Hořela a převrácena byla běžná ojetá auta, žádné Bentley nebo Rolls

10. 11. 2014 / Ivo Šebestík

Demonstrace, která ve čtvrtek v Bruselu přerostla v potyčky s policií, byla největší od roku 1986. Podle odhadů organizátorů, odborových centrál, počet manifestujících dosáhl až 130 tisíc osob. Policejní odhady jsou mírně nižší, ale i ony uvádějí odhady mezi stem a sto dvaceti tisíci demonstranty. Frankofonní média v Belgii označila demonstraci za "manif monstre", tedy za "monstrózní".

Akci sice zorganizovaly belgické odbory a oficiálně byla oznámena jako protest proti škrtům současné vlády v sociální oblasti a proti zvyšování hranice odchodu do důchodu na 67 let (což žádná ze stran vládní koalice neměla ve svém volebním programu), ale zúčastnily se jí také skupiny lidí, kteří se organizovali prostřednictvím sociálních sítí, a kteří se (v některých případech) necítili být vázáni vůči organizátorům žádnou dohodou o poklidném průběhu demonstrace. Manifestace dočasně sdružila belgickou levici, zelené i část liberálů a rovněž, v Belgii téměř výjimečně, vlámské a valonské regiony.

K projevům násilí došlo s největší pravděpodobností uvnitř početné skupiny zaměstnanců přístavu v Antverpách a mezi dokaři z Gentu a železáři z Lutychu. Demonstranti převraceli a zapalovali auta a rozbíjeli výkladní skříně obchodů. Policie vůči nim užila slzný plyn a vodní děla. Červený kříž uvádí, že bylo ošetřeno 36 osob, z nichž 24 muselo být převezeno do nemocnice. Mezi zraněnými byla také více než desítka policistů. Bruselská policie v oblastech střetů zadržela přibližně čtyřicet demonstrantů, kteří byli odvezeni v policejních vozech k vyšetřování. Doprava v některých částech centrálního Bruselu, zejména v odpoledních a večerních hodinách, byla zcela ochromena. Průjezd autem středem města trval i dvě hodiny a ulicemi projížděly téměř bez ustání vozy policie, hasičů i nemocniční sanitky.

Policista, se kterým jsem na ulici hovořil, zmínil poměrně výstižně jeden z paradoxů, které demonstrace toho druhu přinášejí. "Převracejí a zapalují stará ojetá auta, žádné Bentley a Rollsy." Tedy nikoliv útok na bohaté, ale škodu utrpěli jen ti, kteří v podstatě mohli patřit mezi demonstranty. Takovýto paradox, dá-li se to tak nazvat, ale tvoří pouze jednu malou část velkého otazníku, který vytvořila současná hospodářská situace v Evropě zasažené nedávnou krizí a stíhané škrty a restrikcemi v sociální oblasti, jaké uplatňují vlády vedené snahou šetřit raději zisky velkých než bránit potřeby malých.

Belgické odbory chtějí jednat s novým kabinetem Charlese Michela a prohlašují, že tato čtvrteční akce byla pouze první svého druhu a že není vyloučeno, že skutečně dojde ke generální stávce ohlášené (nebude-li vyhnutí) na 15. prosince. Na druhou stranu Michelova vláda si je vědoma toho, že odbory nemají možnost organizovat statisícové demonstrace každý týden, takže má čas připravit se k jednání o možných ústupcích. Odborový předák Marc Leemans z centrály CSC s největší pravděpodobností usedne spolu s dalšími kolegy k jednacímu stolu s představiteli současného kabinetu.

Tolik výčet faktů a pohled na povrch celé události. Podívejme se ale nyní na celou situaci v širších souvislostech. Je nesporné, že současná evropská společnost prochází obdobím zvýšeného napětí. To je způsobeno jednak důsledky hospodářské krize, na kterou vlády zemí reagovaly (a reagují) opatřeními, která v podstatě navazují na trendy z období po pádu Berlínské zdi. Finanční a podnikatelské špičky - a v závěsu za nimi i další zaměstnavatelé - se přestali cítit "zavázáni" svým zaměstnancům za sociální smír. "Reálně" socialistická (nebo komunistická) alternativa vymizela s pádem sovětského bloku, komunismus jako projekt byl zdiskreditován, myšlenka vytvoření nějakého alternativního kompromisu mezi kapitalismem a socialismem zesměšněna, na místo alternativy nastoupila jen jakási vize "sociálně spravedlivého" světa, který je ovšem a údajně možno nastolit přátelskou dohodou mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, přičemž se od bohatých očekává solidarita, pochopení, velkorysost, uznání, dobrota. Žádná hrozba, žádný nátlak, prostě mír mezi vlkem a beránkem daný tím, že "vlk" je nasycen a natolik zušlechtěn, že víc než prosté nasycení nepožaduje a vše, co získá navíc, rád a rozumně rozdá potřebným.

