Minulost v přítomnosti

20. 1. 2018 / Jan Čulík

Kromě povídek je "jihočeský" autor Jiří Hájíček autorem také několika čtivých románů. Podívejme se na dva nejposlednější z nich.

Podobně jako u většiny postkomunistických českých spisovatelů jsou i u Jiřího Hájíčka v ohnisku pozornosti především mezilidské a rodinné vztahy a schopnost či vlastně neschopnost mezi lidmi komunikovat, v románech ovšem k jejich vývoji dochází v kontextu společenských a politických událostí a velmi silně je přítomna v současnosti traumatická minulost, kterou Hájíček objevuje skoro za každým kamenem. Mám-li řešit otázku, do jaké míry reaguje próza Jiřího Hájíčka na globální politický a společenský vývoj, musím říci, že podobně jako u většiny současných českých autorů, v podstatě nijak. 
 

Nevysloveným, avšak implicitním úsudkem je nicméně v Hájíčkově próze skutečnost, že v důsledku globálního vývoje došlo v roce 1989 v Československu k pádu komunismu a situace se v následujících třiceti letech vyvíjela nějakým způsobem, nikoliv zrovna ideálním, Češi ovšem  charakteristické rysy tohto vývoje nijak moc neurčovali a vlastně se jen s dopady globálních událostí snažili a  snaží vyrovnat, případně - ti méně skrupulózní z nich - jich využít k svému osobnímu prospěchu. Změna režimu a vznik postkomunistické éry nejsou v Hájíčkových prózách prezentovány jako něco, co by vytvořili Češi sami - spíš je to prostě něco, co existuje a Češi se s tím jsou nuceni vyrovnávat. 

Totéž ostatně platilo i v předchozích, často drastických režimech, jako byl nacismus a stalinismus, i když  mnozí tehdejší protagonisté byli aktivními stoupenci dřívějších režimů, ovládajících českou kotlinu, a situaci lidí tím ještě daleko zhoršili. U Hájíčka je minulost ve všem neustále přítomná a drtivou většinou byla děsná.  

Muži bývají v Hájíčkových románech urputní, zadření a drsní, ženy schopné, inteligentní a samostatné. Hájíčkův román Rybí krev (2012) je věnován výstavbě jaderné elektrárny v Temelíně, od začátku sedmdesátých let, kdy v krajině kolem Temelína začal být provádět první geologický průzkum, a osudu obyvatelů vesnic nedaleko přehrady na řece Vltavě, která u Temelína vytvořila od začátku devadesátých let umělé jezero na chlazení jaderné elektrárny, přitom však muselo být zničeno několik historických vesnic, které byly zatopeny.

Hlavní hrdinkou románu Rybí krev je dívka Hana z jedné takové vesnice, z historické chalupy na břehu Vltavy, která byla posléze zlikvidována a zatopena, nazvdory protestům místních obyvatel, na něž nikdo nebral ohled ani za komunismu, ani za postkomunismu. Román je barvitou historií vztahů místních lidí ve vesnicích odsouzených k zániku. Globální motiv se objevuje na začátku a na konci, kdy se do jižních Čech a do Českých Budějovic na měsíční návštěvu k starému otci po dvacetileté absenci navrátí hrdinka Hana a zároveň se nyní také setká se svými někdejšími kamarády a přáteli. 

Dvacetiletá absence a dlouholetý nedostatek kontaktu s místními lidmi je v dnešní internetové a zcela zglobalizované éře podivným jevem, snad vysvětlitelným jen tím, že dívka Hana poté, co prohraje svůj boj o záchranu vesnic a o zrušení stavby Temelína, odjíždí do Londýna dělat au pair začátkem devadesátých let místní jihočeskou situací naprosto zhnusena, a pak také tím, že více než sedmdesátiletý otec, který kdysi protestoval dokonce  i proti zavedení telefonní linky do jejich bytu, nemá samozřejmě žádný počítač ani žádné připojení na internet. 

Příběh se ovšem rychle vrací k samému počátku do roku 1983, kdy je hrdinka Hana těsně před maturitou a těžce zápolí s rodinnými i osobními vztahy. Doma má agresivního, až brutálního vzdorného otce, bigotního katolíka (ovšem dnes zároveň bojácného kolaboranta s místním národním výborem, kde je funkcionářem za Lidovou stranu). Hanin otec byl tvrdě ztraumatizován v mládí v padesátých letech, kdy jeho rodinu stalinisté z vesnice vyhnali jako rodinu kulackou. Otec nenávidí a terorizuje Hanina bratra Honzu, matka rodiny je tichá a ušlápnutá. Haně hlavně vadí, že otec všem rozdává facky, ale nikdy není možné s ním o ničem upřímně pohovořit. Hana dlouho neví, co se vlastně v  rodině během let událo a co je zdrojem otcovy nenávisti vůči synovi. Zápletka se posléze komplikuje tím, že Hanin bratr Honza se nachomýtne u vážné dopravní nehody a převezme za ni, aby uchránil kamaráda s těhotnou dívkou, zodpovědnost, a skončí na pět let v komunistickém vězení - což jeho brutálního otce jen dále přesvědčí, že syn je darebák. 

