Proč podporuji Zemana

20. 11. 2014 / Rudolf Převrátil

Navazuji na článek Bohumila Kartouse, v němž autor popisuje jistý - a rozšířený - typ podpory Miloše Zemana jako psychologickou projekci ukazující na nevyvinutý smysl pro odstup a kritické uvažování. Pokusím se doplnit tento obraz svým vlastním příkladem. Považuji totiž za potřebné právě v tomto okamžiku podpořit Zemana.

V prvním kole volby prezidenta jsem hlasoval pro Jiřího Dienstbiera (dnes jsem ovšem rád, že se prezidentem nestal), v druhém pro Miloše Zemana jako menší zlo. V žádném případě pro mě nebyl a není přijatelný Karel Schwarzenberg pro politický program, který se schovává za Schwarzenbergovou žoviální bezobsažností. Ale to tu teď nechci rozvádět.

Nechci se zde zabývat ani politickou bilancí půldruhého roku činnosti Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky, která je podle mě vcelku pozitivní. Jde mi o tento moment, nynější situaci. Mně velmi blízcí lidé, kteří mají také blízko k organizátorům demonstrace na Národní třídě, se demonstrace zúčastnili a jsou si jisti, že znají její zákulisí, mě přesvědčují, že šlo o nenásilný a veselý happening, který neměl nic společného s následujícími výstřelky na Albertově.

Nevylučuji, že takový mohl být původní úmysl organizátorů. Pak ale něco nedomysleli a projevili značnou naivitu. Demonstrace na Národní třídě totiž nebyla v podstatě výzvou k diskusi (jak o ní píše také Bohumil Kartous), ale výzvou Zemanovi, aby odstoupil. Červená karta znamená vyloučení ze hry a výzvy k demisi na Národní, pokud vím, opravdu zazněly.

Jestliže šlo organizátorům pouze o happening, pak jim už na Národní někdo "ukradl show" a dal jí pak velmi zdegenerovanou podobu na Albertově. Kdo byl ten někdo, nechci spekulovat. V tom hraje vždy značnou roli davová psychóza, ale také aktivní jedinci, kteří psychózu orientují a využívají pro své cíle. A že organizátoři tím, jak akci koncipovali, současně vytvořili podmínky pro její degeneraci, by jim mělo už být jasné. Říkat, že to nechtěli a že s tím nemají nic společného, jsou prázdná slova.

Odtud můj první důvod, proč považuji za potřebné M. Zemana podpořit: řádně a demokraticky zvolený prezident se stal terčem rabiátského útoku lidí, kteří se dodnes nemohou smířit s tím, že se prezidentem loni v březnu nestal jejich favorit. To je útok na jednu z významných institucí demokratického řádu, pokus o podvracení demokracie.

Je tu ještě další důvod. Na obzoru se už tyčí něco na způsob nové studené války, motivované nejen ukrajinskou krizí jako projevem soupeření mezi USA a Ruskem, ale také soupeřením Číny s USA a dalšími okolnostmi. Prožil jsem v atmosféře studené války většinu svého života a nechci, abychom znovu zažili její paralyzující účinky - vystupňovanou mediální manipulaci, klapky na očích, potlačování kritického myšlení, vyvolávání strachu a nenávisti. Nemluvě o tom, jak studená válka deformuje ekonomiku. Už nyní je cítit, jak celosvětově houstne atmosféra. Karel Schwarzenberg žoviálně říká, že je zde válka a že to musíme vzít na vědomí. Rýmuje se to s jeho známým bonmotem, že když největší sedlák práskne bičem, ostatní se podřídí.

Miloš Zeman naopak patří k nemnohým našim politikům, kteří nechtějí přijmout takový postup věcí jako osudovou nutnost. Myslím, že v pozadí jeho jednání lze vysledovat dvě úvahy.

První, geopolitická, bude asi blízká tomu, co zformuloval George Friedman, zakladatel a ředitel analytické organizace Stratfor, které někteří říkají "soukromá CIA". Friedman ještě před eskalací ukrajinské krize napsal zhruba toto: Sovětský svaz se svým blokem se v letech 1989 až 1991 zhroutil, protože se roku 1945 příliš rozmáchl (overstretched) a nedokázal dlouhodobě udržet to, co si nabral. Ve vzniklém mocenském vakuu se pak po roce 1989 rozmáchly Spojené státy. Dnes se ale ukazuje, že se také rozmáchly příliš a nedokáží si udržet takový vliv ve východní Evropě, o jaký usilovaly. Rusko odpovídá na americkou expanzi protiexpanzí. Po nějaké době se ustálí nová rovnováha, někde mezi stavem vzniklým po roce 1945 a stavem nedávných let.

Druhou úvahu stručně shrnuje indické přísloví "když sloni zápasí, trpí tráva". Ta tráva jsme my, menší země střední a východní Evropy od Česka po Ukrajinu.

Nejde o to být neutrální, ale zabránit tomu, aby se v těchto zápasech rozdupalo a rozmlátilo příliš mnoho toho nejcennějšího: zdravého rozumu, demokracie, hospodářské racionality, kulturnosti. Jan Keller k tomu v jedné debatě se studenty přičinil pozoruhodnou poznámku, že je nebezpečné chtít, aby Rusko prohrálo 10:0.

Situace už dospěla do stadia, kdy hlavní hráči fakticky přestali navzájem komunikovat. Německá kancléřka Angela Merkelová říká, že Vladimír Putin "žije v jiném světě". Z hlediska Putina ovšem žije v jiném světě Západ. Začínají se rýsovat dva světy (možná několik světů), které se navzájem považují za zcela cizí. To je typická situace studené války (která může přerůst v horkou).

Miloš Zeman v ní ale využívá svého postavení prezidenta České republiky k pokusům o nabourání komunikační přehrady. Tím je zřejmě motivován např. jeho návrh na schůzku hlav států příštího roku u příležitosti výročí osvobození Osvětimi nebo jeho vystupování na summitu NATO v září tohoto roku.

Zeman je přitom v obtížné situaci. Lze ji aspoň zčásti přirovnat k postavení prezidenta Edvarda Beneše po roce 1945. Beneš chápal obnovené Československo jako most mezi Západem a Východem, jehož vznik měla umožnit pokračující spolupráce hlavních zemí protihitlerovské koalice. Jak známo, studená válka tento projekt smetla i s jeho původcem. Zeman se také snaží udržet a posilovat jakýsi most mezi Západem a Východem - komunikační a hospodářský. Není ale osudově předurčeno, že musí prohrát. Je v našem zájmu, aby neprohrál. Proto potřebuje podporu.

Lze totiž důvodně předpokládat, že se Zeman stává terčem systematických útoků právě pro svoji "mostní" politiku. Nasvědčuje tomu např. snaha o obnovení mýtu Václava Havla a jeho nové politické využití (včetně nekritického příklonu k politice USA i s jejími negativním stránkami), nebo úvahy intelektuálů o potřebě společenské "katarze". Cítím, jak tento tlak stoupá a jak vzrostl také v posledních dnech v souvislosti s oslavami výročí 17. listopadu.

Ve srovnání s těmito dvěma jevy - ohrožováním demokracie a přibližováním studené války - považuji své výhrady vůči Zemanovi za druhořadé. Výtky, které mu adresují pořadatelé happeningů nebo křiklouni házející vajíčka považuji za bezpodstatné. A proto podporuji Zemana.

0
Vytisknout
10400

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2014