Brexit jako podvod století

11. 5. 2017 / Roman Kanda

Je obecným zákonem politiky, že voliči svou přízní ocení vždy toho, kdo je – nebo se aspoň zdá být – aktivním tvůrcem aktuální společenské situace. Pasivita, nerozhodnost nebo pouhá adaptace voliče odpuzují, vyvolávají v nich nejistotu nebo i hněv. Výsledky britských místních voleb, v nichž s přehledem zvítězila Konzervativní strana, byly proto očekávatelné. Po vyhlášení odchodu Velké Británie z Evropské unie se právě konzervativci stali vedoucí politickou silou, která úkol vyvést zemi z evropských struktur vzala na sebe. Ostatní, včetně labouristů Jeremyho Corbyna, hrají víceméně druhé housle. To je i jeden z důvodů, proč nesympatická a arogantní Theresa Mayová pokořila sympatického, ještě před necelými dvěma lety nesmírně populárního, jenže jak se ukázalo, zcela neprozíravého Jeremyho Corbyna. Corbyn, politik zoufale neschopný strategických úvah, nenastolil během voleb žádné téma, jež by mohlo brexit aspoň částečně zastínit. Nebylo to však vlastně ani možné, brexit je logicky stěžejním tématem britské současnosti a budoucnosti.

Dojem rozhodnosti, který se Mayové a konzervativcům podařilo vyvolat, je přitom klamný, neboť jak známo, dosud neexistuje žádný rozumný plán, podle něhož bude celý proces brexitu realizován. Jak ukázala schůzka s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem, jsou představy Mayové naprosto nerealistické. Přes tento bezprecedentní politický amatérismus je odvaha Mayové a jejích spolupracovníků vrhnout se do destruktivního díla skutečně fascinující. Jde však o odvahu sebevraha, jenž za sebou stáhne i řady těch, kteří si od destrukce – jakkoli absurdně (do této absurdity je ale vepsána logika zoufalství) – slibují lepší zítřky.

Brexit jednou vejde do dějin jako demokratický podvod století. Demokratický proto, že byl odhlasován formou všelidového hlasování, což zakládá jeho neobyčejně silnou legitimitu. Proti ní se žádná relevantní politická síla nedokázala vzepřít: jak by mohl kdokoli, kdo má odvahu se nazývat demokratem, popírat posvátný princip vox populi? A podvod z toho důvodu, že brexit dává falešnou odpověď na falešnou otázku, jež zakrývá nelichotivou pravdu – totiž sociální, ekonomickou a politickou frustraci nemalé části britské populace. Těmto lidem byla předložena otázka, která s jejich frustrací nijak nesouvisí, a přesto zabrala. Evropská unie se stala příslovečným slaměným panákem, spolehlivým substituentem, do něhož byl nasměrován tekutý hněv britské společnosti, kterou ve skutečnosti trápí domácí, svobodně volená vláda, a nikoli „znesvobodňující diktát Bruselu“.

Podvodný ráz referenda o brexitu je názorným důkazem o rozporném fungování moderní demokracie. I něco tak principiálně demokratického, jako je všelidové hlasování, se může stát nástrojem manipulace, jímž se politické elity zbavují odpovědnosti za důsledky vlastní politiky. Místo racionální diskuse o dalším směřování Británie byla „psům z ulice“ hozena „gumová kost“. Tato záměrně použitá neuctivá metafora nejspíš vystihuje postoj politických elit k normálním voličům. V tomto smyslu můžeme brexit chápat jako spektakulární symbol hlubokých protikladů uvnitř britské společnosti, která před sebereflexí zavřela oči a místo toho se vrhla na imputované, skrz naskrz vylhané téma. To její problémy nejenže nemůže vyřešit, nýbrž je se vší pravděpodobností ještě zmnohonásobí. Je to taktika pštrosa, který mudruje o leteckých technikách a nad vlastní neschopností létat strká hlavu do písku.

