Memento Velké války, sto let poté

14. 8. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Sto let od Velké války je dobrý důvod k tomu si připomenout staré dobré "historia, magistra vitae", i když platnost těchto slov se ukazuje jako mýtus. Memento, nikoliv ale prostá analogie, z roku 1914 se dnes tím nejhorším způsobem připomíná na Ukrajině, kde zuří nový typ války se silným geopolitickým a velmocenským kontextem a vyvolává ve více a více lidech obavy z opakování velké, celoevropské války. Ve stínu Velké války ale žije Evropa do dnešních dnů - ne jenom kvůli dění na Ukrajině a nejen proto, že velká její část je vystavěna geograficky na půdorysu, který pomohla Velká válka vykrystalizovat. Tato válka začala pozvolný ale nezadržitelný úpadek Evropy a jejího světovládného postavení, a ukázala se tak být válkou sebedestruktivní, evropským Rubikonem. Dnešní Evropa je už jenom stín Evropy roku 1914. Z v minulosti širokého arzenálu její moci a autority ji dnes zbývá už jen ta ideologicko-kulturní, která ale nezadržitelně koroduje díky vnitřním i vnějším tlakům.

Příčiny a spojenecké bloky

Velká válka se nelišila příliš od ostatních svými příčinami a vůbec nebyla něčím novým ve vztazích mezi státy. Například habsburská říše vedla od svého vznikání kolem roku 1495 až do roku 1913 celkem 63 válečných konfliktů, tj. každých 6 let jednu válku. Válka, která začala právě v těchto dnech před sto lety (sérii ultimát a vyhlášení války od června do srpna 1914) byla především konfliktem imperiálních ambicí evropských velmocí, které se během poslední třetiny 19. století a na začátku 20. století zformovaly do dvou bloků, v rámci kterých jejich členové agregovaly svoje zájmy. I tato válka vznikla jako způsob řešení odlišných nebo konfliktních vztahů mezi různými aktéry, nikoliv jako na těchto vztazích nezávislé rozhodnutí jednoho z nich.

Na jedné straně to byl blok centrálních velmocí v čele s Německem, které mělo velké ambice, ale malý expanzívní prostor. Základem moci evropských velmocí v této době nebyla jenom technická nadřazenost, síla armád, ale především obchod na globální (čti koloniální) úrovni spojení s přímou či nepřímou kontrolou neevropských kolonií v Asii, Africe a Amerikách. Pro nově vzniklé (1871) Německo nebylo v tomto světě už dostatek prostoru ani v Evropě, ani v zámoří. Německo mělo ambice stát se první velmocí evropského kontinentu, což znamenalo porazit Francii, svého hlavního konkurenta. Motivy Rakouska-Uherska, německého spojence byly mnohem méně globální ale spíše domácí a regionální. Rakousko-Uhersko vidělo ve spojenectví s Německem způsob řešení stále palčivějšího domácího národnostního problému a jeho teritoriální ambice byly značně omezeny na Balkáně, který vnímalo historicky jako svojí tradiční sféru vlivu a kde soupeřilo se Srbskem a s Ruskem. Německé a rakousko-uherské vítězství tak mělo být porážkou panslavismu a způsobem, jak velmocensky rozdělit Balkán.

Na druhé straně tu byla Dohoda - Francie s bohatým koloniálním panstvím, která s Německem tradičně soupeřila o vliv na evropském kontinentu a žila ve stínu ponížení z roku 1870, a Británie, největší koloniální říše všech dob, která byla hnána na prvním místě snahou udržet a popřípadě posílit svoje výlučné světové postavení a jejíž zájmy v Evropě byly menší. Jejich ruský spojenec měl zájmy především v oblasti Balkánu, kde bylo hlavním konkurentem Rakouska-Uherska, ale konflikt s Německem vnímalo rovněž jako snahu o to udržet či posílit svojí strategicky významnou západní hranici a západní okrajiny.

