Džamál Chášakdží: Musíme usilovat o svobodu projevu

18. 10. 2018

čas čtení 5 minut
Lidé žijící  v těchto zemích jsou buď neinformovaní, nebo falešně informovaní. Nejsou schopni adekvátním způsobem řešit záležitosti, které ovlivňují region a jejich každodenní životy, ani o nich veřejně diskutovat.

Lidé potřebují číst ve svém vlastním jazyce, aby pochopili různé rysy a složitosti demokracie ve Spojených státech a na Západě a aby o tom mohli diskutovat. Jestliže si Egypťan přečte článek, který odhaluje konkrétní náklady stavebního projektu ve Washingtonu, pak bude schopen lépe porozumět dopadům podobných projektů ve své vlastní komunitě.

Trpíme chudobou, špatnou vládou a špatným vzděláním. Prostřednictvím vytvoření nezávislého mezinárodního fóra, izolovaného od vlivu nacionalistických vlád, šířících nenávist propagandou, by byli schopni obyčejní lidé v arabském světě zabývat se strukturními problémy, jimž jejich společnosti čelí.

Deník Washington Post publikoval poslední komentář zavražděného saúdského novináře Džmala Chážakdžího. Posuďte, do jak velké míry rezonuje i se situací ve střední Evropě:

Nedávno jsem se díval na internetu na Zprávu o svobodě světa na rok 2018, kterou vydává Freedom House, a dospěl jsem k vážnému závěru: V arabském světě je jen jediná země, která je klasifikována jako "svobodná". Tím státem je Tunisko. Jordánsko, Maroko a Kuvaj jsou na druhém místě, s klasifikací, že jsou "částečně svobodné". Ostatní země v arabském světě jsou klasifikovány jako "nesvobodné".

V důsledku toho jsou Arabové žijící v těchto zemích buď neinformovaní, nebo falešně informovaní. Nejsou schopni adekvátním způsobem řešit záležitosti, které ovlivňují region a jejich každodenní životy, ani o nich veřejně diskutovat. Státem řízený narativ dominuje veřejným postojům, a i když mnozí mu nevěří, velká část obyvatelstva se stává obětí tohoto falešného narativu. Bohužel se tato situace velmi pravděpodobně nezmění.

Arabský svět byl během jara r. 2011 plný naděje. Novináři, akademikové i obyvatelstva překypovali očekáváním jasné a svobodné arabské společnosti ve svých zemích. Očekávali, že budou osvobozeni od hegemonie svých vlád a neustálých zásahů a cenzury informací. Jejich očekávání byla rychle rozdrcena: tyto společnosti se buď navrátily k starému statu quo, anebo čelí ještě tvrdší situaci než dříve.

Můj drahý přítel, prominentní saúdský autor Saleh al-Shehi, napsal jeden z nejslavnějších komentářů, který kdy vyšel v saúdském tisku. Bohužel byl nyní nespravedlivě uvězněn na pět let za údajné výroky kritické vůči saúdské vládé. To, že egyptská vláda zkonfiskovala celé vydání jednoho deníku, al-Masry al Youm, nikoho nerozzuřilo ani to nevyvolalo reakci od kolegů. Po takových činech už nepřichází záporná reakce od mezinárodní komunity. Vyvolají odsudek, po němž rychle následuje mlčení.

V důsledku toho mají arabské vlády svobodu utlačovat média stále intenzivněji. Bývala doba, kdy si novináři mysleli, že internet osvobodí informace od cenzury a ovládání, jemuž jsou podrobována tisková média. Jenže tyto vlády, jejichž samotná existence záleží na cenzuře informací, internet agresivně zablokovaly. Také zatýkají místní reportéry a nutí zadavatele reklamy,  aby ohrozily příjem určitých publikací.

Existuje několik málo oáz, které dál zosobňují ducha Arabského jara. Katarská vláda dál podporuje šíření mezinárodního zpravodajství, v konstrastu s úsilím svých sousedů udržovat cenzuru informací na podporu "starého arabského pořádku". Dokonce i v Tunisku a v Kuvajtu, jejichž tisk je považován alespoň za "částečně svobodný", se média soustřeďují na domácí otázky, ale nikoliv na problémy, jimž čelí širší arabský svět. Nechtějí poskytovat prostor novinářům ze Saúdské Arábie, z Egypta a z Jemenu. I Libanon, korunní klenot arabského světa, pokud jde o svobodu tisku, se stal obětí polarizace a vlivu proíránské Hezbollah.

Arabský svět čelí své vlastní verzi železné opony, kterou regionu nevnutily vnější síly, ale domácí síly bojující o moc. Během studené války, Rádio Svobodná Evropa, které se během let rozvinulo v kritickou instituci, hrálo důležitou roli v podporování naděje na svobodu. Arabové potřebují něco podobného. V roce 1967 převzali New York Times a Washington Post vlastnictví listu International Herald Tribune, který se stal platformou hlasů z celého světa.

Můj deník, Washington Post z vlastní iniciativy přeložil mnoho mých článků a vydal je v arabštině. Za to jsem vděčný. Arabové potřebují číst ve svém vlastním jazyce, aby pochopili různé rysy a složitosti demokracie ve Spojených státech a na Západě a aby o tom mohli diskutovat. Jestliže si Egypťan přečte článek, který odhaluje konkrétní náklady stavebního projektu ve Washingtonu, pak bude schopen lépe porozumět dopadům podobných projektů ve své vlastní komunitě.

Arabský svět potřebuje moderní verzi starých nadnárodních médií, aby mohli být občané informováni o místních událostech. A co je ještě důležitější, musíme poskytnout platformu arabským hlasům. Trpíme chudobou, špatnou vládou a špatným vzděláním. Prostřednictvím vytvoření nezávislého mezinárodního fóra, izolovaného od vlivu nacionalistických vlád, šířících nenávist propagandou, by byli schopni obyčejní lidé v arabském světě zabývat se strukturními problémy, jimž jejich společnosti čelí.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
10037

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2018