Mé vzpomínky na Listopad 1989

7. 11. 2014 / Jan Kavan

Jan Kavan vyjádřil nesouhlas se způsobem, jak Štěpán Kotrba informoval o jeho vystoupení na konferenci Nadace Železné opony; Evropského hnutí v České republice a Informační kanceláře Evropského parlamentu, a poukázal také na to, že shrnutí jeho vystoupení na Parlamentních listech "obsahuje určité nepřesnosti". Proto poskytl Britským listům úplný text své přednášky:

Nejsem si zcela jist, zda správně patřím mezi dnešní řečníky. V Praze jsem totiž přistál, po dvacetileté emigraci v Anglii, až odpoledne 25.listopadu jako první tzv.český reemigrant. Byl jsem samozřejmě v denním kontaktu s představiteli opozice. Ještě jsem předal světovým agenturám informaci o údajné smrti studenta Martina Šmída, kterou mi zavolal Petr Uhl a pak už jsem slyšel, že rezignoval Jakeš. A tak jsem se rozjel na českou ambasádu a požádal o vízum a to na stejný britský pas, na nějž jsem tzv.ilegálně navštívil Prahu o vánocích 1988. Tušil jsem, že detaily toho pasu StB bude znát, ale riskoval jsem to. Na letišti mne zadrželi a následoval šestnáctihodinový výslech na letišti, který skončil ve 2 hodiny ráno 26.listopadu, kdy mne StBáci odvezli do Parkhotelu v Praze 7. Celý výslech byl zcela otevřeně natáčen na videokazety, které se však údajně nikdy nenašly. Mezitím bez problémů prošel pasovou kontrolou Jarda Hutka a tak jsem na českou půdu vstoupil až jako druhý.

Organizátoři dnešního setkání mi vysvětlovali, že mne pozvali, neboť jsem se účastnil přípravy Listopadu. To může být do jisté míry pravda, ale záleží to na interpretaci příčin a faktorů, které vedly k pádu komunismu u nás. Zdržím se tedy nejdříve u tohoto problému a pak se vrátím na pražské letiště 25.listopadu 1989.

Pokud ke kolapsu komunistického režimu vedlo rozhodnutí prezidenta Reagana opustit politiku detente jeho předchůdců a vsadit na ostřejší konfrontaci se Sovětským svazem včetně prosazování tzv. SDI (Strategic Defence Initiative) neboli Hvězdných válek (za podpory Thatcherové), což vedlo k závodu ve zbrojení, který způsobil kolaps sovětského hospodářství, tak s tím jsem neměl nic společného. Zastánci této hypotézy tvrdí, že se pak Gorbačev pokusil zabránit katastrofě svou perestrojkovou reformou, ale vzhledem k tomu, že komunismus je nereformovatelný, tak nemohl uspět a jeho nástupci Jelcinovi už nezbývalo nic jiného než otevřít dveře kapitalismu. Problém s tímto argumentem je mj.i v tom, že neexistuje žádný důkaz, že cílem SDI bylo zruinovat sovětskou ekonomiku.

Já bych si naopak dovolil tvrdit, že s pádem SSSR a komunismu přední západní politici vůbec nepočítali. Můj přítel, americký profesor Dick Howard dokonce přirovnal pád komunismu z hlediska Západu k neočekávanému a neslyšnému pádu stromu v hlubokém lese. Šel bych ještě o krok dál a tvrdil bych, že si ho mnozí ani nepřáli.

Ilustroval bych to na osobní vzpomínce. Jistě si někteří z vás pamatují jak se v roce 1990 baronka Thatcherová v pražském Federálním shromáždění pochlubila, že to byla ona, kdo s Ronnie Reaganem uzbrojila Sovětský svaz a tak porazila říši zla. O něco méně známá je skutečnost, že tato Železná dáma již dříve ujistila M.S.Gorbačova, že není v zájmu Velké Británie a Západu, ohrožovat existenci komunismu v SSSR a v sovětském bloku. Ona odmítala komunismus na Západě, ale řekla Gorbačovovi jasně, že pokud si SSSR své mocenské zájmy bude omezovat hranicemi dohodnutými de facto v Jaltě, tak s tím nemá problém, ale naopak to podporuje, neboť to, dle jejího názoru, povede ke stabilizaci Evropy, k porozumění, k mírovému soužití, k dobrým obchodním vztahům a k záruce bezpečnosti Západu. Gorbačov sám mi potvrdil, že ho Thatcherová vyzývala, aby použil vojenskou sílu a zabránil pádu Berlínské zdi a změnám státu quo v Evropě. Její obavu ze sjednocení Německa mohu osobně potvrdit.