Velká Británie je historicky zemí, v níž se takřka čítankově názorně vyjevují klady i zápory kapitalistické verze modernity. Už Friedrich Engels ve spisu Postavení dělnické třídy v Anglii, základním prameni k sociálním dějinám 19. století, píše o atomizaci anglické společnosti rozdírané sociální válkou každého s každým. Ve Velké Británii, zejména v Anglii – navzdory ideologii globalizace, líbivém vyprávění o rozšířených možnostech člověka – panují viditelné rozdíly jak třídní, tak i mezigenerační. Třídní status zde poznáte dokonce už podle jazyka. Vnitřní Londýn, jedno z nejbohatších míst na světě, je opravdovou no-go zónou; nikdo z obyčejných smrtelníků tu nemůže bydlet, prostě na to nemá. Zemi vládne mizivé procento populace – uzavřené elity, vesměs absolventi elitních (a drahých) univerzit, kteří problémům většiny lidí nerozumí a snad ani rozumět nemohou.

Jeremy Corbyn v reakci na volební neúspěch, jejž jeho Labour Party nyní zažila, zveřejnil první programové téma své strany: požadavek zvýšeného zdanění osob s příjmem nad 80 000 liber a také celkové zvýšení podpory pracujících. Obávám se, že něco takového nebude zdaleka stačit, a to minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé, Corbyn a celé vedení strany je nyní vystaveno oprávněné kritice za mizerné volební výsledky, což zřejmě povede ke složité vnitrostranické diskusi. Druhý důvod je mnohem zásadnější a také složitější: program daňových úprav je sice racionální parametrickou změnou, nicméně sama o sobě nedostatečnou, metodologicky zastaralou – spadá do sociálnědemokratického programu minulého století a dnes je dobrá leda tak pro odborářské lobbování. Aby mohla být jakákoli změna v současnosti účinná, nemůže zůstat izolována na úrovni národních politik. Corbynova Labour Party ovšem svým příklonem k brexitu objektivně dopomohla k tomu, aby byla v britském politickém diskurzu upřednostněna izolacionalistická perspektiva. V době brexitu nebude na uplatňování principu solidarity čas – tak bude jistě znít jeden z protiargumentů na labouristické snahy o zlepšení sociální politiky; konzervativci totiž před hrozbou ekonomického propadu naopak nasadí dávno prošlé neoliberální medikamenty, jako je snižování korporátních daní, což pochopitelně frustraci nižších sociálních tříd ještě prohloubí. Prostor pro politiku 21. století zaplní agresivní nostalgie bezmocných starých socialistů a mocných neoliberálů. Nikdo nevyhraje – až na pár nejbohatších a na politickou elitu, která brexit, tento podvod století, vymyslela.

Je tu však ještě jeden důležitý motiv související s brexitem, motiv, který zřejmě labouristům v těchto volbách ubral politickou sílu. Tím je narativní nobilitace chudoby: být chudý už neznamená být opovrhovaný. Může to být silný, ovšem také velmi nebezpečný příběh a jistě mu sedne na lep nejeden stoupenec ideje sociální spravedlnosti. Pregnantně jej vyjádřil známý herec Michael Caine (jemuž chudoba v jakémkoli smyslu rozhodně nehrozí). Ten svou volbu pro brexit zdůvodnil slovy: je lepší být chudým pánem než bohatým sloužícím. To, že je tato věta z politického i socioekonomického hlediska naprostým nesmyslem, není bohužel vůbec podstatné. Produkuje totiž politicky působivý a mobilizující mýtus, který dokonce vyvolává iluzi jakéhosi pervertovaného rovnostářství – „všichni bez rozdílu budeme chudými pány“ – a který zřejmě bude určovat ostrovní politiku následujících let. To nevěstí vůbec nic dobrého ani pro střední Evropu.

0
Vytisknout
7196

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2017