hlasování, jež je v době, kdy v USA zuří pandemie, naprosto nezbytné? A opět – neběží o regulérní diktaturu, třebaže Trumpovi republikáni dělají vše proto, aby v zemi byla nastolena. Republikáni totiž moc dobře vědí, že nemohou zvítězit demokratickou cestou. A po jejich boku navíc stojí po zuby ozbrojení bělošští šovinisté, již sní o rasově čisté Americe.

Žádám toho snad příliš, když chci, aby každému bylo měřeno stejným metrem? Tato do očí bijící informační disproporcionalita však není problémem pouze komerčních sdělovacích prostředků, neboť je zcela zjevná i ve veřejnoprávních médiích. Znechucení z nekvalitní práce tradičních médií je úrodnou půdou pro všelijaké alarmistické weby chrlící jednu konspirační teorii za druhou. Pokud nasloucháte jejich konzumentům, zjistíte, že pohrdání mainstreamovou novinařinou je obrovské. Přitom zpravidla stupidní konspirace zcela znemožňují vést rozumnou, fakty podloženou debatu, a venkoncem paralyzují i účinné řešení palčivých společenských bolístek.

Fatální odtrženost dobře placených mluvících hlav od „zbytku světa“ proto představuje vysoce riskantní podnik. Jenže naděje, že by někdy v blízké budoucnosti došlo na české mediální scéně k radikální proměně, je lichá. A proto těm, komu není lhostejné dění kolem nás, nezbývá nic jiného, než namáhavé a mnohdy frustrující spojování informačních fragmentů mimo hlavní mediální proud.