Blízký východ na pokraji nového konfliktu

6. 11. 2019

čas čtení 13 minut
Ministři izraelské vlády se minulý týden dvakrát sešli, aby diskutovali o možnosti otevřené války s Íránem. Připomněli íránský plán útoku s použitím loitering munitions ze Sýrie, který v srpnu na poslední chvíli zastavil izraelský nálet, stejně jako íránskou potřebu odvést pozornost od masových protestů proti vládě Hizballáhu v Libanonu. Ministři také přezkoumali nedávný útok íránských loitering munitions a střel s plochou dráhou letu na dvě saúdské ropné instalace. Údajně dospěli k závěru, podobný útok proti Izraeli by mohl být veden z Iráku, napsal Michael Oren.


Mezitím Izraelské obranné síly oznámily přijetí nouzového plánu s kódovým názvem Momentum, který má významně rozšířit izraelskou kapacitu v oblasti protiraketové obrany, schopnosti shromažďovat zpravodajské informace o nepřátelských cílech a přípravy vojáků pro boj ve městě. Izraelští vojáci, zvláště na severu, byli uvedeni do bojové pohotovosti. Izrael se připravuje na nejhorší a jedná na základě předpokladu, že boje mohou vypuknout kdykoliv.

A není těžké představit si, jak by k tomu mohlo dojít. Konflikt, tak jako tolik jiných na Blízkém východě, může být zažehnut jedinou jiskrou. Izraelské letouny již provedly stovky náletů na íránské cíle v Libanonu, Sýrii a Iráku. Izrael, který preferuje odstrašování Teheránu před jeho ztrapňováním, málokdy takové akce komentuje. Ale třeba se Izrael přepočítá a udeří na zvlášť citlivý cíl; nebo možná politici neodolají pokušení připsat si zásluhy. Výsledkem může být íránský protiúder s využitím střel s plochou dráhou letu, který prorazí izraelskou protivzdušnou obranu a dopadne na cíle jako je Kirja, izraelský ekvivalent Pentagonu. Izrael by provedl masivní odvetu proti štábu Hizballáhu v Bejrútu a desítky jeho základen kolem libanonské hranice. A pak by začala skutečná válka.

Na Izrael by pršely rakety, mnohé nesoucí tuny TNT; loitering munitions by narážely do klíčových zařízení, vojenských i civilních. Během druhé libanonské války v roce 2006 šlo o 200-300 projektilů denně. Dnes by mohlo jít až o 4 000. Většinu zbraní v arzenálu Hizballáhu rakety dlouhého doletu s fixní trajektorií, které lze sledovat a sestřelit izraelským systémem Iron Dome. Ale průměrná účinnost systému Iron Dome dosahuje 90 %, což znamená, že z každé stovky raket jich deset projde - a sedm operačních baterií nemůže pokrýt celou zemi. Celý Izrael, od Metuly na severu po jižní přístav Ejlat, by se ocitl na dostřel nepřátelské palby.

Avšak přesně naváděné střely, jejichž podíl v íránském arzenálu roste, představují mnohem horší hrozbu. Mnohé z nich, řízené joystickem, mění cíl za letu. Systém Davidův prak vyvíjený spolu s USA je může zastavit - teoreticky, protože nikdy nebyl testován v boji. A každá z jeho antiraket stojí milion dolarů. I kdyby nebyl fyzicky vydrancován, Izrael může ekonomicky vykrvácet.

Nejprve by však byl paralyzován. Pokud rakety dopadnou poblíž Ben Gurionova letiště, jako během války s Hamásem v Gaze v roce 2014, přeruší to mezinárodní dopravu. Izraelské přístavy, přes něž prochází značná část potravin a nezbytných zásob, mohou být také vyřazeny a elektrická síť ochromena. Írán v posledních letech vyzkoušel své hackerské nástroje a Izrael, i když je světovým lídrem v kyberobraně, nemůže beze zbytku ochránit svá vitální zařízení. Miliony Izraelců by spěchaly do protileteckých krytů. Statisíce by byly evakuovány z pohraničních oblastí, jež se snaží infiltrovat teroristé. Restaurace a hotely by se vyprázdnily stejně jako kanceláře technologických společností. Nemocnice by byly rychle zahlceny ještě předtím, než by se nebe zatáhlo toxickým kouřem z hořících chemiček a rafinérií.

