Vládní krize jako tři zcela odlišné, byť propojené výzvy času

20. 5. 2017 / Miloš Dokulil


Skutečně tu máme špičkové „trio“, v němž každý hraje podle vzájemně zcela odlišných not (a zájmů)

 

Stěží bylo možné nevidět (a samozřejmě zároveň neslyšet), že ještě než začala ta česká vládní krize, byly tu trojí již nastavené ukazatele „cest“ směrem do příštích vyhlídek; jedna –nějakou dobu už ne valně optimistická – pro ČSSD (a pro jejího předsedu, B. Sobotku), druhá – ta ještě koncem dubna 2017 jedinečně pozitivní – pro hnutí ANO (a pro jejího „podnikatele“ A. Babiše), a třetí v jiném žánru – jaksi se standardně zcela odlišně nastavenými předpoklady – přímo už také pro prezidenta republiky, neboť pro všechny tři zrovna teď naznačené subjekty se začalo blížit příští volební období, pro B. Sobotku a A. Babiše parlamentní, pro M. Zemana prezidentské. Ještě před začátkem května různé průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že v parlamentních volbách má nakročeno ke svému vítězství hnutí ANO, s čímž se stěží mohla smířit ČSSD jako z předchozích voleb vítězná politická strana. Čili málem pro ČSSD bylo – teď půl roku před příštími parlamentními volbami – „poslední zvonění“ ke změně tohoto trendu. Což bylo zároveň „na pováženou“. Prezident Zeman ovšem hrál svou vlastní – a na politických stranách a hnutích nezávislou a velmi výraznou – „hru“; se svým svérázným pojetím nadstranickosti (i když mj. sám také stál mezi lety 1993-2001 v čele ČSSD; už jsme na to zapomněli?).

Čili nejdříve tu byl pouze varovný a poplašný signál pro ČSSD. Patří do jinak zaměřených úvah pátrat po tom, proč se nakonec premiér Sobotka rozhodl ke svému útoku vůči stěžejní konkurenci (hnutí ANO, ač zatím tu šlo a jde o koaličního partnera) tak pozdě. A rovněž již je za námi, že zprvu – před třemi týdny – neměl ještě dost uváženo, jak si optimálně počínat, chce-li nejen varovně ukázat prstem na A. Babiše, ale má-li to zároveň být účinným varovným poukazem směrem k naší veřejnosti na jeho diskutabilní finanční a politickou minulost, aniž by mohl z toho sám stávající ministr financí a místopředseda vlády vytřískat nečekaně nějaké pro sebe body. (Viz i https://blisty.cz/art/86679.html.)

Časem se ovšem ukázalo, že nejen Andrej Babiš nehodlal ustoupit nátlaku svého premiéra ve vládě, ale ani prezident republiky neměl okamžitě sebemenší zájem vyhovět B. Sobotkovi, ačkoliv ho k tomu zavazuje Ústava ČR. Prezident Zeman k tomu ovšem měl bezděčně důvod: neboť premiér – podle koaliční dohody – neprojednal onu posléze na jednoho ministra „ušitou“ demisi s jeho předsedou (byť to byla náhodou jedna a táž osoba; https://blisty.cz/art/86740.html). Navíc nemohl pan premiér nepomyslet na to, že ač si s prezidentem Zemanem vzájemně tykají, nejsou jejich představy na řešení vládní krize přijatelně podobné, protože zřejmě oba tito politikové s ní spojují zcela odlišné vlastní další záměry; premiér měl zřejmě v hlavě vylepšení pozic pro ČSSD vůči ANO v příštích parlamentních volbách a prezident naopak asi myslel na volbu prezidentskou pro své kýžené druhé volební období (https://blisty.cz/art/86706.html).