K oběma blokům se postupně během nějaké doby připojovaly další země. Srbsko bylo logickým spojencem Ruska, a tím i Francie a Británie. Naopak upadající Osmanská říše a druhou balkánskou válkou ponížené Bulharsko hledaly podporu u centrálních velmocí. Lavírující Itálie se nakonec v roce 1915 i přes spojenectví s Německem a Rakousko-Uherském rozhodla pro připojení se k Dohodě s cílem získat části na severu, které připadaly Rakousku-Uhersku. Japonsko mělo zálusk na německé oblasti v Číně a vstup do války vidělo jako možnost, jak zvednout svojí prestiž v Asii. V roce 1917 do války vstoupily také dlouho neutrální Spojené státy na straně Dohody.

Jatka pokroku

Velká válka, jak jí nazývali její současníci netuše nic o tom, že za ní bude následovat další v řadě, byla silný existenciální zážitek, který otřásl dosavadním hodnotových systémem a ukázal plnou silou člověku kam vede technologický pokrok ve službách zbrojení, válečného průmyslu a nacionalismu. Roky před válkou byly dobou horečného zbrojení na všech stranách budoucího konfliktu, časem vykopávání prvních ideologických zákopů a několika mezinárodních krizí v různých částech světa (rusko-japonská válka v roce 1905, anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908, marocké krize v roce 1905 a 1911, balkánské války v letech 1912 a 1913).

Technický a technologický pokrok, kterým svět s centrem v západní Evropě procházel během celého 19. století, se promítl na nové tváři tehdejších armád a na novém způsobu válčení. Byl to ale právě technologický pokrok, jehož cílem bylo původně ulehčit válčení, co zapříčinilo bezprecedentní počet mrtvých v bojích Velké války. Nové automatické zbraně (např. kulomety) i nová síla artilerie dokázaly zabít či zmrzačit co největší počet vojáků. Nově použité vojenské plyny jako Yperit, použitý německou armádou na západní frontě, umožňovaly otrávit nepřítele stejně efektivně. Moderní plamenomety zase efektivně upalovaly lidské bytosti na frontě. Některé z těchto a dalších "inovací" (např. tank) byly použity ve snaze rozhodnout zdlouhavou a vyčerpávající zákopovou válku, která se proměnila v milionová jatka vojáků (a zvířat) na obou stranách. Vojenské "umění" s konečnou platností opouštělo paradigma boje muže proti muži a stalo se otázkou více či méně anonymního a efektivního (a pokud možno na distanc) zabíjení protivníka a technické obsluhy.

Jak Velká válka ilustrovala, že technologie nemusí nutně vést k rychlému vítězství, ale naopak k zdlouhavému a vyčerpávajícímu patu. Zákopy, které vyrostly hned v několika geografických směrech po Evropě, byly způsobem vedení defenzívní války, kterou se nedařilo vojensky rozhodnout. Jako první válka v moderních dějinách byla bojována paralelně na třech typech bojiště -- na zemi, kde to bylo stále rozhodující, na moři a ve vzduchu. Podle statistických odhadů zemřelo na bojištích kolem 16 milionů lidí. Ten počet byl téměř totožný s počtem vojáků, které válčící strany mobilizovaly v roce 1914. Dalších asi 20 miliónů lidí bylo ve válce nějakým způsobem zraněno.

Týlová totální válka

Do Velké války se dalo tvrdit, že válka byla více či méně záležitost lokální a ovlivňovala životy většiny lidí nepřímo. Válka se ve středověké ale i moderní Evropě většinou dotýkala jenom konkrétně míst, kterými táhla vojska, i když mohla dočasně přinést některá komunikační a obchodní omezení. Válku tak pociťovali jenom ti, kteří měli tu smůlu ocitnout se ve válečných tazích, a to jednak skrze válčení samotné, tak i díky válku doprovázejícího terorizování vojsk, včetně kořistění, a nebo v pozdějších dobách například tzv. kvartýrování vojska.

