Z ruského bláta do americké louže?

21. 11. 2014 / Milan Daniel

Jan Čulík trefil do černého, když Sobotkovo účinkování ve Washingtonu a umravňování neposlušného náměstka Druláka z téže adresy přirovnává k povzdechu Jana Masaryka po návratu od Stalina z Moskvy.

Jestliže byl Bohuslav Sobotka v tuzemsku vnímán jako obratný stranický aparátčík a jeho vláda respektována jako za daných okolností maximum možného, bylo to i proto, že nemusel projít žádným testem mravní integrity. Zdání nezávislosti nicméně prodal za fotografii s americkým viceprezidentem a podaný cukr v podobě jeho výroku o „ochraně lidských práv nad váhovou kategorii své země“. Následně bystře usoudil, že Evropa nutně potřebuje americký plyn a ropu a totálně se nakonec ztrapnil nadiktovanou kritikou Druláka, který si dovolil ve věci koncepce lidských práv popřít Havla. V očích mnoha svých spoluobčanů tak premiér utrpěl neodčinitelné K.O.

Na řadě jsou výše postavené terče, které se ještě nepodařilo sestřelit. Američané samozřejmě popírají, že by měli jakýkoli podíl na organizování protestů proti nepohodlnému, prezidentovi Zemanovi. Jak by také mohli, že, protože oni přece na rozdíl od Rusů respektují to mezinárodní právo a do vnitřních záležitostí jiných států rozhodně nezasahují. Co ale s tím Zemanem?

Jsem obyčejný občan této země a nestojím za jejím prezidentem v tom smyslu, že bych z jeho ruky zobal všechno, co tam najdu. Prezident je rozporuplná osobnost a často s ním nesouhlasím. Současně je to však demokraticky a přímo zvolená hlava tohoto státu se silným mandátem. Výkonem své funkce sem tam udělá ostudu, někdy bohužel i nemluví pravdu, ale rozhodně neporušuje zákon. Na oprávněnou kritiku to je, odvolávat jej však proto, že si to přeje ten, kdo  nás má za své pacholky?

To, co provedl Bohuslav Sobotka spolu s předsedou parlamentu Janem Hamáčkem je souměřitelné s podpisem Moskevských dohod v srpnu 1968. V šachu nás nedrží tanky, ale sítě členství, smluv a dohod. Tehdy byla ČSSR pevnou součástí Varšavské smlouvy, nyní pevnou součástí jiných agresivních spolků a předmětem zájmů korporací. Jediný, kdo se před šestačtyřiceti lety vzepřel a nechtěl sejít z nastoupené cesty relativně samostatného státu, byl František Kriegel.

Najdou se mezi českými politiky v demokratické zemi noví Krieglové? Bude mezi nimi prezident Zeman? Dokážeme je podpořit, nebo se jako nesvéprávní necháme tradičně ponížit?

Zkusme si odpovědět každý sám.

0
Vytisknout
7584

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2014