Demokracie je respektování jejích pravidel a názoru druhého

20. 11. 2014 / Ivan Jordák

Události posledních dnů předbíhají jedna druhou. Místo oslavy výročí nastolení svobody, demokracie a možnosti volně vyjádřit svůj názor, jak nám jsou a byly události roku 1989 prezentovány, dává se najevo, co a koho nechceme, aniž bychom konkrétně řekli, co a koho chceme. Místo zamyšlení, proč se nedosáhlo slibovaných a očekávaných věcí, bere se výročí jako příležitost k celonárodní hádce. Nikoli jak a co dát do pořádku, či jak věci zlepšit. Či se zabývat vznikem a příčinou chyb a způsobem jejich odstranění. Spíš se jedná o co největší osočení těch, kteří mají jiný názor a zamezení možnosti jim tento názor vyslovit.

Máme tedy dvacáté páté výročí událostí na Národní třídě. Máme dvacet pět let zkušeností s popřevratovým režimem. A tak je čas na zhodnocení, zda a k čemu všechno bylo nebo možná nebylo dobré. Proto bylo asi rozumné se zeptat protagonistů roku 1989, jak oni vše hodnotí a zároveň udělat průzkumy veřejného mínění na tzv. otázky doby. A tak by občan mohl být informován, jak nikdy jindy, co se vlastně stalo, a co mu to přineslo.

Jenže provedlo se vše tak, že se mi vybavily dvě věci. Jednak výrok jednoho z amerických prezidentů „světové veřejné mínění děláme my“. Ale daleko víc jak tajemník sir Humphrey Appleby poučuje osobního tajemníka Woolleye ministra Hackera o tom, jak postavit otázky v průzkumu veřejného mínění, abychom dosáhli žádoucí odpovědi v seriálu „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“. Tento seriál mi ostatně připomnělo více věcí.

Takřka jednotná odpověď protagonistů roku 1989, která by se dala shrnout do vyjádření, „mysleli jsme to dobře, ale nějak se to nevyvedlo“. Zatím na novinkách.cz odpovídali lidé nikoli bezvýznamní, ale činní od roku 1989 aktivně v politice, vyjma pana Horáčka a paní Kubišové, kteří se sice veřejně angažují, ale nikoli způsobem, který v Česku za politický obvykle považujeme. Nad rámec této shodné odpovědi nám pan Miller vyjevil, že lidé by měli hledat vinu u sebe, pan Vondra strašil lidi východem, tedy Ruskem, i když připustil, že by k nám určitá omezení mohla přijít i ze západu, pan Benda si posteskl, že uzdravit lidská srdce i duše deformované lety komunismu i normalizace bude trvat po dvě generace, jedině pan Pithart přiznal, že netušil, jak budou lidé pohrdat politikou.

Tedy, s překvapením se nyní dozvídám, že takovou současnost, která je, nechtěli ani ti, kteří byli v čele převratu a potom i politiky. Z vystupování, nejen výše uvedených protagonistů, ale i řady dalších lidí v médiích a všech možných spolcích, není stav společnosti utěšený. Ovšem tzv. pražská kavárna nebo také tzv. pravdoláskaři, abych použil zaběhnuté výrazy, či řada politiků označuje za viníky tohoto stavu a blbé nálady lidí, tyto činitele.

Za prvé, jako vždy komunisty, vládnoucí v roce 1989. Udělali disentu tu nejhorší věc, co mu mohli udělat. V podstatě mu měli říci asi toto, pokud se vám naše vládnutí nelíbí, dělejte si to sami, a předali mu bez dalšího moc. Na tuto možnost řešení nebyl disent připraven. Věděl jen, co se dělá špatně, ale nevěděl, jak a co dělat dobře. Během nějaké doby se našli další viníci, a to prezidenti Klaus a Zeman. Tito pánové měli a mají svou hlavu, své názory, a nemají žádný problém s jejich hlasitým vyslovením.

Samozřejmě nemohlo chybět ani Rusko. A také ne tzv. temné žilky, ostatně jako kdekoliv na světě. U nás jsou nyní temnými žilkami estébáci, tímto označením můžeme plivnout na každého, kdo se nám nelíbí, a dál už nemusíme nic dodávat, natož dokazovat. Dokazovat musí označený.

Rovněž se udělala ještě jedna náramně chytrácká věc pro zatažení občanů do politiky, která vycházela z lidské nátury k účasti na veřejném životě, a obyčejně se vymstí i svým tvůrcům. Ví se obecně, že nikomu se nechce příliš chodit k volbám, ale každý je rád, když je on jako osobnost respektován. Proto se tak nějak zavedlo, že pokud výsledek voleb nevyhovuje, tedy nevyhovuje někomu významnému, začne se věc řešit demonstracemi nespokojených, jejich prezentací v televizi a vše se vydává za hlas lidu, tedy hlas boží. Samozřejmě jen ty správné demonstrace. Těch nesprávných není potřeba si všímat.