Smír mezi vlkem a beránkem je pochopitelně nesmysl, ale část společnosti jej přijala a prosazovala s cílem, aby současný tržní systém rostoucího růstu a zostřující se konkurence každého vůči každému mohl být prohlášen a uznán za "výsledek dějin", za definitivní a jedině možný, naprosto přirozený modus vivendi lidské společnosti.

Nebylo to ale sebeovládání kapitálu, které umožňovalo sociální smír mezi vrstvami společnosti. Byla to obava z možného nárůstu nespokojenosti sociálně znevýhodněných vrstev, co udržovalo křehkou rovnováhu ve společnosti. Hospodářská krize, ať už jako příčina a prvotní hybatel nebo jen katalyzátor, odhalila neudržitelnost ideologie, podle níž je kapitál přirozeně ohleduplný partner při tvorbě a udržování sociálního státu.

Skutkem je, že ve společnosti sílí napětí, nespokojenost a že únikový ventil hledá také potlačovaná agresivita. Vedle toho vznikly a posilují formy sdružování lidí prostřednictvím sociálních sítí, přičemž cíl tohoto sdružování může být jakýkoliv. Tradiční politické strany ztrácejí vliv díky chybám, které v uplynulých desetiletích nahromadily a díky osobnostem, které je mnohdy docela ostudně zastupují před veřejností. K tomu všemu se projevují další negativní faktory, které se mohou účelově nebo pouhou shodou okolností dočasně smísit v nebezpečnou třaskavou směs, spolu se sociálním napětím. Jsou to konflikty národnostních i náboženských minorit s většinovou populací, ke kterým dochází zjevně nebo prozatím ve skryté formě.

Ve společnosti, jakou je ta naše, "euroatlantická", hrají za "normálních" okolností všechny vrstvy společnosti své role podle scénáře, který ač nepsaný funguje jako málem kodifikovaný. Svou roli mají i revolta, alternativy a nespokojenost. Systém zůstává blahosklonně spokojený, když levice, odbory, aktivisté a další nespokojení setrvají na "profesionální" úrovni a produkují jen impotentní akce. Pokud "nespokojenci" jsou pouhými profesionály v oboru "boje za práva lidu", pak se nic neděje a systém přede jako spokojený kocour.

Mohou se pořádat stovky konferencí každý týden, tisknout letáky, brožury, vylepovat plakáty a může se mluvit a mluvit, psát a psát, jak je každému libo. Profesionální nespokojení jsou uspokojeni ve své činnosti, občas se někde na náměstí sejdou dvě stovky usměvavých "demonstrantů", kteří si uspořádají happening za práva zaměstnanců a vyšší zaměstnanost a pak se rozejdou domů, aniž by si jich někdo - kromě kolemjdoucích a novinářů - všiml.

Něco jiného ale je, pokud projevy nespokojenosti přerostou rozměry happeningu a stanou se akcí podobnou oné čtvrteční v Bruselu. Za těchto okolností vláda země, ve které se odehrají, zažívá zostření své obvyklé situace, kdy musí lavírovat na poměrně úzké ploše mezi zájmy na straně jedné bank, velkého kapitálu, ropných společností, obchodníků se zbraněmi, velkých mezinárodních institucí, ratingových firem, a podobně a na straně druhé musí plnit i druhý úkol, jímž je udržovat společnost v relativním klidu. Ono římské "chléb a hry" platí v neztenčené míře do současnosti. Lid nesmí volat po změně systému natolik, aby jej přestali vést profesionálové v oboru "boje za důstojné podmínky", tedy lidé, na které je spolehnutí, že oni sami osobně o žádnou změnu systému příliš nestojí, ale jen dělají svou práci, aby byli zvoleni do funkcí i v příštích volbách.

Velké demonstrace, při kterých se vedle disciplinovaných odborářů sejdou i radikálové a ti, které - řečeno slovy Francoise Villona - žene do ulic hlad, stojí už ale mimo scénář a vlády dotčených zemí musí reagovat. Odpor nemá nekonečnou sílu, nicméně vlády zase nemají potřebný prostor na to, aby požadavky protestujících odmítly úplně. Výsledkem musí být kompromis, který na jedné straně zachová systém nedotčený, na straně druhé ponechá protestujícím pocit, že něčeho dosáhli. Vlk, jímž je nyní výjimečně nespokojený lid, se musí nažrat a koza, která zde reprezentuje status quo, nesmí přijít ani o jediný chlup na hřbetě.

0
Vytisknout
7832

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2014