Hlavní témata 17. listopadu 2014

21. 11. 2014 / Petr Chaluš

Po oslavách 17. listopadu 89 jsme se z médií dozvěděli několik hlavních témat, která oslavy provázela. Byla to diskuse s vybranými osobami o revoluci, slova prezidenta, připomínka Václava Havla. Celé oslavy provázela vlastně pozornost na několik celebrit. Jako největší téma se pak stalo jejich chování. Pokud vím, tak revoluce zejména přinesla demokracii. V demokracii nejde o chování několika osob, jde o život každého z nás a chování každého z nás a témata každého z nás. Pozornost zaměřená na celebrity, na některé politiky jde proti smyslu oslav revoluce, kde je v centru dění každý člověk rovnocenně. Témata, která jsou zajímavá pro život všech a souvisí se stavem společnosti po 25 letech po revoluci (i se smyslem revoluce) se pak objevují v okrajových diskusích nebo vůbec. Chtěl bych nabídnout 10 témat, která se dají vztahovat i k oslavám roku 89 a týkají se většiny z nás, možná až na celebrity, které občas žijí v umělém světě, kde jsou témata 99% lidí pro ně neviditelná.

1) Kvalita státu, korupce a etika

Před posledními volbami významné téma, které neznámo proč upadá v zapomnění. Dokud všichni (tisíce lidí), kteří jakkoli reprezentují stát nebo pracují na významných pozicích pro stát, nebudou pracovat kvalitně, profesionálně nebo občansky angažovaně, tak nemůže fungovat vlastně vůbec nic. Nestačí rozšiřovat pravidla, směrnice, kontroly, poučování, ty jsou často jen zástěrkou čím dál horšího chování. Cesta je transparentnost, otevřenost (otevřená výběrová řízení na významné pozice), motivace angažovaných lidí vstupovat do veřejných a státních pozic, politických i úřednických (angažovaně a hrdě pracovat ve školách, v policii a kdekoli v dalších sférách státu).

2) Nerovné příležitosti a práva

Při prezidentské kampani to bylo téma pana Dientsbiera a pak opět skončilo v zapomnění. Žijeme ve světě, kde významně postavení lidé a bohatí lidé posilují pozice a obhajují viditelnou nerovnost šancí. 99% lidí nepatří do té skupiny a část z nich posluhuje a sbírá drobky příležitostí a část (současní disidenti) se nepodílí na posilování nerovností, žijí mimo nespravedlivé hierarchie bez ocenění, úspěchu a jakýchkoli možností ovlivnit věci okolo sebe. Dobře by to mohl vystihnout současný princip: Když chceš něco změnit, musíš se nejdříve přizpůsobit, když se přizpůsobíš, zapomeneš, že si chtěl něco změnit.

3) Úroveň práce a podoba práce

Většiny lidí se týká nárůst prací, které jsou pouze poslušným vykonavatelstvím nařízení státních manažerů nebo firemní manažerů, i sami střední manažeři jsou něco jako střední vrstva zároveň poslušná a zároveň zajišťující poslušnost mas zaměstnanců. Práce ztrácí smysl, v organizacích se nepěstuje společný cíl a společná cesta za ním, angažovanost lidí do společného cíle existuje v plamenných prohlášeních lídrů, kteří to využívají jen jako psychologický trik pro udržení iluze participace. Před rokem 89 jsem viděl okolo sebe většinu prací naprosto nepodnětných, trvá snad od tehdy dosud mýtus, že práce musí být téměř za trest? Nebo odkud je ta sdílená rezignace na příjemnou a zábavnou podobu práce (jak právo pro všechny)?

4) Kvalita života

Zaujal mne názor předsedy senátu k oslavám roku 89, který připomněl, že zásadní témata současnosti jsou zametávána pod koberec. Na jedné straně někdo v České republice podporuje naše zaměření na to být levnou pracovní sílu Evropy a s tím je propojena nízká kvalita života u nás. I přes vysoké pracovní vytížení kvalita života roste neúměrně málo. Nikdy nebudeme mít kvalitu života, kterou mají skutečné demokratické země, pokud nenajdeme hady v kořenech a žáby na prameni. Aspoň trochu se mluví o tom, že kvalita života není v honbě za penězi a majetkem a výhodami, že je v času na sebe, na duchovní rozvoj, na rodinný život, na komunitní angažovanost. Pokud na to máme málo času, protože se honíme za penězi a výrobky v supermarketech (nebo někdy s jazykem na vestě prostě sotva přežíváme), tak kvalita života je ještě mnohem nižší než umíme změřit. Možná až budou pracující lidé ve středním věku staří, napadne je, že všechno důležité v životě vlastně prošvihli, nenašli, zapomněli, ztratili a nepokusili se (třeba i trochu revolučně) změnit.

5) Homofobie

Vrháme vinu na úplně nesprávné lidi. V organizacích napadá zaměstnanec zaměstnance, místo aby se spolu zamysleli nad chybným nastavením systému a dali zpětnou vazbu těm lidem, kteří za to nastavení mají odpovědnost. V široké společnosti je standard pohrdat lidmi z méně rozvinutých zemí, pohrdat i mnoha lidmi z této země - integrovanými menšinami, ekonomicky neúspěšnými, nezaměstnanými. Jsi na tom hůř? Nerozumíš? Tvoje chyba a díky ti za kontrast umožňující „být úspěšný“. Je nutné se s někým srovnávat, jen tak existuje úspěch. Soutěžení je ideologií v různých oblastech života, kam nepatří a tam, kde má místo, bývá soutěž nespravedlivá. Taky už obviňování Romů z téměř všeho považujete za trvalý folklór? Ideologové nacismu by se mohli u nás inspirovat „sofistikovanými“ zdůvodněními, proč je nějaká skupina lidí je ta nejhorší a za co všechno může.

