Jemné imprese dneška proti zázemí hrůzné minulosti

17. 1. 2018 / Jan Čulík

Jiří Hájíček je tak trochu škatulkován do kategorie "regionálního" jihočeského a "realistického" autora (co slovo "realismus" v literatuře znamená, netuším, žádná literatura není "realistická"; do knihy nenarvete trávu, veškerá literatura je fikce a stylizace, kromě toho, pokud se "realismus" rovná poněkud naivním pokusům spisovatelů z konce devatenáctého století popisovat v drobnostech skutečnost, Hájíček do této kategorie vůbec nepatří, jeho texty jsou vysoce lyrické, silně subjektivní, výrazně stylizované a prodchnuté hlubokým psychologickým porozuměním jeho postav).

Myslím si, že jeho prózy z posledních let, například soubor povídek z let 1995-2014 Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Torst, Praha 2014) dokáží docela  důstojně konkurovat tomu nejlepšímu ze současné světové literatury a vůbec nevadí, vlastně je to svým způsobem přínos, že jsou   tyto texty jemně lokalizovány do prostředí jižních Čech.


Hájíčka zajímají mezilidské vztahy, v rodinách, mezi mladými partnerskými dvojicemi, letmá setkání, z nichž napoprvé, nebo nikdy nemusí nic dalšího být, boj s nedorozuměními, s neschopností si vyjít vstříc, nebo naopak situace plné porozumění. Některé ty povídky jsou jen nastíněním atmosféry, výměny názorů, náčrt stručné scény. Zaznamenávají neschopnost lidí dorozumět se, nebo naopak jejich počínající srozumění. Všechno se to děje při vědomí lidské malosti, nedostatečnosti, neohrabanosti, ale i lidskosti. Prostě vidíme lidi, jací jsou. Povídky se odehrávají na tancovačkách, v hospodách u piva, na námluvách dvojic v soukromých bytech, v rodinách, o Vánocích. Mistrnou zkratkou Hájíček zaznamená atmosféru a vztah.

V popředí je tedy především jednání lidí, vržených do dnešní situace. Jak si kdo poradí se životem. Mnozí si neporadí. Vyskytuje se tu jako obvykle i brutalita českých otců, iracionálně tvrdý režim, založený i na fyzickém násilí. Muži stárnou, tloustnou, plešatí, opíjejí se, ztrácejí v osmdesáti paměť. I stárnoucí ženy má Hájíček obtloustlé a nevzhledné. Baby.

V zázemí cítíme hrůzu historie: od nacistické okupace, kdy všechno bylo na lístky a nacisté brali vesničanům, co mohli, vraždili, přes vraždění na oplátku v roce 1945,  přes stalinismus padesátých let až po nespravedlnosti postkomunistické doby. Někdo je humanistický hippísák, neschopný v dnešní době uživit rodinu, jiný je úspěšný ajťák, pražský technokrat.

Nutně jsou i Hájíčkovy texty do určité míry hrabalovské: Bohumil Hrabal nastavil v české literatuře takovou metu, že se s ní musí dodnes vyrovnávat snad každý současný spisovatel. Hrabala připomíná i jemný Hájíček nejen jazykovým stylem, ale občas i tematicky: v potrétech samorostů a podivínů, třeba onoho vesničana, který si každou neděli vzorně a pečlivě pulíruje svou škodovku ze šedesátých let, i když s ní dávno už nejezdí. Nadšeným rozmontováváním motocyklů i řečmi o holkách.

Vnejší svět do Hájíčkových próz proniká jen okrajově, stejně jako politika. Nadšený, politikou uvědomělý stařec organizuje v jednom textu v jihočeské vesnici v devadesátých letech první volby do Senátu - koho by to však zajímalo. Skoro nikdo nepřijde. Stařec je zděšen a skandalizován, když bývalá dívka jeho přísedícího, mladíka, chce hodit do  volební urny své spodní kalhotky, "to je znevažování republiky, na to jsou paragrafy". Dívka o tom napíše ještě i do místní kroniky, stařec se to naštěstí před ukončením povídky nedoví.

V řadě povídek se řeší protiklad života na venkově a v bohaté Praze: měl jsem odejít nebo zůstat na vesnici podle vzoru "mouchy, vemte si mě". Je to "mouchy, vemte si mě"? Protiklad mezi zazobanými technokraty a podnikateli, někdy chovajícími se i brutálně, a víceméně chudým normálním obyvatelstvem, proniká do Hájíčkových studií o mezilidských vztazích jen tu a tam.

Brutalita mužů jimi také jen probleskuje: "Už nikdy bych se nechoval k holkám tak, jako když mi bylo dvacet, když mám sám teď dceru," přiznává otec. Ženy zůstávají samy. Stará dáma si dlouho uchovává barokního andělíčka z kostela, kterého pro ni v dětství asi v deseti letech ukradl její spolužák bouřlivák, jehož milovala. Až při návštěvě jeho dcery jej o Vánocích ve sněžení vrátí po čtyřiceti letech v krabici na schody kostela.

Přítomnost a minulost se snoubí v lidských myslích. Stařec z potopené vesnice, po vzniku přehrady, tráví dlouhé hodiny na pramici na vzniklém jezeře a vzpomíná na místa i lidi, která jsou dávno zmizelá pod vodou.

Všude jsou těsně pod povrchem běsi z minulosti. Nese člověk, který provozuje nerentabilní obchod, vinu za svou neschopnost? Je to vina, když prodá rodinný třešňový sad, který v rodině byl po tři generace, a za vydělané peníze si nakoupí do obchodu "blbosti"? Hájíček si pohrává s různými úhly pohledu: V jedné povídce vidíme neúspěšného prodavače ve venkovském obchodě očima jeho zbohatlického pražského mladšího bratra, který měl vždycky komplex, že byl mladší a slabší - teď nad starším bratrem vyhrál, ale pomůže mu - v druhé povídce , odehrávající se o něco později, vnímáme zbohatlického bratra zase očima jeho venkovského sourozence. Jsme tu i svědky mistrovského líčení nedorozumění a pak porozumění mužů tří generací - sedmnáctiletého syna, jemuž šokovaná matka najde v kapse ubalenou marihuanu, otce prodavače a důchodce dědečka, už trochu dezorientovaného. Otec se synem nedokáže komunikovat a k porozumění dojde teprve tehdy, když synovi dědeček prozradí, že v šestnácti byl jeho otec ještě daleko nezvládnutelnější a neposlušnější než sám on.

Vnější svět do jihočeských existencí Jiřího Hájíčka příliš neproniká, ani politika. Přesto jsou to    hluboké portréty lidí a jejich vztahů, jací jsou. 
0
Vytisknout
4461

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2018