Varování: To nejhorší teprve přijde

18. 9. 2018

čas čtení 5 minut
 

Neměli jsme být překvapeni, když začaly být principy meritokracie a konkurence zpochybňovány a odmítány.

Analytička deníku Washington Post Anne Applebaumová a manželka bývalého polského ministra zahraničí Radoslava Sikorského publikovala v americkém časopise The Atlantic v sérii článků nazvané Umírá demokracie? rozsáhlou esej o svých zkušenostech z Polska, jak tam došlo k naprostému rozštěpení společnosti a nenávisti nekritických stoupenců autoritářské ultrapravicové vlády strany Právo a spravedlnost vůči všem, kdo tuto stranu a vládu nepodporují, jak jsou tam lidé mesmerizováni propagandou státní televize a ultrapravicovými žvásty náboženského mediálního impéria Otce Rydzyka a jeho rozhlasové stanice Radio Maryja.


Dnešní polský režim je podle autorky založen na nenávisti a na konspiračních teoriích. Je to velmi podobné jako v České republice, kde je většina národa posedlá neexistující hrozbou od muslimů a od uprchlíků - i když zatím nenávist a posledlost konspiračními teoriemi v ČR nedosahuje takové intenzity jako v Polsku a Maďarsku - v ČR také ještě autoritáři neovládli soudnictví a sdělovací prostředky.

Důležitá je však závěrečná shrnující analýza Applebaumové. Zjišťuje, což v poslední době zjišťujeme s překvapením všichni, že ve společnostech je mnoho lidí, v některých dnes dokonce většina, kteří nenávidí demokracii. Situace je obdobná situaci ve třicátých letech dvacátého století, kdy si Němci svobodně a demokraticky zvolili vraha a diktátora - Adolfa Hitlera a jeho NSDAP. Je znepokojující, že stejně jako Viktor Orbán, i Andrej Babiš dnes argumentuje, že kdo byl demokraticky zvolen, nemůže být autoritářský a nedemokratický. Ale co když se většina národa rozhodne, že chce diktaturu a chce utlačovat a pronásledovat menšiny a slabé členy společnosti?

Článek Anne Applebaumové končí těmito slovy (JČ):

Američané, se svým mocným příběhem o založení americké demokracie, se svou neobvyklou úctou k americké ústavě, se svou relativní geografickou izolovaností a se svými dvěma staletími hospodářských úspěchů, jsou už dlouho přesvědčeni, že jakmile liberální demokracie zvítězí, bude trvat už navždycky. Americká historie se vypráví jako příběh pokroku.  

V Evropě není historie ale lineární, nýbrž kruhovitá.  Vezměte si zemi jako Řecko. Chvíli vládne liberální demokracie a pak vládne oligarchie. Pak vládne zase liberální demokracie. Pak dojde k zahraniční subverzi, pak je pokus o komunistický puč, pak je občanská válka a pak přijde diktatura. A tak dále.

Historie je kruhovitá i v jiných částech Evropy. Ostrý konflikt mezi dvěma polovicemi polské společnosti je velmi podobný konfliktu, který rozpoltil Francii v době Dreyfusovy aféry (Dreyfus byl francouzský armádní důstojník, který byl kvůli svému židovství nespravedlivě obviněn z proněmecké špionáže a odsouzen. Ultrapravičáci, kteří jeho odsouzení podporovali, bojovali proti faktům a vědecké forenzní analýze. Bylo to "protinárodní", jednat podle faktů. Totéž dnes v Polsku a jinde ve střední Evropě.)

Jazyk, který dnes používá evropská radikální pravice požadující "revoluci" proti "elitám", sny o "očišťujícím" násilí a o apokalyptické kulturní válce jsou podivně podobné jazyku, kterého kdysi používala radikální levice. Přítomnost nespokojených intelektuálů - lidí, kteří dospěli k názoru, že pravidla nejsou férová a že vliv a moc mají nesprávní lidé, není ani jedinečně evropská. Moisés Naím, venezuelský spisovatel, navštívil Varšavu několik měsíců poté, co tam převzala moc strana Právo a spravedlnost. Požádal mě, abych charakterizovala nové politické předáky. Jsou rozhněvaní, mstiví, plní vzteku, řekla jsem, píše Applebaumová. "Přesně jako Chavezovi stoupenci," odpověděl.

Ve skutečnosti argument ohledně toho, kdo má mít právo vládnout, nikdy neskončí, zejména v éře, v níž lidé odmítli aristokracii. Někteří z nás v Evropě a v Americe přijali myšlenku, že různé formy demokratické a ekonomické konkurence jsou nejférovější alternativou k zděděné či Bohem dané moci.

Avšak neměli jsme být překvapeni, když začaly být principy meritokracie a konkurence zpochybňovány a odmítány. Demokracie a svobodné trhy mohou přinést neuspokojivé výsledky, zejména pokud jsou špatně regulovány, anebo když nikdo nedůvěřuje regulátorům, anebo když lidi vstupují do soutěže z velmi nerovných míst. Dříve nebo později začnou ti, kteří v konkurenci prohráli, celou soutěž zpochybňovat.

A co je ještě důležitější, principy konkurence, i tehdy, kdy podporují talent a vytváření mobilitu společností směrem nahoru, nejsou nutně schopny odpovědět na hluboké otázky o národní totožnosti, anebo uspokojit lidskou touhu patřit k morální komunitě. Autoritářský nebo poloautoritářský stát - stát jedné strany, illiberální stát - ten příslib nabízí: že národu budou vládnout ti nejlepší lidé, lidé, kteří si to zaslouží, členové strany, lidé kteří věří v Lež.

Je možné, že demokracii je nutno zpotvořit a podnikání podrobit korupci nebo zničit soudnictví, aby se dosáhlo tohoto stavu. Ale pokud jste přesvědčeni, že vy jste tím, kteří si za takové situace moc zaslouží, uděláte to.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

 

1
Vytisknout
19063

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2018