V případě Velké války se ale všechno změnilo. Válka byla samozřejmě geograficky lokalizována na frontách -- na západě (Francie a Belgie), na jihu (v Itálii) a na východě (Rusko, Turecko), ale její důsledky se týkaly lidí i v těch nejposlednějších vesnicích vzdálených od bojišť tisíce kilometrů. Jak vzpomíná například Stefan Zweig, dosavadní války byly něco o čem si lidé většinou četli v novinách, něco vzdáleného: "...případné katastrofy se odehrály venku, na periférii světa a dobře izolovanou stěnou "zajištěného života" nepronikly. Burská válka, rusko-japonská válka, ba ani balkánská válka nezasáhly do existence mých rodičů ani v nejmenším. V novinách přehlíželi všechny rubriky zpráv z bojišť právě tak lhostejně jako sportovní rubriku. A vskutku co jim bylo po tom, co se dělo mimo Rakousko, co to změnilo na jejich životě?", píše nostalgicky Zweig. Velká válka byla jiná. Hlavním důvodem byl její vyčerpávající charakter, který nutil k celkové mobilizaci celé ekonomiky a celých společností pro válečné účely. Pomníčky padlým ve skoro každé druhé české vesnici či pamětní desky v městských kostelech připomínají, jak moc válka zasáhla do života místních komunit i obyčejných rodin. Prodlužující se válka vedla k ekonomickému vyčerpávání a rostoucím sociálním problémům v týlu, a to především ve velkých a větších městech. Ty se zvláště silně projevily v centrálních velmocech, které díky svojí pozemní poloze a britské nadvládě moří neměly možnost nechat se zásobovat z mimoevropských kolonií.

Velká válka byla specifická také tím, že se po vyčerpávajících čtyř letech nakonec v podstatě rozhodla právě v týlu, nikoliv na vlastních bojištích. To do značné míry ovlivnilo její vnímání především ze strany Německa, kde se rozšířila teze o údajném "noži do zad" německé armádě právě z týlu.

Mobilizační masová válka

Ještě nikdy předtím nebyla válka vedená pomocí masové armády mobilizovaných občanů. Tato inovace vznikla během 19. století jako důsledek redefinice státu a jeho pozvolné demokratizace a nacionalizace. Státy se už nemohly jednoduše spoléhat na násilné vojenské odvody, které se realizovaly od 18. století či na předchozí nepravidelné, žoldnéřské armády profesionálů, pro které byla válka způsobem obživy. Odvodové násilí či obchodní zájem (žold) tu nahradila zákonem definovaná služba státu nebo vlasti a panovníkovi jako součást občanských povinností a občanské/národní identity.

Tím se změnilo celkové chápání války i způsoby jejího veřejného legitimizování. Přestože válečné cíle zůstávaly partikulární, válečná propaganda na všech stranách apelovala na občanské povinnosti a na nacionalismus či imperialismus, které byly v podstatě mobilizovány v různých formách na všech stranách konfliktu. V jistém smyslu tak došlo k "demokratizaci" války tím, že válka dostala dimenzi veřejné podpory, masového diskurzu a zároveň její břemeno dostalo masový charakter. Paradoxně byla vojenská služba také demokratizačním prvkem ve vztahu ke státu a politickému režimu (viz ruská revoluce). Válka zároveň společnosti militarizovala.

Tehdejší "válečná" média, tedy především tisk, se předháněla v komunikování obrazu nepřítele a to jak pomocí politického komentování, tak pomocí tehdy značně populární politické karikatury. Válka a poválečná doba přinesla do novin "pocit stádnosti a masovosti", jak vzpomíná Stefan Zweig, který byl spojený s "nenávistí jedné zemi k druhé, jednoho národa k druhému". V některých případech dostala veřejná nenávist k nepřátelskému národu takových rozměrů, že docházelo k lynčování a násilí proti skupinám lidí považovaných za "nepřítele". V Rusku tehdejší carská moc začala vlnu prvního velkého znárodňování (už před bolševiky), které se týkalo hlavně majetku ruských Němců. V Británii kupříkladu si místní dynastie změnila jméno z Saxe-Coburg a Gotha na Windsorovy právě kvůli antiněmeckým náladám v britské společnosti. Represe a nenávistná kampaň se dotkla ale i například Srbů a nebo Rusů v Rakousko-Uhersku.

Válka, která změnila Evropu

Z hlediska geopolitiky byla první válka zásadním hybatelem změn ve střední a východní Evropě a částečně také v evropských koloniích na Středním východě a nebo v Africe. V jejím důsledku došlo k překreslení evropské politické mapy.