V březnu 1985 jsem byl vyzván jedním z nejskvělejších lidí, které jsem kdy měl čas poznat, Jaroslavem Šabatou, abych předal západoevropskému mírovému hnutí, ale i co největšímu počtu západoevropských vlád text dokumentu Pražská výzva, kterou podepsalo několik desítek signatářů Charty 77. Byl to první dokument, ve kterém opozice požadovala ukončení poválečného rozdělení Evropy, mírové uspořádání a jasně řekli, že prvním krokem k ukončení studené války by mělo být sjednocení Německa. Když jsem text předával vedení britské vlády, tak se Thatcherová nechala slyšet, že sice morálně podporuje disidenty ve východní a střední Evropě, ale jejich žádost o sjednocení Německa je něco, co je nutno ostře odmítnout! Podle ní by to destabilizovalo Evropu, vytvořilo by to nebezpečnou situaci pro Británii i Francii a vedlo by to k chaosu a totální destabilizaci celé Evropy. Vzkázal jsem to Jaroslavovi i mluvčím Charty 77 a od té doby jsem imunní vůči mýtům, s nimiž baronka vystoupila před poslanci Federálního shromáždění, a kterým téměř všichni poslanci nadšeně vestoje zatleskali.

Jakmile místodržící pochopili, že jim Gorbačov nepošle záchranné tanky, ztratili vůli hliněný kolos podpírat. Ztratili vůli k moci, jak tu řekl velvyslanec Peter Weiss. Prohnilá železná opona se začala hroutit. Z obou stran do ní vytrvale vrtaly díry občanské aktivity, ať už mírové nebo lidsko-právní. Nechám na historicích, aby přesně vykolíkovali význam těchto děr a jejich přesný dopad na pád komunismu včetně na sametovou revoluci u nás. Jejich úplnou bagatelizaci, jak to již několikrát učinil Václav Klaus, však musím odmítnout.

V době pádu berlínské zdi jsem byl v polské Vratislavi na obrovském několikadenním solidárním setkání polské a československé opozice, kde téměř nikdo nezapochyboval o tom, že k příštímu kolapsu režimu dojde v Československu. Na tu skvělou atmosféru, kterou setkání dodali i lidé jako Karel Kryl, nikdy nezapomenu. V Listopadu byla úloha disidentů pochopitelně značně přeceňována, dnes je zase hluboce podceňována. Často zapomínáme, že v situaci, kdy byly přísně zakázány všechny pluralitní formy a režim nebyl vybaven reagovat na kritický dialog jinak než represí, tak i relativně slabý nekonformní hlas byl vnímán režimem jako krajně nebezpečná opozice. A současně se černobílá propaganda, která podporovala sovětskou "mírovou ofenzívu" proti západním studenoválečníkům a zbrojařům nedokázala dobře vypořádat s těmi západními mírovými aktivisty, kteří byli kritičtí k oběma velmocem, a požadovali nejen demilitarizaci, ale i demokratizaci Evropy a proto byli ochotni spolupracovat s Chartou 77, a zvláště s lidmi jako byl Jaroslav Šabata, Petr Uhl nebo Jiří Dientsbier. No a těmto silám jsem se snažil 20 let co nejvíce pomáhat.

Mí britští a francouzští levicoví kurýři sem propašovali ve specielně upravených kempinkových vozech více než 20 tun zakázané literatury, pak i filmový materiál, kamery, rozmnožovací přístroje a vyvezli ven mnoho set samizdatů, nafilmovaných rozhovorů s chartisty i jejich sledování StBáky, všechny dokumenty Charty 77 i VONSu, které jsme pak v angličtině poskytli nejen předním novinářům a výzkumným ústavům, ale i vládám a mezinárodním organizacím.

Dovolte mi jen namátkou vyjmenovat některé známější úspěchy tohoto největšího kanálu mezi opozicí a Západem. Dovezli jsme například rozmnožovací přístroj Gesteetner, na němž Jiří Müller a další vytiskli v roce 1971 velké množství letáků proti listopadovým volbám. Vyvezli jsme a venku zveřejnili např.Dubčekův dopis FS z dubna 1975 nebo otevřený dopis V.Havla Husákovi, dále třeba celé nafilmované představení Kohoutova Macbetha v Bytovém divadle Vlasty Chramostové nebo sledování Františka Kriegla a Jiřího Hájka. Vyvezli jsme i filmový záznam jednání 14.sjezdu KSČ z utajeného vysočanského sjezdu, které mi byly později v Londýně ukradeny.Také veškeré podklady a materiály nutné k prosazení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, které jsem předal F.Janouchovi. Rukopisy V. Havla, například Moc bezmocných, vlastně celý sborník "O svobodě a moci", kde byly příspěvky řady dalších od Petra Uhla až po Václava Bendu) a dalších spisovatelů včetně Evy Kantůrkové, Jiřího Dienstbiera, Jaroslava Šabaty, Jana Patočky, Zdeňka Mlynáře a dalších. Zorganizovali jsme velké kampaně za propuštění politických vězňů a to nejen těch nejznámějších Havel, Dienstbier, Šabata, Uhl, Müller či Šiklová apod), ale i za Jana Tesaře, Stanislava Devátého, Hanku Marvanovou, Janu Petrovou, Jiřího Wolfa atd. Můj Palach Press zajišťoval publicitu Chartě 77, pravidelně dodával informace nejen předním deníkům a týdeníkům, ale i televizím a organizacím jako AI, Výbor OSN pro lidská práva, Helsinki Watch, ministerstvům zahraničních věcí USA, Británie, Francie, Holandska apod. Doma jsme podporovali samizdatovou literaturu, pro neoficiální univerzitní semináře jsme překládali některé západní tituly, které pak vyšly samizdatově v Brně.

