Hra s ohněm

6. 8. 2014 / Ilona Švihlíková

Co se to děje se systémem mezinárodních vztahů? Narůstá počet zhroucených států, rozrůstající se pás od Severní Afriky po Afghánistán. Mezinárodní právo je v troskách. Objevují se noví aktéři, přičemž se i "tradiční" chovají neobvykle, porušují dlouhodobě zažité vzorce spojenců a nepřátel. Instituce postavené na multilaterálním přístupu se ukazují být v krizových situacích jen málo funkčními, což se netýká zdaleka jen OSN, ale i např. WTO. Roste počet konfliktů, v nichž umírají civilisté. Zaznamenáváme vzestup sociálního napětí a nepokojů. Tomu odpovídá posilování popularity politických stran a hnutí s fašizoidními prvky.

Velká recese a následné období "křehkých oživení" ukazují, že socio-ekonomický systém zemí Západu, není zastabilizován. Velká recese je podle mého názoru systémovou krizí a jasně ukázala, že vývoj posledních dekád na Západě (neboť jde o krizi Západu) je neudržitelný. Krize je velmi užitečný signál, ve kterém vyhřeznou jasně problémy, které v rámci daného systému již nejsou řešitelné.

Při systémových krizích se následně objevuje tzv. bifurkace, během níž systém jakoby váhá mezi různými budoucími cestami. V systému se objevuje to, co nazýváme chaosem: silné fluktuace, nelinearita (tj. výstupy nejsou proporční vstupům), selhává zákon velkých čísel... Objevují se řešení, která by za "standardních" (stabilizovaných) podmínek byla nemožná.

Uvedené ideje vycházejí z nejnovější větve systémové teorie: teorie chaosu. Ta je úzce spojena s novým, tzv. prigoginovským paradigmatem, které je v opozici vůči paradigmatu newtonovskému. Prigoginovské paradigma je schopné vzít v úvahu dynamiku. Tedy to, že aktéři se vyvíjí, mění prostředí a to mění je, mění se jejich povaha, počet, interakce mezi nimi mění celý systém. Právě prigoginovské paradigma je schopné vzít v úvahu důležitost takových faktorů jako jsou očekávání, zpětné vazby... Je to nerovnováha, která je dynamickým otevřeným systémům vlastní a která představuje zdroj onoho "řádu z chaosu".

Teorie chaosu je nejvíce rozpracována ve Spojených státech, kde se stala, ve spojení s prigoginovským paradigmatem, zájmem především teoretiků z oblasti vojenství. (viz např. Complexity: Global politics and national security, Institute for national strategic studies, 1997). Teoretici se neshodnou v tom, zda je možné chaos úspěšně řídit. Rozhodně ho ale lze vyvolat.

Podíváme-li se na zahraniční politiku Spojených států, můžeme najít zhruba tři vysvětlení pro kroky od Afghánistánu, Iráku, Sýrie, kontinuálního vměšování v Latinské Americe a v neposlední řadě na Ukrajině, ale i mnoho dalších:

Americká elita, která ovládá zahraniční politiku, je uvězněna ve svém liberálním uvažování, které automaticky předpokládá jako univerzální pro všechny. Je ahistorická, nechápe kulturní vlivy a dalo by se říci, že je v tomto ohledu dětsky naivní. Pokud bychom tuto hypotézu přijali, můžeme se spokojit s tím, že se opakují stále stejné (ale stále dražší?) chyby. Potom by americká elita byla nejen liberální, ale především velmi hloupá. Jistě to vyloučit nelze, ale považuji tuto možnost za méně pravděpodobnou.

Válka jako řešení. Druhá světová válka byla opravdu oním faktorem, který umožnil následné oživení, jež překonalo Velkou depresi. Nebyl to New Deal, i když se to tak populárně traduje. Ve fázi nasyceného kapitalismu se opravdu může nabízet cesta masivní destrukce výrobních kapacit pro opětovné nastartování růstu. Přesto si myslím, že ač některé zbrojařské kruhy by takovouto alternativu zřejmě vítaly a může být v rozhodování v jednotlivých případech přítomná, není hlavním hybatelem. Stav zbraňových potenciálů konkurentů USA je takový, že by se jednalo o celosvětovou destrukci. I když i tací šílenci se jistě vyskytnou, domnívám se, že v Pentagonu zatím nedominují. (Musím ovšem podotknout, že někteří finanční experti jsou toho názoru, že právě Velká válka je na spadnutí. V níže uvedeném odkazu se přímo tvrdí, že válka musí být nevyhnutelným následkem globální ekonomické situace.)