Ve střední a východní Evropě vzniklo na půdorysu rozpadlých říší po roce 1917, respektive 1918, celkem 7 nových států (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Estonsko, Lotyšsko, Finsko) a 5 států-pohrobků bývalých mnohonárodních, pozemních imperií -- Německo, Rakousko, Maďarsko, Rusko/Sovětský svaz a Turecko. Většina těchto nově vzniklých států měla mnohonárodní charakter i po rozpadu říší a vztahy mezi nimi i uvnitř nich se konstituovaly právě podél osy nových států-vítězů a pohrobků-poražených. Základním problémem byla skutečnost, že státní hranice nekorelovaly s hranicemi národními, respektive jazykovými i to, že národnostní skupiny, které doposud měly privilegované postavení jej ztratily. Akcent na kulturní prvky nacionalismu (jazyk, kultura) a snaha o to budovat stát skrze jeden titulární národ neulehčoval budování nových států díky post-imperiální etnické mozaice, kterou následnické státy v různé formě zdědily.

Z užšího pohledu střední Evropy byla s konečnou platností pohřbena Palackého stará teze o habsburské monarchii jako geopolitickém štítu proti soupeření Německa a Ruska o střední a východní Evropu, či tak zvanou "Zwischen-Europu", Evropu malých nebo středně velkých národů mezi Německem na západě a Ruskem na východě. Začalo se tak dramatické a dodnes neukončené hledání geopolitické stability pro tuto část Evropy, spojené s kunderovským strachem o národní existenci.

Namísto velké říše, která zabírala tento geopolitický prostor, se "nová Evropa" stala závislou na vůli a zájmech vítězných velmocí, především Francie a Británie, které se na poválečném uspořádání této části Evropy významně podílely. Rozdrobenější "nová Evropa" menších státních celků samozřejmě vyhovovala víc než minulé kolosy. Fakticky ale její fragmentace vedla i k jejímu oslabení tváří tvář výzvám poválečného období. Versailleská smlouva nejen garantovala toto uspořádání "nové Evropy", ale bohužel také vytvořila versailleský syndrom revisionismu států-pohrobků, který se nakonec stal jednou z příčin druhé světové války.

Světová revoluce

Vyčerpávající konflikt nevídaných rozměrů vedl k zásadním politicko-sociálním změnám v řadě zemí v Evropě. Na prvním místě to byla ruská "dvojí" revoluce v roce 1917, která svrhla nejprve cara Mikuláše II. i carský režim a následně vedla k bolševickému převratu a k několikaleté občanské válce. Rusko se z války stáhlo, podepsalo separátní mír s Německem, v jehož důsledku ztratilo velké části svých západních okrajin. Bolševici tak dostali potřebný prostor k vedení domácí občanské války i za cenu citelných územních ztrát, které přinesly samostatnost třem pobaltským republikám a později také znovusjednocenému Polsku a na krátko i Ukrajině. Samostatnost Finska byla uznána už v prosinci 1917, skoro tři měsíce před Brest-litevskými mírem.

Na podzim roku 1918 začala revoluce také v Německu a v Rakousko-Uhersku, jejímž prvotním spouštěčem byla neúnosná situace ohledně zásobování potravinami a topivem a touha po míru. Zatímco v Německu měla revoluce především protiválečný a socialistický podtext, v případě Rakouska-Uherska se k nim ještě přidala značně silná národností dimenze, navíc posílená Wilsonovými tezemi o právu na samourčení národů, a to přesto, že jejich cílem nebylo rozbití Rakousko-Uherska. Vídeň se ještě sice snažila zoufale najít řešení, ale bylo už pozdě a země se během několika dní rozpadla do několika samostatných států, v rámci Masarykovy "světové revoluce".

Politická revoluce se ale také týkala nového posunu k demokratizaci v některých evropských zemích, především ve středu a na východě Evropy, které vyšly z rámců politicky konzervativnějších imperiálních systémů -- změny nastaly například v oblastech rovného hlasování práva pro ženy (tedy masové participaci) a hlavně republikánského zřízení, které se stalo v nové Evropě dominantním. Přes tento demokratizační "drive" ale region během krátké doby po válce přecházel do autoritativní fáze, kterou řešil svoje vnitřní rozpory i vnější tlaky (revisionismus států-pohrobků, velká hospodářská krize). Ve většině z nově vzniklých států panoval více či méně autoritativní režim s různými formami revisionismu ohledně válečného uspořádání.