Za nesmírně významné považuji, že se nám podařilo propojit např. Chartu 77 s polskou Solidaritou a KORem, s maďarskou a východoněmeckou opozicí i dalšími a pak vydávat jejich společná politická prohlášení v našem čtvrtletníku East European Reporter, který se stal velmi prestižním zdrojem informací pro ty, kteří vytvářeli západní veřejné mínění. Vytvořili jsme podhoubí, z něhož později vznikl první Visegrad. Popis práce i publikací by tu zabralo příliš mnoho času a tak jen odkaz na Grahama Greena, který napsal, že "Palach Press poskytuje neocenitelnou a svého druhu jedinečnou službu". Nebo Timothy Garton Ash, kterého nelze podezírat ze sympatií k levici, označil Palach Press jako "jednoznačně nejdůležitější zdroj nezávislých informací o Československu".

Respektování úlohy levicových aktivit pro pád komunismu však po Listopadu 89 zmizelo jako mávnutím kouzelným proutkem. Ke konci výslechu na letišti 25.11. nervozně procedili StBáci "že to, co se dnes děje, je výsledkem aktivit vás a vašich přátel. Jste jedním z protagonistů toho, co se tu teď děje a tak nám sdělte, co se bude dít dál." To jsem netušil. A realita se zcela vymkla všem mým představám.

Druhý den jsem se v Občanském fóru sešel s Petrem Uhlem, který mne pozval na obrovskou demonstraci na Letné. Dostal jsem se až na platformu, ale nebylo mi dovoleno pozdravit shromážděné davy. Chápal jsem to. Nebyl jsem známý. Na zpáteční cestě do OF jsem se pokusil Petrovi Uhlovi popsat mou zkušenost s vyslýchajícími StBáky a podělit se s ním o jejich varování, že se se mnou zase spojí a i o mé obavy, ale Petr, který byl propuštěn z vazby jen o 24 hodin dříve, neprojevil nějak velké porozumění. Vysvětlil mi, že "dějiny se nyní tvoří každou minutu, a tak není možné se zabývat podružnostmi". Druhý den si pro mne přišli StBáci do malého hotelu, který jsme používali pro mé kurýry a odvezli mne do konspirační vily do Dejvic, kde výslech pokračoval. Tenhle výslech byl již natáčen tajně kamerou zabudovanou do televizoru a údajně jedna kazeta se později našla a záběr z ní byl pak zneužit v kampani, která se mne pokusila zdiskreditovat jako údajného spolupracovníka StB.

Ta lustrační kampaň proti mně mne zaskočila, i když jsem si samozřejmě vědom, že revoluce většinou požírá své děti. Pravda je ovšem i ta, kterou tu zmínil Zdeněk Zbořil a to, že revolucionáři, nebo ti, kteří se za ně vydávají, často požírají svou revoluci, a to především ve vlastním zájmu. A jinými slovy totéž tenkrát kritizoval i Adam Michnik, žádný to levičák. Na jedné recepci mi později Standa Devátý vysvětlil, že jsem to neměl brát osobně, ale že šlo o válku proti levici, v níž asi viděl ohrožení cílů Listopadu. Levicovým kolegům, kteří v Anglii organizovali kampaň za jeho propuštění, jsem to neprozradil.

Krátce po Listopadu mi vítězoslavně sdělil Jirka Dientsbier, že studenou válku vyhrála občanská společnost. Podnět k této iluzi mu asi dala skutečnost, že řada disidentů se stala ministry v nové vládě. Až později pochopil, že "moc bezmocných" byla nahrazena "bezmocí mocných", tedy těch, kteří seděli na ministerstvech. Většina disidentů byla relativně brzo z těchto pozic vytlačena, stejně jako v Polsku a skutečná moc se přesunula do rukou velkopodnikatelů, finančníků a jejich západních kolegů.

Pamatuji si, že dva dny po mém návratu domů se mnou na Václaváku dělal rozhovor známý britský televizní komentátor John Simpson, který se mne ptal, jak vidím budoucnost. Stále plný optimismu jsem odhadoval, že v první fázi asi prožijeme něco jako Thatcherismus s lidskou tváří, a až lidé v šoku pochopí, že tím se jejich problémy nevyřeší, právě naopak, že pak u nás převládne nějaká forma sociální demokracie, preferující formu "welfare state", tj.sociálního státu. Neodhadl jsem příchod klausovského thatcherismu bez lidské tváře a podcenil jsem schopnost západních finančně mocných firem hledajících nové trhy prosadit své zájmy u nás. Simpson mi tenkrát moc nevěřil a tak jsem mu později poslal slova Václava Havla: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu...že chci být majitelem různých podniků...Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte...".

Co byla lež, omyl, naivita nebo nevyhnutelnost vývoje jsme se v čase přesvědčili,ale to už je jiná kapitola.

0
Vytisknout
4589

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2014