Izrael by přirozeně reagoval. Jeho letouny a dělostřelectvo by opětovaly palbu a IDF by mobilizovaly. Ozbrojené síly, které jsou přinejmenším na papíře dvakrát větší než francouzské a britské dohromady, mohou povolat, vybavit a nasadit desetitisíce zkušených rezervistů za méně jak 24 hodin. Ale kam by je vyslaly? Většina raket by byla odpálena z jižního Libanonu, kde jsou odpalovací zařízení rozmístěna ve zhruba 200 vesnicích. Další by byly odpáleny z Gazy, kde Hamás a Islámský džihád, oba podporovaní Íránem, mají nejméně 10 000 raket. Jenže střely delšího doletu, včetně smrtících Šahábů 3, by zasáhly Izrael ze Sýrie, Iráku, Jemenu a samotného Íránu. To představuje obrovskou výzvu izraelskému letectvu, které nedisponuje strategickými bombardéry schopnými zasáhnout Írán musí počítat s pokročilými ruskými protiletadlovými zbraněmi v Sýrii. Izraelské pozemní síly by byly nuceny postoupit do Libanonu a Gazy a bojovat tam dům od domu, zatímco speciální síly by byly vyslány hluboko do Sýrie a Iráku. Vlastní izraelské konvenční rakety by mohly devastovat íránské cíle.

Ale i kdyby tato protiopatření dosáhla značného omezení raketové palby, způsobila by také mnoho tisíc civilních obětí. Přesně to si Írán také přeje a jeho proxies brání útěku obyvatel z bojových oblastí, aby obvinili Izrael ze spáchání válečných zločinů. Palestinci ze Západního břehu Jordánu a Gazy by mezitím zřejmě uspořádali násilné protesty, které by Izrael tvrdě potlačil, což by připravilo půdu pro odsouzení Izraele Radou bezpečnosti OSN za nerozlišující použití síly a použití nepřiměřené síly a Rada OSN pro lidská práva by shromáždila důkazy pro Mezinárodní trestní tribunál. To čeho Írán a jeho spojenci nedokážou dosáhnout na bojišti mohou získat bojkoty, které Izrael izolují a dusí.

Vypadá tohle všechno poněkud přehnaně? Ne pro izraelské ministry, kteří zvažují přesně takové scénáře. A nad tím vším visí palčivá otázka: Jak by reagovaly Spojené státy?

Tato otázka je zásadní z mnoha důvodů, počínaje americkou rolí při posilování potenciálu možného konfliktu. Ať už neúmyslně, oslabováním jeho hlavních sunnitských nepřátel - Iráku Saddáma Husajna, Talibánu a "islámského státu" - nebo záměrně, podpisem jadenré dohody, Spojené státy Írán posílily. Ačkoliv prezident Obama se rychle rozhodl svrhnout Husního Mubaraka a Muammara Kaddáfího, odmítl vystoupit proti íránskému spojenci Bašáru Asadovi v Sýrii. Prezident Trump nedokázal důrazně odpovědět na íránské útoky proti Saúdské Arábii a mezinárodní lodní dopravu v Perském zálivu, dokonce ani na sestřelení amerického bezpilotního prostředku. Spíše než za rozchod s dlouhodobou politikou je neuspořádané stažení amerických vojáků ze Sýrie mnohými na Blízkém východě považováno za další americký krok, který posílí Teherán. Málokoho v regionu by překvapilo, pokud by americký prezident zmírnil sankce a jednal se svým íránským protějškem.

(Trump vyjádřil ochotu k takovým dvoustranným jednáním, odmítla je ovšem kategoricky íránská strana - pozn. KD.)

Ale kromě přehlížení íránské agrese ji Spojené státy také provokovaly. Írán využil zisky a legitimitu z jaderné dohody k ovládnutí značných částí Blízkého východu a obklopil Izrael raketami. S expirací některých pro něj výhodných ustanovení dohody může Írán dokument vypovědět a vyrobit stovky jaderných hlavic, zatímco Izrael odstraší od preventivní akce.

Ale pokud íránské naděje vypadaly takto, tyto aspirace byly naráz zničeny Trumpovým rozhodnutím odstoupit od dohody a znovu uvalit sankce. Tváří v tvář kolabující ekonomice měl režim dvě bolestné možnosti: Buď zahájit jednání s Trumpem za podmínek, které Íránci považují za ponižující, nebo zahájit nepřátelství - nejprve vůči Saúdské Arábii a státům Perského zálivu, a pokud to selže vůči Izraeli. Režim musí doufat, že přechodem k akci dokáže Spojeným státům, že bez uvolnění sankcí a obnovení jaderné dohody může Írán uvrhnout celý region do chaosu.