Nastavila se i tři měřítka pro hodnocení politiky. Je to v souladu s politikou a přáním našeho největšího bratra, je to v souladu s vyjádřeními EU? A abychom nebyli závislí jen na cizích, přidává se ještě, zda by to tak udělal exprezident Havel. Pokud se dokáže, že činnost, nebo vyjádření odpovídá všem třem uvedeným měřítkům, jedná se o demokracii, jinak ne. Stejně se i považuje za dobré zmínit se o nedodržování lidských práv v Číně a Rusku. Není ani třeba uvádět kterých. Někoho by mohlo pak napadnout se zajímat, zda jsou tato vyslovená práva dodržovaná i v pro nás přátelských zemích. Proto se nechá tato starost komentátorům.

Co s tím? Boris Cvek napsal – jedině právo nám může dát svobodu. Bezesporu má pravdu, pokud samo právo a jeho uplatňování bude splňovat minimálně Ulpianovo Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non leadere, suum cuique tribuere, tedy právní pravidla jsou tato: čestně žít, nikomu neubližovat a každému přiznat, co mu patří. Ovšem je nutné dodat, že i v Římě, který právo světu dal, nechal císař Caracalla Ulpiana pro jeho přísnost a čestnost popravit.

Tím rozhodně nechci dojít k nějakému nihilistickému nebo cynickému závěru, že se s tím prostě nedá nic dělat, a kdo má moc nebo peníze, tak bude rozhodovat bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Možnost s tím něco dělat, nám ukázali třeba lidé ve Velké Británii, když Tonyho Blaira donutili odejít, protože je mylně informoval o situaci v Iráku, a zatáhnul tak zemi do války.

Nakonec jsme si možnost s tím něco dělat, ukázali i sami volbou prezidenta v roce 2013, kdy přes veškerou mediální masáž u nás i ze zahraničí, abychom prezidentem zvolili Schwarzenberga, byl zvolen Zeman. Ne, že bych tím byl bůhvíjak nadšen, ale vzhledem ke kandidátům a pravidlům volby, to bylo asi jediné možné a správné.

Tedy i skutečná demokracie je možná. Pokud budeme respektovat pravidla, zákony a rovněž možnost vyslovit názor ostatními. Pro jistotu opakuji, jde o možnost vyslovit druhým jeho názor, nikoli o souhlas s tímto názorem. Ale i pokud s ním nesouhlasím, nemusím ho ještě fackovat, nebo po něm házet shnilé ovoce. Jistě to neznamená, že se smíříme se vším, co si parlament vymyslí a přijme díky převaze poslanců té či oné strany. Máme stejné právo vyslovit svůj názor, a protestovat proti zákonům, které považujeme za špatné. Neznamená to ovšem, že budeme kamenovat poslance, kteří pro ně hlasovali a tyto zákony nedodržovat, dokud jsou platné.

Osobně považuji za špatné až absurdní minimálně tři zákony. Je to tzv. lustrační zákon, tzv. zákon o církevních restitucích a nový občanský zákoník. Jediné co lze proti nim dělat, je nevolit poslance, strany a hnutí, která se na jejich přijetí podílela. Posílat petice, případně demonstrovat za jejich změnu, obracet se na ústavní činitele a orgány, které v tomto mohou mít nějaký vliv. Sdělit každému, kdo je ochoten naslouchat, proč je považuji za špatné. Je to samozřejmě pracné a trvá dlouho, než dojde k nápravě. Ale demokracie, pokud ji bereme vážně, je během na dlouhou trať. Na to si musíme zvyknout, jinak o ni brzy přijdeme. Jsme na rozcestí, aspoň si to myslím, když se dívám, co a jak se děje kolem.

Začínáme si vytvářet proroky, kteří mají vždy a ve všem pravdu, a pokud ji náhodou v něčem neměli, tak se o tom mlčí. Z médií, až na výjimky se k nám line jediný názor, ten správný. Ve školách se místo učení hledat a nalézat, učí věřit vyřčenému. V zahraničí jsou správné země, ať udělají cokoli a nesprávné, které zasluhují jen kritiku, také ať udělají cokoli. Jak chápat historii předem určuje parlament. Člověk je posuzován podle výše konta. Právo začíná být uplatňováno rozdílně. Nejvyšší čas obrátit směr.

0
Vytisknout
2799

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2014