Žoldáci?

11. 7. 2014

Daniel Veselý hrubě přestřelil, píše Jan Macháček.

Když jeden z mých oblíbených komentátorů, Daniel Veselý, obviní jiného z mých oblíbených komentátorů, Ivana Hoffmana, z latentního rasismu, je něco zjevně v nepořádku. V tomto případě vidím chybu jednoznačně na straně Daniela Veselého: tradičně vystupuje jako horlivý odpůrce americké imperiální politiky a jeho horlivost, jak se zdá, občas přechází v ideologickou zaslepenost. Už ve větě, kterou z Hoffmanova komentáře přímo cituje, se pohoršuje nad "divnými lidmi, co si neváží lidských životů", a zcela přehlíží, že "jsme na odchodu, aniž bychom uměli říct, co přínosného jsme vybojovali". Přímo v té větě, kterou mu Daniel Veselý vyčítá, řekl Ivan Hoffman totéž, co se jeho kritik snaží vyjádřit mnohe větším množstvím slov s řadou odkazů na doklady o nesmyslnosti americké invaze.

Je dobře, že Daniel Veselý uvádí důsledně odkazy na citované články, a ten Hoffmanův opravdu stojí za to si přečíst celý. Těžko obviňovat Ivana Hoffmana z rasismu, když píše: "Zmíněnou událost lze ale popsat i tak, že zahynulo jedenáct afghánských školáků, kterým se stalo osudným, že si brali psací potřeby od českých vojáků..." a "Škoda je všech lidských životů: dětí, vojáků i toho sebevraha..." Celkově mi Hoffmanův komentář připadá vynikající a pochybuji, že někdo ke smrti našich čtyř vojáků napsal nebo napíše něco lepšího.

K článku Ivana Hoffmana mi připadá zbytečné cokoliv dodávat, zato k článku Daniela Veselého cítím potřebu kromě této výčitky doplnit ještě několik poznámek.

Především naši "žoldáci" skutečně bojují za naši samostatnost. To věděl už Boleslav Ukrutný, na jehož počest slavíme vraždu svatého Václava jako Den české státnosti. Byl to Boleslav, kdo vybudoval českou státnost, mimo jiné právě tím, že bojoval v čele českých žoldáků po boku západního spojence v jeho zahraničních misích. Od té doby jsme zažili mnoho příkladů, jak ochotně naši spojenci zapomínají na své spojenectví, pokud jim je nepřipomínají naši "žoldáci". Co nám dnes oproti Boleslavovi schází, jsou odvaha vůbec mít nějaké vlastní zájmy, natož je prosazovat a vést samostatnou politiku, a odhodlání postavit se v čele týchž vojáků i proti západnímu spojenci, pokud se spojenec začne vůči nám chovat jako okupant.

Kromě toho, když už cítí Daniel Veselý nad rakvemi našich čtyř padlých "žoldáků" potřebu připomínat historii americké okupace Afghánistánu, neměli bychom zapomenout, že ona historie ani zdaleka nezačala 11. září 2001. Kořeny dnešních bojů o Afghánistán leží přinejmenším v 19. století, pravděpodobně ještě mnohem hlouběji. V 19. století vedla o Afghánistán Velká Británie s Ruskem tak zvanou Velkou hru, kterou my, dějepisní diletanti, známe aspoň jako pozadí Kiplingova Kima. Strategická poloha Afghánistánu na křižovatce důležitých obchodních cest zřejmě neztratila svůj strategický význam ani s rozvojem civilizace, dopravy i válečnictví.

Velký podíl na vzniku dnešního barbarského islamismu měla britská koloniální správa, která cíleně likvidovala intelektuální i řemeslnou elitu okupovaných národů. Zároveň britský útlak vyvolával jako reakci snahu nějak si zachovat vlastní identitu, něčím se odlišit od okupantů, nějak vyjádřit alespoň morální převahu --- tak vznikl například dnes rozšířený muslimský zvyk přemrštěného zahalování žen. Sovětská okupace Afghánistánu navazovala na ruskou koloniální tradici a pokračovala ve Velké hře, v níž britské místo převzaly USA. Nikdo z hráčů se příliš nestaral o zájmy, práva a životní podmínky Afghánců; USA nahradily britskou chladně promyšlenou bezohlednost rázným kovbojským pistolnictvím, jakému dnes Evropská unie slabošsky přitakává na Ukrajině, a vycvičily a vyzbrojily proti Rusům táliby, kteří dnes zabíjejí americké vojáky. Teprve poté, co si sami Američané vyzbrojili nepřítele, kterého jim vychovali Britové ve spolupráci s Rusy, následovala americká invaze a dnešní okupace Afghánistánu, kdoví kolikátá v pořadí.

Temná minulost Afghánistánu je dlouhá. Myslím, že jeho budoucnost nebude světlejší, dokud se na něj nepodíváme očima Ivana Hoffmana. Nepomůže ani oslavovat naše vojáky ani je zatracovat, musíme uctít památku afghánských dětí.

0
Vytisknout
7253

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014