U vědomí těchto nebezpečí izraelští představitelé nicméně podpořili zrušení dohody, která podle jejich přesvědčení otevřela Íránu cestu k hegemonii a jadernému arzenálu. Plně podporovali sankce, i když riskují vyvolání války. Tvrdili, že je lepší čelit tomuto riziku nyní než za pět let, poté co Írán dokončí dobytí Blízkého východu, obklíčí Izrael a získá jadernou zbraň. Je lepší, aby došlo ke konfliktu za současné administrativy, u níž lze počítat, že poskytne Izraeli tři zdroje, které americká pomoc tradičně poskytuje.

První je munice. Počínaje Jomkipurskou válkou v roce 1973 přes dvě libanonské války a tři velké střety v Gaze Izraeli docházela klíčová munice. V každém případě Spojené státy souhlasily s dodávkami buď letecky, nebo ze svých předsunutých skladů v Izraeli. Jen jednou, během operace Protective Edge v roce 2014, Obamova administrativa zdržela dodávku munice - v tomto případě střel Hellfire - aby vyjádřila svou nespokojenost nad přibývajícími obětmi mezi Palestinci.

Druhý typ pomoci je právní. Protože OSN spolehlivě hlasuje za odsouzení Izraele, Spojené státy shromáždily podobně smýšlející státy, aby oponovaly nebo alespoň zmírnily jednostranné rezoluce - a v Radě bezpečnosti používají veto. Spojené státy také chránily Izrael před vyšetřovacími misemi OSN, které jej pravidelně odsuzují, a před sankcemi uvalenými mezinárodními soudy. Když Goldstoneova zpráva vydaná po operaci Lité olovo v roce 2009 v Gaze obvinila Izrael ze zločinů proti lidskosti, Obamův Bílý dům a většina Demokratů v Kongresu Izraeli pomohli.

Konečně Spojené státy podporovali Izrael den po válce, při vyjednávání zastavení palby, stažení vojsk a výměně zajatců, při stanovování podmínek míru.

Ale co když Izrael potřebuje více? Co když nastane situace, v níž bude ohroženo přežití židovského státu? Intervenovaly by Spojené státy?

Odpověď zní ano - do určité míry. Každé dva roky americké a izraelské síly provádějí společné cvičení s názvem Juniper Cobra s cílem posílit izraelskou protivzdušnou obranu. Poté co jsem se v roce 1990 jako záložník zúčastnil Juniper Cobra, pracoval jsem s americkými protějšky na rozmístění raketových baterií Patriot v Izraeli během války v zálivu. Od té doby se spolupráce významně rozšířila, včetně umístění amerického radarového systému typu X-band v Izraeli a dočasného rozmístění systému THAAD. Ačkoliv detaily zůstávají přísně tajné, Spojené státy jsou zřetelně oddány pomoci při obraně izraelského vzdušného prostoru. Zda by američtí vojáci přešli do útoku kvůli Izraeli a udeřili na íránské základny, to zůstává nejisté.

Tato dvojznačnost se jen prohlubuje ve volebním roce, v němž obhájce a jeho oponenti vedou kampaň za ukončení válek na Blízkém východě a neuvíznutí v nových. Průzkumy provedené pro prezidentově rozhodnutí stáhnout se ze Sýrie ukázaly nedostatečnou dvojstrannou podporu byť jen pro malé americké vojenské angažmá v regionu. Avšak představitelé administrativy mě opakovaně ujistili, že Izrael není Sýrie nebo Saúdská Arábie a že může počítat s masivní americkou podporou, pokud ji bude potřebovat.

Dál věřím, že je to pravda. Vzpomínám si na poznámku prezidenta Obamy adresovanou premiérovi Netanjahuovi v Oválné pracovně před šesti lety, v poslední den mé funkce izraelského velvyslance. "Spojené státy vždy přijdou Izraeli na pomoc v případě války," řekl, "protože to je to, co americký lid očekává." Ale také si vzpomínám, že v roce 1973 byl americký prezident zaměstnán procedurou impeachmentu a dospěl k závěru, že Izrael ohrožený egyptským a syrským útokem je zranitelný. V následující válce Izrael uspěl - ale za příšernou cenu. Příští válka se může ukázat ještě nákladnější.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
10370

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2019