A když tu potom navíc byl ještě ten dvojí časový a místní prezidentův úskok, nejdřív do Liberce a pak navíc ještě do Číny, a když se politikové z opozičních stran začali ozývat, že by tu vládní krizi vyřešily předčasné parlamentní volby, dospěl zřejmě pan premiér rychle k závěru, že je nejvyšší čas, aby byla jeho vláda rekonstituována bez dalších zbytečných průtahů, a aby vládnutím do konce funkčního období si připravila do příštích parlamentních voleb lepší východisko, než je zrovna to současné. (I když jedna další doprovodná demise, dokonce z vlastního tábora – ministryně školství Valachové – se k tomu nečekaně, ale jakoby podpůrný vzor pro A. Babiše, přidružila. A i když pí. ministryně odstupuje spíše symbolicky, aniž přímo na ní sedí vina za hrátky za jejími zády.)

Lze mít za to, že takřka paralelně pochopil asi i předseda a ministr Babiš, že pouhým kategorickým odmítáním vlastní demise nejenže nic pozitivně pro sebe neřeší, ale navíc tou vlnou odporu vůči sobě zároveň poškozuje ve veřejném mínění to hnutí, které mělo předtím tak příznivě „našlápnuto“ ke svému vítězství v příštích parlamentních volbách, což se ovšem právě v tom ovzduší kritiky Babišovy osobnosti nemálo zhoršilo. Takže v té první polovině května 2017 má podle dílčího průzkumu hnutí ANO přízeň jen u necelých 23 % voličů (o 10 % méně než v dubnu!), zatímco ČSSD si mírně polepšila, na 15,2 %, zatímco na třetí místo se nyní dostala KSČM, s 11,7 % volební přízně. Čili je pro hnutí ANO nejvyšší čas rychle ty spory – vstřícně vůči ČSSD – uzavřít, a rovněž jako ČSSD aby i hnutí ANO toužilo po co nejpružnějším uzavření problémů kolem stávající vládní krize; aby se mohlo poukazovat mj. také na to, že i hnutí ANO se konstruktivně zasadilo o její řešení. Voličstvu za půl roku se tohle jistě vykouří z hlavy, zvláště kdyby nedošlo k žádnému dalšímu projednávání těch zatím jenom verbálně nadhozených Babišových „kauz“.

Nu a ta propagace prezidenta Zemana při řešení té zatím ještě stále stávající vládní krize by sice rychle vzala za své, ale kolik jen dalších a zřejmě výraznějších argumentů v jeho prospěch je stále ve hře! Zároveň jako kdyby byl – byv již jednou zvolen přímou volbou – v roli ne parlamentního prezidenta, ale jeho „silové“ varianty. V Lánech se třeba zrovna projednávají tuto sobotu (20. 5.) především hospodářská témata; a pozornost bude zároveň upřena dnes na Lány celý den, zda doprovodně nedojde rovněž k podpisu dokumentu, který by propustil z doživotního vězení J. Kajínka; neboť hradní kancléř před svou dnešní cestou upozorňoval média, že s takovou listinou se odebere ještě dopoledne do Lán. (Pan prezident bude také dále zajíždět do dalších krajů, kde zatím teď v těchto časech ještě nebyl; aby si vytvářel další popularitu způsobem, na jaký žádný z jeho možných příštích konkurentů nemá. To „milosrdenství“ vůči mnohonásobnému zločinci odsouzenému na doživotí se rovněž asi ještě kladně panu prezidentovi zhodnotí. Viz i: https://blisty.cz/art/86848.html.

A ovšem, Miloš Zeman byl zrovna teď na významném ekonomicky zaměřeném mezinárodním jednání v Číně, a této zásluze postavit něco byť jen zčásti obdobně závažného nebude určitě mít k dispozici žádný z jeho příštích oponentů. Z vládní krize již není třeba vykřesávat žádné další brzdicí motivy, aby právě takto zůstávala pozornost pořád upřena směrem ke Hradu; jako kdyby nebylo navíc – zrovna teď – nutné napřít pozornost o víkendu taky do Lán, že?)

0
Vytisknout
4407

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2017