Koně můžeš přivést k vodě, aneb Mír, mír, mír, jako hajzlpapír

31. 8. 2014 / Karel Dolejší

Představa, že konflikt na Ukrajině "lze přece řešit diplomaticky", opět spektakulárně selhala - aniž si opakovatelé mantry vzali sebemenší poučení. Jako s invazí na Krym ztratila věrohodnost fanfarónská polská politika vůči Ukrajině, nyní je podobně "na lopatě" střízlivé Německo. Kancléřka Merkelová přiletěla 24. srpna podpořit Porošenka do Kyjeva před jednáním v Minsku, kam následně odjel. Pod patronátem běloruského diktátora si tam podal ruku s Putinem. Za dva dny na to začala otevřená ruská invaze.

Problém pokusů prodat diplomatické řešení spočívá v jedné "drobnosti": Můžete být vládcem Spojených států, Německa či Francie, uspořádat tucet mírových konferencí a pozvat na každou z nich zástupce znepřátelených stran - ale pokud jsou jejich stanoviska navzájem nekompatibilní a nechtějí se nebo dokonce se nemohou navzájem sblížit, výsledky jsou mizivé, dokud jeden z nich nedospěje k názoru, že byl definitivně poražen. A dlouhá historie neúspěšných izraelsko-palestinských jednání budiž zde příkladem toho, že poražený může někdy svou porážku i po desítky let soustavně odmítat.

Podle zpráv z ukrajinských zdrojů, které zatím nelze nezávisle ověřit, byla na východě země do včerejška ruskou invazí zničena přibližně třetina zde přítomných ukrajinských sil. Toto ničení má zjevně zatím prioritu před dalšími ofenzívami směrem na západ, takže se možná Kyjevu za cenu ztráty nejlepších jednotek podaří získat čas na to, aby udržel ohrožený přístav Mariupol. Jestli se mu dokonce povede stabilizovat frontu do října, kdy ruská armáda povolá nové záložníky a zhorší se počasí, mohl by začít během rasputice a přes zimu budovat novou armádu - prakticky od nuly.

Ozývají se hlasy, že by měl prezident Porošenko vzhledem k situaci přijmout ruské podmínky. Které to jsou? Inu, požadavek na "synchronizaci" vstupu Ukrajiny a Ruské federace do EU je fakticky jinak podaným starým známým požadavkem na odmítnutí asociační dohody s EU. "Federalizace" na rozdíl od racionální decentralizace státní správy je způsob, jak ruské enklávy na východě získají právo veta nad zahraniční politikou Kyjeva. Status ruštiny coby úředního jazyka se nakonec na Ukrajině nezměnil, není tedy co řešit. A ano, zachování neutrality, o které ale ještě před pár dny, tedy před otevřenou ruskou invazí, nebylo pochyb.

Co by se stalo, kdyby Porošenko na zmíněné podmínky přistoupil? Ze všeho nejpravděpodobněji by byl záhy svržen a nahrazen podstatně radikálnějším politikem, který by slíbil dalšímu majdanu pokračovat v úsilí o plnou národní suverenitu. Uvedený scénář by se ovšem záhy mohl ukázat coby neslučitelný se snahou probíhající konflikt alespoň lokalizovat.

A co se stane, pokud Porošenko podmínky rovnající se de facto rezignaci na všechny zahraničněpolitické cíle posledního majdanu nepřijme? Bude muset nalézt způsob, jak pokračovat v dlouhé a vyčerpávající válce s Ruskem, s níž ovšem začne úplně znovu. Vsadit v podstatě může jedině na to, že Ukrajinci jsou ohledně vlastního území podstatně více motivováni k boji, než tajně a pokradmu do války povolávaní ruští vojáci. (Dobrovolníci bojující za "Novorusko" docházejí; tento typ lidí, často s neobyčejně extrémními politickými názory, tvoří v každé společnosti malou menšinu a spousta jich už padla, včetně proslulého naivně idealistického Brňana Iva Stejskala.)

"Můžete přivést koně k vodě, ale napít se musí sám," říká staré české přísloví. A má pravdu. Nikdo na světě na žádné konferenci nedonutí Putina, aby v čemkoliv ustoupil, pokud neprohraje válku. A Porošenko za předpokladu, že se nechystá rezignovat, nemá v geografickém ani politickém smyslu kam ustoupit. V tom případě mu však nezbude, než se pokusit Putina a ruskou armádu za cenu dalších obrovských obětí utahat. Donutit ho uznat, že pokračování v útoku na Ukrajinu se rovná katastrofě a ohrožuje setrvání u moci, které má samozřejmě nakonec přednost i před imperiálními ambicemi.

