Korejská krize a omezení systémů protiraketové obrany

28. 4. 2017

Americké jednotky začaly v Jižní Koreji instalovat protiraketový systém THAAD. Měl by sestřelovat i střely dlouhého doletu. Ale jak bezpečná může být vlastně taková obrana?, pochybuje Fabian Schmidt.

Když Severní Korea 15. dubna předvedla obrovská nákladní vozidla s kontejnery vezoucími to, co vypadalo jako rakety, pozorovatelé mohli jen spekulovat, co je doopravdy uvnitř. Ale šlo o působivou šou, která stačila k přesvědčení některých, že diktatura disponuje významným arzenálem nejen raket středního doletu, ale také mezikontinentálních balistických raket.

Jisté je, že Severní Korea dokázala počátkem roku 2016 vynést na oběžnou dráhu satelit a že opakovaně odpálila rakety krátkého a středního doletu, jednou dokonce z ponorky. Zůstává stále nejasné, zda dokáže transformovat jadernou bombu v bojovou hlavici, kterou může raketa opravdu nést. Ale ať už zní odpověď jakkoliv, hrozba je reálná.

Takže jak mohou s touto hrozbou pomoci systémy protiraketové obrany?

Systémy protiraketové obrany jako je Patriot ZDE v minulosti prokázaly, že jsou relativně spolehlivé v sestřelování balistických raket. V druhé válce v Perském zálivu v roce 1991 dokázal tento systém sestřelit řadu sovětských raket Scud ZDE, které armáda Saddáma Husajna odpálila na Saúdskou Arábii a Izrael.

Nicméně i tak řada raket přesto proletěla. Zprávy o úspěšnosti systému se velmi liší a hovoří o 40 - 80 % útočících raket. Rakety Scud jsou střely krátkého doletu v rozmezí 500 - 1 000 km.

Zkušenost z této války přiměla Izrael k rozpracování vlastního důkladného systému sestávajícího z několika vrstev. Systém Iron Dome ZDE je základem a může sestřelovat i rakety s mnohem kratším doletem, mezi 5 - 70 km. Během masivního bombardování raketami z Gazy v letech 2012 - 2014 systém dokázal podle izraelských zdrojů sestřelit 547 z 2 968 odpálených střel.

Systém Patriot dokáže sestřelit i raketu středního doletu, což znamená schopnou doletět na vzdálenost 800 - 5 500 km. Další srovnatelné systémy zahrnují evropský MEADS ZDE, izraelský Arrow ZDE (pdf) nebo THAAD ZDE, který je nyní nasazen v Jižní Koreji. A dále je tu námořní systém NATO Aegis ZDE.

Všechny tyto systémy protiraketové obrany mají společné použití vysoce přesných pozemních, námořních a leteckých radarů, které identifikují odpálené rakety a umožňují vypočítat jejich letovou dráhu ve třech rozměrech. Počítač také dokáže odhalit, která raketa představuje hrozbu a která nikoliv.

Starší protiraketové střely nesou výbušnou hlavici, která exploduje při přiblížení k cíli a zničí útočící raketu. Jsou většinou používány k obraně proti raketám krátkého a středního doletu.

(Neexistuje žádný rozumný důvod nepoužívat stejný princip výbušné hlavice s přibližovacím zapalovačem také v obraně proti raketám dlouhého doletu a místo toho vyvíjet náročnější a výrazně méně spolehlivé kinetické systémy; snad kromě astronomických zisků zbrojovek - pozn. KD.)

Od roku 2000 západní armády ve větší míře používají antirakety, které nenesou výbušný náklad. Ty jsou částečně určeny i ke stíhání raket dlouhého doletu.

Systém THAAD používá výlučně takové moderní rakety. Jakmile se bojová část oddělí od rakety, přejde na kolizní kurz s útočící raketou a ničí ji přímým zásahem.

V praxi neexistují zkušenosti se sestřelováním raket středního a dlouhého doletu v reálném válečném scénáři. Důvod je prostý: Tyto rakety jsou určeny k nesení jaderných hlavic a naštěstí je žádná země od konce 2. světové války nepoužila.

Nicméně při testech se prokázalo, že je možno takové rakety zasáhnout. Takové rakety letí ve výšce 150 km - to znamená, že se pohybují mimo atmosféru. Mezikontinentální balistické střely mohou dosáhnout výšky až 400 km. Pohybují se rychlostí přes 3 000 km v hodině a mohou dokonce dosáhnout i 14 000 km/h.

Zasáhnout takový cíl vyžaduje značnou přesnost. THAAD údajně dokáže zasáhnout některé mezikontinentální rakety. Ale o možných testech je toho známo jen málo.

Velkou výzvu představují mnohonásobné nezávisle manévrující hlavice. Z jedné rakety se v takovém případě mimo atmosféru oddělí řada jaderných náloží. Každá vstupuje do atmosféry zvlášť a zasahuje vlastní cíl. K obraně proti takové raketě by bylo třeba několik baterií působících společně, ale není jasné, zda by to fungovalo.

Nicméně je jasné, že největší hrozbou protiraketové obraně je zahlcení systému velkým počtem přilétajících raket.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5588

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2017