Záměrné vyvolávání chaosu, tj. zesilování nestability, podpora lokálních konfliktů mimo území USA, které zabrzdí hlavní rivaly -- geopolitického a vojenského rivala -- Rusko, ekonomického rivala -- Čínu. Zároveň bude možné za dolary (!) financovat nákupy zbraní pro "správnou stranu." Např. podpora Izraele, či "polovojenských" ukrajinských jednotek." Tímto opatřením USA zabijí hned několik much jednou ranou: destabilizují Eurasii + Afriku, přičemž samy jsou dostatečně geograficky vzdáleny. Rusku a Číně přidělají hodně starostí tak, aby neměly síly, resp. byly oslabeny pro svůj rozvoj. Upevní dominanci dolaru. Dodají zakázky svému zbrojnímu průmyslu, neboť vojensko-průmyslový komplex je hlavní páteří americké výroby (a místem, kde se koncentruje vývoj nových technologií). Zopakujme, že Spojené státy nejsou schopny (pokud vůbec někdo je) chaos řídit. Dynamika, sila nezamýšlených důsledků atd. je příliš silná. Snaží se ale pro sebe získat výsledky těchto procesů a chaos vyvolávat/posilovat tam, kde jim to přijde výhodné pro jejich zájmy.

Tuto třetí variantu považuji v současnosti za hlavní s tím, že předchozí dvě tvoří minoritní části, které se objevují v určitých zahraničně-politických rozhodnutích, ale nejsou celkově dominantní. Při pokračující eskalaci situace (a to nejen geopoliticky, ale i socio-ekonomicky) se ovšem druhá situace Velké války, nikoliv jen lokálních konfliktů, stává postupně stále pravděpodobnější.

ZDE

Spojené státy používají následující mix opatření, aby oddálily svůj pád jakožto hegemona. Připomeňme si, že jen velmi zřídka v dějinách hegemon sám ustoupil ze své pozice (Velká Británie po II. světové válce) a předal "žezlo" dalšímu, nebo se snad dokonce podílel na tvorbě multilaterálního pořádku.

Jaké politiky, resp. nástroje, volí Spojené státy, aby oddálily svůj pád?

V mezinárodní úrovni je to mimo jiné právě výše uvedené záměrné vyvolávání chaosu.

Na úrovni mezinárodní, ale i domácí, je to propaganda. To není nic nového, ani specifického pro USA, samozřejmě. Propaganda má několik cílů, tím hlavním strategickým je pomáhat atraktivitě Spojených států. Používají se k tomu dva mýty: USA jako ochránce svobody a lidských práv (za která bojuje neutuchajícně po celém světě), a k čemuž slouží i podpora různých "neziskových" organizací, které v daných zemích tvoří pátou kolonu. Lidská práva jsou používána selektivně jako "klacek" na nepohodlné země, zatímco u jiných (typicky, ale nejen Saúdská Arábie) jde o "kulturní rozdíly." O stabilním faktoru ve formě dlouhodobé a multidimenzionální podpoře Izraele, netřeba ztrácet slov. Druhý mýtus je určen dominantně pro domácí publikum: mýtus selfmade-mana. Zde se traduje, že pilná práce v USA stačí k tomu, aby se člověk i z chudáka vypracoval na boháče. Tento mýtus je v souladu s americkým typem protestantské etiky, která zjednodušeně řečeno tvrdí: jsi-li chudý, můžeš si za to sám, jsi-li bohatý, Bůh tě má rád. Problém sociální je tak oslaben (Spojené státy mají nejslabší sociální systém ze všech vyspělých zemí), ve veřejné debatě umrtven, neboť je dokonale individualizován. To je přesný opak od evropské kontinentální tradice vyjádřené v heslech: rovnost, volnost, bratrství. Mýtus selfmade-mana brzdí sociální protesty. Bylo to až hnutí Occupy Wall Street, které si z článku J. Stiglitze vypůjčilo heslo "my jsme 99%", a začalo upozorňovat na obrovskou nerovnost v USA jako na politické téma. Nerovnost v USA je srovnatelná s Ruskem a Čínou a je mimo kategorii vyspělých zemí. Mýtus self-made mana byl vyvrácen v nedávné době celou řadou studií, které jasně prokazují, že USA jsou spíše oligarchie, než demokracie a mají mnohem nižší sociální mobilitu než většina evropských zemí.