Již téměř před rokem jsem napsal ZDE:

Jestliže EU hodlá integrovat Ukrajinu, musí se připravit na zásadní a dlouhodobý konflikt s Ruskem, který nikdy neskončí ruskou rezignací. Odveta se může v první fázi omezit na snahu o destabilizaci a rozdělení Ukrajiny na západní "proevropskou" a východní "proruskou" část, ale může nabýt velmi snadno i podstatně rozsáhlejších parametrů. Řeči o integraci Ruska do EU za 20-30 let jsou v této souvislosti fakticky obdobou iluzívně harmonizující Benešovy koncepce Československa jako mostu mezi Východem a Západem a naprosto tedy neumožňují pochopit závažnost konfliktu, který v Evropě právě vzniká.

Je to s odstupem velice hořké čtení. Konflikt s Ruskem se mezitím rozvinul naplno, leč typicky české harmonizační vyprávění o tom, jak z rybí polévky uděláme zase pěkně akvárium, dokonce i ve Strakovce, kterou by už asi bylo vhodné přejmenovat na Staré bělidlo, jen kvete. Jinde ale tak naivní nejsou a plně si uvědomují, že změny, k nimž kvůli ukrajinské krizi v Evropě došlo, mají nevratný charakter ZDE:

Zatímco dopadům krize v oblasti Krymu a na východní Ukrajině byla věnována velká pozornost, zatím bylo méně analytického úsilí zaměřeno na účinky přesahující rámec regionu a možné následky pro mezinárodní systém. V této studii jsme předložili tvrzení, že neexistuje žádný způsob, jak se vrátit ke statu quo ante. Obrysy nové situace ve strategických záležitostech lze jasně rozeznat, ale dlouhodobé dopady a důsledky ještě teprve uvidíme.

V Západní Evropě i v Česku vesměs pokračuje podsouvání vlastních motivů typických pro zpohodlnělou pozdně buržoazní konzumní společnost ruské vládnoucí elitě, jejíž logika je přitom do značné míry předkapitalistická. Chápe se například jen výjimečně, že to co Kreml považuje za vlastní vojenskou bezpečnost má pro něj každopádně vždy přednost před jakýmikoliv ekonomickými úvahami, takže ho v této oblasti "měkkými" ekonomickými nástroji nelze jednoduše k ničemu "přesvědčit", ani naopak cokoliv "uhladit".

Dále jsou naprosto nechápány širší důsledky vehementního důrazu na mocenskou vertikalitu coby nezcizitelné ruské "civilizační" specifikum, v kteréžto optice neexistuje fakticky žádný prostor pro skutečně rovnoprávné partnerské vztahy - vždy pouze pro vztahy jasné nadřízenosti a podřízenosti. Žádné masarykovské "Já pán, ty pán" se tedy s touto optikou tradičně neslučuje. Vždy je jeden (=Rusko) jednoznačně "senior partner", kdežto druhý má plné právo souhlasit, abych se vyjádřil politicky korektním jazykem. Jak to v praxi může vypadat lze demonstrovat například na naivním dotazu směrovaném před nedávnem k Vladimiru Putinovi, zda by Moskva měla po úmrtí současného prezidenta kvůli nacionalistům "anektovat Kazachstán". (V reakci na otázku i Putinovu odpověď mezitím kazašský vládce Nursultan Nazarbajev pohrozil vystoupením z teprve vznikající Eurasijské ekonomické unie ZDE.)

Přece byste snad nechtěli raději otročit EU.

Porošenko tedy buď Putinovi ustoupí a pak Ukrajina s největší pravděpodobností upadne do naprostého politického a ekonomického chaosu s radikály argumentujícími dosavadními oběťmi v čele; nebo neustoupí a krize bude stejně pokračovat krvavou cestou. Jedna možnost je "lepší" než druhá, ale protože situace je velmi vyhrocená a Moskva se rozhodně nechystá nikam uhnout, další varianta zde už sotva vznikne. (Nelze slovy vypovědět, jak rád bych se mýlil. Svět se ovšem neřídí podle našich subjektivních přání.) - Nelze se přitom vrátit do bodu nula ukrajinské krize. Tento bod byl nenávratně ztracen v závěru loňského roku.

Můj osobní názor, za nímž si ovšem silně stojím, je, že bude pro Evropu nakonec ještě mnohem lepší, pokud válku, jíž se opravdu nelze zbavit zaklínáním, dál povede Porošenko (i s neschopným policejním generálem v čele ministerstva obrany, ale samozřejmě lépe bez něj), než ten, kdo by ho mohl podle logiky revoluce ve funkci ukrajinského prezidenta vystřídat.

0
Vytisknout
8918

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2014