O náboženské lži nacionalismu

1. 9. 2014 / Dmitrij Měrežkovskij

Boj proti nacionalismu je hlavní úlohou ruské inteligence. Tento boj se ovšem nevedl v žádné zemi a v žádné době tak nesmiřitelně, jako u nás. Od Čaadajeva až k Vladimírovi Solovjevu není ruské "západnictví", boj proti slavofilství, ničím jiným, než bojem proti nacionalismu. "Prokletá buď každá národnost, která lidskost ze sebe vylučuje!", tento odkaz Bělinského je heslem vší ruské společnosti.

V tomto smyslu je Petr Veliký naším pravzorem: byl prvním zapadnikem a zároveň nejruštějším ze všech Rusů. A jakkoli velice zaměňoval nacionální ideu se státem, jeho nevlastnější podstata je přece stále nenacionální a všesvětová. Totéž vidíme na Puškinovi a celé ruské literatuře: nacionální povznáší se v ní vždycky k všelidskému.

Těžkým hříchem slavofilství je zdánlivé uznání a skutečné popření všesvětového. Ruské slavofilství vyznačuje se svou zvadlostí, bezpáteřností, nemohoucností nebo nechtěním domysliti nějakou myšlenku, udělati tečku nad i. Tuto nedomyšlenou myšlenku odhaluje nám formou křišťálově čistou, matematicky přesnou, nejneohroženější a nejdůležitější ze všech ruských slavofilů, Ťučev. Dává tomuto tělu páteř a nad všecka i dělá tečky. Jeho logika je nemilosrdná: přijme-li kdo jeho předpoklady, musí vyvoditi všechny jeho závěry.

Podstatou revoluce je -- tvrdí Ťučev -- lidské "já", které se staví na místo Boha, k politickému a sociálnímu právu pozdvižená autokracie lidského "já". Tato podstata je "antikristovská", protože Antikrist je člověk, který se povýšil na Boha, "bohočlověk".

A z toho vyvozuje tyto závěry: "Podstatou evropského západu je revoluce, antikristovství, tedy naprostá lež; na lži zbudované lidské společenství je však zasvěceno záhubě". (...)

Stud slavofilství, obraceného proti Západu, je lidovražedná nenávist. Zde však jiný stud, obracený proti Rusku:

"Obtížen břemenem kříže
Proputoval tě, vlasti, celou
Již v rouše rabském
Náš Pán se svým požehnáním..."

To znamená: Kristus požehnal samotnému Rusku a všechny ostatní národy zatratil. "Russland, Russland über alles", "Ergebt euch, ihr Völker, denn Gott ist mit uns", jedině s námi a jinak s nikým. ("Rusko, Rusko nade všecko", "Poddejte se, národové, neboť Bůh je s námi". Pozn. překl.)

"Na světě jsou pouze dvě moci: Rusko a revoluce. Mezi nimi nemůže býti kompromisů a úmluv: co pro jednu znamená život, je druhé smrtí. Na výsledku jejich zápasu závisí budoucnost lidstva... Na velikou hromadou trosek Západu vznáší se ještě zvětšené Rusko jako posvátná archa... Kdo se opováží pochybovati o povolání Ruska?..

Kdo chce, může o Rusku pochybovati,
Ono však nechť věří samo sobě!"

"Nyní jsme zapletení do války s celou Evropou", píše roku 1854, v předvečer krymské války. "Je proti nám spiknutí... Ve světové historii nebylo dosud nikdy tak hnusného úkladu... Pozdvižení Evropy proti Rusku je pozdvižením Antikristovým proti Kristovi:

Bohu rouhající se národy,
Bohu rouhajícího se ducha
Vyplil na nás pekla jícen...

Je to poslední boj všeho západoevropského lidstva s Ruskem. Je sice možno, že Rusko hyne. Nehyne-li však, pak Západ nebude míti už nikdy co činiti s Ruskem, nýbrž s novým a konečným olbřímím tělem, pro něž světová historie dosud nemá jména. Napoleonovo proroctví na sv. Heleně: "Evropa bude v 50 letech buďto revolucionářská, nebo kozácká", plní se před našima očima." (...)

Ťučev odkrývá hanbu slavofilství nejbezohledněji tam, kde je nejnestydatější: v otázce o náboženském smyslu autokracie.