6) Občanská pasivita

Pan Havel snad nejen mluvil (snad opravdu věřil a něco proto dělal) o světlých zítřcích občanské angažovanosti. Angažovanost neroste. Nebo snad ANO? Údajná občanská angažovanost roste pouze jako „strana jednoho muže“. Podle průzkumů mladí lidé v České republice nevěří, že mohou cokoli ve společnosti významně ovlivnit. A kdo tedy, když ne oni? Každé nové hnutí či politická strana nezvládá být otevřená, nespadnout do centralismu, rozvíjet demokracii. Podle jiného průzkumu Češi nejméně za všech zemí důvěřují komukoli jinému než těm zcela nejbližším lidem. Při nedůvěře mezi lidmi navzájem vzniká prostor pro totalitní vůdce a pro ztrátu občanského sebevědomí ( navíc ve školách jeho posilování není vůbec priorita). A ještě jeden typ pasivity se šíří - izolace do individuálních světů a vytváření alternativních komunit, které nestojí o angažovanost pro celou společnost.

7) Nadnárodní společnosti, veřejný prostor

Nejde jen o naprosto nesmyslné nakupování v supermarketech. Nejde jen o práci v megaspolečnostech, které vytvářejí paralelní světy (i vlastní specifickou etiku) pro lidi, co v nich pracují. Nejde jen o ztrátu vlivu státu oproti zájmům nadnárodních společností. Svět se změnil, jsme závislí v mnoha ohledech na naprosto nejasných strukturách. Většinu toho co potřebujeme, dostaneme pouze od těchto společností. Společností, které nezajímá v jaké zemi zrovna jsou, ačkoli v reklamách se tak tváří. Nezajímá je co si přejeme, co potřebujeme právě my. Ani národní megaspolečnosti a silné finanční skupiny na tom se zájmem o každého člověka v naší zemi nejsou o nic lépe (v porovnání s jejich vlivem na život nás všech je to alarmující). Víme kolik společností/skrytých jednotlivců vlastní většinu naší země? Ubývá veřejný prostor (jako ubývá náměstí v předměstích), ani prostor pro malé podnikatele (sousedy, které známe) nijak neroste.

8) Vzdělávání a rodina

Téma, které zaniká úplně nebo je reprezentované nesmyslnými dílčími problémy (matematiky u maturit, porodné na jakéže dítě v pořadí ještě je?). Vzdělávání je hlavní společná cesta ke společné kvalitě života pro všechny. Kolik pozornosti jí věnujeme? Šíří se soukromé projekty cesty ke vzdělání jako k produktu na prodej, cesty k zaručenému úspěchu. Vzdělávání je chápáno jako soutěž o známky, o tituly, o pozice, která se navíc dá pro některé vyvolené obejít. Je to spíše iluzorní soutěžní hra pro masy, která čím dál směřuje k výcviku „slušných občanů“, místo výcviku myšlení a k předání dalších kulturních hodnot. Omezuje se na výkony v několika preferovaných předmětech a získání sociálního statusu v několika privilegovaných oborech. Nijak se nezajímá o svůj hlavní potenciál stát se hlavní cestou k předání hodnot (například svobodného myšlení a tvoření). Podobné téma rodiny je nepochopitelně okrajové. Kdo měl děti v 90. letech, byl považován za blázna, měl přece jít za úspěchem. Situace se příliš neposouvá k lepšímu. Dobrá rodina je jeden z největších úspěchů života a kdo to ocení? A k tomu i popularita domovů důchodců je u nás stále příliš velká.

9) Konflikty okolo a naše odpovědnost

Jako dítě jsem na přelomu 70. a 80. let poslouchal v noci, jestli na obloze neuslyším letět atomovou bombu. Moje trauma se mi pomalu vrací. Později jsem cítil blízkost války v bývalé Jugoslávii a doufal, že to byl jen výjimečný jev, který se nebude opakovat. Snad nezačnu zase poslouchat, jestli už nejsou slyšet bomby. Ukrajina sousedí se Slovenskem, Sýrie s Tureckem. Rozumět tomu nemůžeme díky nepřipraveným médiím, školám. Ve školství se objevuje téma jako zařazení „branné výchovy“ do základních škol (před rokem 89 všechny děti mé generace brannou výchovu nenáviděly, nyní se děti povinně učí zdůvodnit pozitivní přínos zahraničních misí české armády - viz RVP). Z médií jako řešení slyšíme, že je nutné zvyšování výdajů na armádu. To co se nedozvídáme, je důkladná analýza situace Evropy a konfliktů okolo ní, nevíme detaily situace, nevíme, co můžeme udělat pro mír. (Co třeba demonstrace za mír?)

10) Globální témata, duchovní témata a životní prostředí

Mnoho našich spoluobyvatel planety navždy mizí, živočišné druhy ubývají. V tom co jíme a pijeme je mnoho (i okem současných vědců) neviditelných nebezpečí. Ani změny ročních období s námi nakonec nehnou. Máme se podílet na řešení globálních problémů světa? A kolik času jim věnujeme? Nejsme takový malý Titanic s názvem Česká republika? Máme strach z radikálních náboženství a sami směřujeme kam? Jak jsme na tom duchovně? Známe svoji kulturu, která by nás mohla duchovně podpořit? Jak si interpretujeme svět, jeho vznik a nekonečnost? Můžeme být duchovně hledající, rozdílní a individualizovaní a být na to hrdí, jenže umíme to duchovno obhájit vůči radikalismu?

Tak snad během 30. výročí roku 89 bude v popředí alespoň jedno z těchto 10 (jen zlomku z dalších důležitých) témat.

0
Vytisknout
5226

Diskuse

Obsah vydání | 24. 11. 2014