Poučení pro nepoučitelné

Jaké závěry ze zkušenosti Velké války vyvodit po sto letech? Historické analogie jsou samozřejmě lákavé, ale jejich platnost je omezená časem i prostorem, které se od sebe vždy významně liší. Některé zdánlivě podobné jevy mají v jiném kontextu jiný smysl než měly v minulosti, zatímco jiné svůj stejný smysl neztratily.

Pokrok nemusí mít jenom pozitivní tvář a ve službách ideologii nacionalismu a imperialismu (a lidského lakomství) může a většinou vede ke katastrofám. Rozum a pokrok mají i v moderní společnosti svá omezení a válka je jedním ze základních projevů neschopnosti řešit konflikty a problémy racionálně a nikoliv pomocí zabíjení lidských bytostí a sebedestrukce. Aplikovaný pokrok vede k bezprecedentnímu počtu obětí válčení, které se vyšplhalo do astronomických čísel.

Technologický pokrok ve válčení mění tváře a formy války. Tak jako v době Velké války vyvstala nová forma zákopové, defenzivní a patové války, která stála miliony životů vojáků na všech stranách konfliktu, tak i dnešní technologie a techniky umožňují určitou formu válek. Limitem nejsou politické cíle ale technologický stav, který v současnosti umožňuje v krátké době světovou apokalypsu, a tím zcela redefinuje smysl slova vítězství i války samotné. V roce 1914 byla válka stále "pokračováním diplomacie jinými prostředky" a zkušenost s moderní válkou nulová. Mezi Velkou válkou a dneškem leží druhá světová válka a technologie zbraní masového ničení. Moderní válka znamenala totální mobilizaci bojujících společností, zatímco postmoderní válka se bojuje v omezeném prostoru a plně v mediálním a komunikačním prostoru.

Moderní i postmoderní válka vyžaduje masové konstruování obrazů nepřítele, které stojí na manipulaci kulturních významů a symbolů, využití stereotypů a karikatur a dezinformací, které mají za úkol ospravedlnit cíle a metody jedné nebo druhé strany. Cílem je tu především konstruovat obraz "spravedlivé války" a nadřazenosti společenských hodnot hodnotě lidského života. Vlast, svoboda, její obrana, čest a podobně jsou veřejně prezentovány jako vyšší hodnoty než život, tj. mají vysvětlující funkci ke smyslu života (viz konstrukt hrdiny). V poslední instanci se potom vyvolává dojem ohrožení života, který je třeba bránit. Válka je ale ve skutečnosti nejvyšším stadiem lidské nesvobody. Této mašinérii podléhají i vzdělaní lidé, zatímco zájmy v pozadí zůstávají skryté a nemají často s hodnotami většinou nic společného. Odpor k válce (či pacifismus) jako lidské tragédii a selhání rozumu i citu se tak oslabuje na úkor hodnot a jejich nutné obrany. Vzniká spirála daná pocitem ohrožení, který potom legitimizuje válku jako nutnou obranu a pacifismus redefinuje jako podporu nepřítele, propagandu a podobně.

Výsledky ani průběh války není možné detailně naplánovat. Německé plány, do kterých se investovalo velké umění a zdroje, nevyšly a válka se stala otázkou ad hoc řešení, reakcí a protireakcí. Vojenští odborníci obou stran - až na výjimky - vycházeli z předpokladu, že moderní válka bude krátká a rychlá (za 3 až 4 měsíce bude konec), takže reálně se ukázalo, že nebyli schopní odhadnout reálné efekty nových technologii ve vojenské praxi ani kroky protivníků. Expertní rozum měl a stále má velká omezení.

Velké geopolitické změny v důsledku válek či jiných zvratů (např. konec studené války a východního bloku) mohou vést k novému napětí mezi nově vzniklými státy-vítězi a státy-pohrobky, které je třeba citlivě řešit ve snaze zabránit revisionismu. Mír v sobě může (a nemusí) obsahovat semena další války. Mírové uspořádání po Velké válce ve svém triumfalismu to ignorovalo a přes dvacet let Evropa, navíc zmítaná vážnou ekonomickou krizí, marně hledala způsob, jak se s tím vhodným způsobem vyrovnat. Způsobem řešení se zase stala další hrozná válka.

0
Vytisknout
5989

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2014