Carova moc -- světská jako duchovní -- je od Boha: car je pomazaným Páně; car je nejen carem, vrchní hlavou státu, ale i veleknězem, nejvyšší hlavou církve, místodržitelem Kristovým, obráceným papežem: v Římě se stává církev státem, v Rusku stát církví. V stavění obou theokracii proti sobě, západní i východní, tkví také základní idea Dostojevského, který jde dále než všichni slavofilové. Avšak ani on nedochází ke konci cesty. To činí Ťučev:

"Veleben buď, ó care, veleben a oslaven,
Ne však jako car: jako místodržitel Páně!"

To znamená jako papež třetího ruského Říma.

Co žvatlají dětinsky noví slavjanofilové (Bulgakov, Berďajev aj.), to Ťučev zřetelně vyslovil: autokracie a ortodoxie jsou spolu spojeny jako forma a obsah, jako tělo a duch; autokracie je Apokalypsou ortodoxie; ortodoxie dochází svého naplnění v autokracii; odtrhnouti je od sebe, znamená je usmrtiti.

Poslední závěr, který vyvozuje, je ruská světová říše.

"Nemožno zavrhnouti myšlenku křesťanské světové říše, aby při tom nebyla zavržena i církev: jsou korelativní. Církev posvětila světovou říši a učinila ji tím absolutní." Jediná světová církev znamená jedinou světovou říši.

Uskutečnění této myšlenky musí předcházeti dva veliké činy: v oblasti světské vytvoření slovansko-ortodoxní říše, v duchovní -- opětné sjednocení církví, nebo, přesněji řečeno, absorpci církve západní církvi východní.

"Světová říše ustavičně trvala, pouze vládci se střídali. Prvními čtyřmi říšemi byly: Asýrie, Persie, Macedonie a Řím. Konstantinem apoštolským počala konečná pátá říše: křesťanská; jejím dovršením je Rusko."

Jak je uspořádáno "křesťanství" této křesťanské světové říše, možno viděti z toho, jak Ťučev rozhoduje o osudech jednotlivých národů:

"Buďto Polsko nebo Rusko: obojí nemůže existovati současně." Protože však samozřejmě Rusko musí existovati, musí býti Polsko zničeno, rozšlápnuto "obří nohou" Ruska. A to nejen samo Polsko, nýbrž i Rakousko, Itálie, Německo a všichni "Bohu se rouhající národové". Rozšlápnutí, zardoušení, povraždění "krucifixem a mečem v téže ruce", jak Ťučev praví o Prvním Římě, čehož však mohl právě tak dobře užiti o Třetím ruském Římě. Vražda pod Kristovou korouhví, říše "zvířete" pod jménem království božího.

Byzantinská Ťučevova restaurace, tato drahocenná tkanina, prokázala se býti nevhodnou ruské politice. Záležitost ta dala se provésti lacinějšími prostředky. Prohlédneme-li však přesně rozstřílené cáry dnešního slavofilského nacionalismu, můžeme v nich objeviti tentýž byzantinský vzor -- orly a kříže -- jako na Ťučevově zlatem protkaném ornátě. Odhaluje nejhlubší podstatu toho, co se ještě dnes nastrkuje jakožto "ruský sloh", "ruský duch". Ťučev není ani lepší, ani horší ostatních slavofilů; je pouze upřímnější.

V této válce slaví slavofilský nacionalismus, který se na konec zvrhl v "zoologický" patriotismus, triumfy. Proto je tradicionelní úloha ruské společnosti -- boj proti nacionalismu -- dnes obtížnější a zodpovědnější, než kdykoliv jindy.

Podle vydání: D. Merežkovskij. Od války k revoluci. Nečasový deník. Vydal J. Toužimský, Praha, 1919. Přeložil J. Trumpus. Str. 109-115.

Dmitrij Sergejevič Měrežkovskij (1865-1941) -- spisovatel, básník, náboženský myslitel.
Pjotr Jakovlevič Čaadajev (1794-1856) -- filosof a publicista, přítel A. S. Puškina.
Vladimír Sergejevič Solovjov (1853-1900) -- náboženský myslitel.
Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811-1848) -- literární kritik, představitel "západničestva".
Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803-1873) -- básník, diplomat, v letech 1821 až 1844 ruský atašé v Mnichově.
Nikolaj Aleksandrovič Běrďajev (1874-1948) -- filosof.
Sergej Nikolajevič Bulgakov (1871-1944) -- filosof, pravoslavní kněz.
(Pro Britské listy vybral a upravil Max Ščur)

0
Vytisknout
2945

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2014