Neznám z vlastní zkušenosti muže či otce rodin, kteří by rozdávali na potkání facky či zakazovali si jakoukoliv diskusi o čemkoliv. Že se však takoví jedinci v současné české literatuře vyskutují relativně často, zřejmě má svůj důvod.

Jiným pravidelným a relativně přirozeným motivem  je touha dívek, prezentovaných drtivou většinou jako osoby inteligentní, tvůrčí, rozumné a samostatné, najít si spolehlivého partnera, s nímž by mohly založit rodinu. Mužští protagonisté v této věci selhávají.  Častým motivem v Hájíčkových textech bývají rozklady milostných vztahů a různé resty z minulosti - vztahy mezi nejrůznějšími bývalými milenci. Hrdinka Hana opustí svého místního chlapce Zdeňka, protože je sice hodný, avšak neschopný - chová se systémem "mouchy, vemte si mě". Nastěhuje se k jinému mladému muži, Petrovi, a po vystudování pedagogické fakulty zaměří veškerou svou energii na boj proti Temelínu a pro záchranu vesnic určených k likvidaci. Petr si ovšem po pádu komunismu založí vlastní soukromou firmu, jenže  ekonomicky přežít jako drobný podnikatel je nesmírně obtížné. Pro Hanu všechno končí, když těsně před konečnou likvidací jejich vesnice zjistí, že její partner Petr pro Temelín pracuje. Zhnusena odjíždí do zahraničí a dvacet let její existence mimo ČR je symbolem toho, jak od svých přátel, spoluobčanů a od rodné země už nečeká nic.

Hájíček má velký smysl pro historickou kontinuitu a jeho text je šokován, jak je možné, že pro problematický projekt jaderné elektrárny jsou obětovány existence a sídla lidí na místech, kde žili a měli historické povědomí po několik stovek let. 

Román Jiřího Hájíčka Dešťová hůl (2016) je více zakotven v jihočeské přítomnosti, i když i v něm jsme si akutně vědomi traumatické existence všeho, co se dělo dřív. Hlavním hrdinou je Zbyněk, úředník, pracovník Jihočeské univerzity, jehož úkolem je řešit pro univerzitu vlastnické pozemkové vztahy. I v tomto Hájíčkově románu je motorem děje napětí různých osobních a partnerských vztahů - asi pětačtyřicetiletý Zbyněk žije v Českých Budějovicích s distinguovanou středostavovskou hudebnicí Terezou, ženou "francouzského stylu", nemůže však dostat z mysli svůj předchozí milostný vztah s vrstevnicí Bohunou, z jeho vlastní vesnice, s dívkou, kterou znal od dětství a s níž jako teenager zažil intenzivní milostný vztah. 

Bohuna se na Zbyňka obrátí jako na odborníka v otázce nemovitostí, když zjistí, že její zemřelý strýc údajně odkázal jejich rodinná, v restituci navrácená pole jak jí, tak její sestře se zadluženým a po penězích jdoucích partnerem. Zbyněk postupně zjistí, že  celá právní transakce byla podvodem a octne se v konfliktu s místní vesnickou podnikatelskou mafií, které záleží na tom, aby podvod byl úspěšně realizován. 

Román je silněji lokalizován v přítomnosti, ale prostřednictvím Zbyňka, který ve svém úřadě řeší složité majetkové problémy, často se táhnoucí desítky let zpět, je i v tomto textu silně tematizována traumatická minulost. Už třeba tím, kdy Zbyněk, který nemůže spát a na doporučení Terezy, aby se "ukotvil v zemi" si u hranic koupí za levný peníz v divočině pozemek, aby posléze zjistil, že na tom místě stávala německá vesnice a došlo na něm k drastickým událostem. Ty jsou v minulosti v Hájíčkových prózách skoro za každým rohem, pořád o ně zakopáváme. 

Román obsahuje celou řadu aktuálních poznámek o nevábné české přítomnosti, třeba ohledně existence anonymních akcií, zvyklosti, která by v jakékoliv západní zemi byla drsným porušením zákona: "Dnes vlastní půdu v Čechách novodobá šlechta, ale nikdo ji nezná." I v tomto románu se vyskytují zarputilí, zadření mužští jedinci a nenávist až za hrob. 

Hájíčkovým vyjádřením o současnosti i o minulosti je možná tato zkratka (str. 245). Říká lékař:

"Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové..." 

Tož tak.
0
Vytisknout
2782

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2018