ZDE

Špionáž/špiclování. I to je klasický nástroj, ovšem nikoliv v míře a rozsahu, jak jej provozují Spojené státy. Naštěstí o NSA víme díky statečnému Snowdenovi, další informace o pravé tváři politiky USA jsme získali mimo jiné díky Manningové a Assangeovi. Spojené státy jsou jako správný hegemon v úpadku paranoidní, a snaží se sledovat všechny, všude, stále. Tímto způsobem bezesporu shromáždí pozoruhodné množství dat. Nicméně sběr velkého množství informací neposkytuje dostatečné vodítko pro jednání, pokud informace nejsou uspořádány v logický celek (systém), a chápány ve svých souvislostech a dynamice. Na to je už ale třeba lidský faktor, který bude umět aplikovat systémovou teorii. Představa, že sesbíráním maximálního množství informací budu moci řídit systém, patří do newtonovského paradigmatu. Toto paradigma postuluje, že svět je uzavřený stroj, a pro ovládání budoucnosti stačí znát "jen" všechny informace. Tato úvaha je v dnešní době zcela mylná.

Dohody TTIP a TPP. Jak již bylo popsáno, obě dvě dohody sledují několik cílů. Jednak dostat do své ekonomické orbity (a pro zachování amerických korporací) členy EU, odříznout Evropu od Ruska. Jde o potvrzení statutu vazala, o kterém píše už Brzezinski. V případě TPP pak jde o oslabení Číny, neboť TPP se koncentruje na země, které v posledních letech více obchodují s Čínou, než s USA (Japonsko, Austrálie). Oba dva návrhy jsou propracované, neboť kromě benefitu pro americké korporace, jsou i symetrické na obě strany oceánu. Nabízejí zachování zóny, která bude donucena akceptovat americké dolary, čímž budou moci Spojené státy dál kumulovat dluh. Spojené státy se tak snaží udržet svůj ekonomický vliv, kontrolu nad kapitálem. Jak ale uvidíme v dalším článku, tvoří se kontrastruktury (viz např. nedávný summit skupiny BRICS a projekt Číny -- Hedvábná stezka).

ZDE

V otázce stability systému došel Prigogine k závěru, že "čím je systém složitější, tím četnější jsou typy fluktuací ohrožujících jeho stabilitu. A lze si klást otázku, jak vůbec mohou tak složité systémy, jakými je lidská bytost nebo systém životního prostředí existovat? Jak to zařizují, aby se vyvarovaly trvalého chaosu? Částečnou odpovědí na tuto otázku může být stabilizující vliv dorozumívání a difúzních dějů. Ve složitých systémech, kde druhy a jednotlivci na sebe navzájem mnoha různými způsoby působí, se difúze a dorozumívání různých částí systému zdají být účinné. Stabilizace ("uklidňování") umožněná vzájemným dorozumíváním a nestability vyvolané fluktuacemi si navzájem konkurují. Výsledek tohoto soupeření určuje meze stability." (Prigogine, I., Stengersová, I.: Řád z chaosu, str. 180)

Podíváme-li se na výše uvedené, znovu si uvědomíme klíčovou důležitost komunikace -- což je v mezinárodních vztazích DIPLOMACIE. Hledání diplomatických řešení před konfliktem, musí být prioritou každého svéprávného jedince.

Válka je selháním lidského rozumu, píše Oskar Krejčí, ve své knize Válka. (ke stažení ZDE).

Ve své knize, kterou lze vřele doporučit uvádí rovněž cesty, jak se válce vyhnout, resp. jak ji učinit méně pravděpodobnou. Dovolím si stručný souhrn: předkládat iniciativy v oblasti odzbrojení by měl nejsilnější stát či koalice. Vnitrostátní režim by měl být uspořádán tak, aby omezoval vliv na vládu těch skupin, které vydělávají na šíření nenávisti, strachu, zbrojení a na válkách. Oslabovat moc vojensko-průmyslového komplexu. Jedinou obranou proti občanské válce je sociálně spravedlivý režim (!). Cílevědomá výchova k míru.

A jak postupovat jako občané, aktivisté? Dovolím si opět odcitovat Oskara Krejčího: "Potřebná je také občanská iniciativa k mobilizaci parlamentních i mimoparlamentních sil, které by nepřetržitě kritizovaly agresivní války a demaskovaly politiky i sociální skupiny, profitující z válek. Neméně významné je vyvíjet trvalý tlak na ty masové sdělovací prostředky, zvláště pak televizi, které šíří právní nihilismus či propagují militarismus a válku."

0
Vytisknout
18208

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2014