Klauni: Další český film z pražského uměleckého prostředí

7. 7. 2014 / Jan Čulík

Dalším z českých filmů, který plně odpovídal zažitým a stále opakovaným stereotypům, co do prostředí, jaké nejnovější české filmy často zobrazují, byl snímek Viktora Tauše Klauni (2013). Zase ho bylo lze interpretovat jako důkaz toho, že pražští filmaři neznají nic kromě svého pražského kavárenského středostavovského života a točí filmy nyní hlavně o tomto prostředí. Klauni jsou zase z pražských uměleckých kruhů, zjevně dost bohatých (nejméně Oskar žije ve velmi luxusně zařízeném buržoazním bytě, to v divadle vydělával miliony?) a zase ve filmu vzpomínáme na komunismus a na emigraci, i když, nutno říci, známé "umělecké" pražské prostředí tentokrát slouží tvůrcům jako odrazový můstek k něčemu jinému. Klauni jsou příběhem tří (fiktivních) mimů, Oskara, Maxe a Viktora, kteří někdy v polovině osmdesátých let založili v Československu tvůrčí uměleckou trojici, která tehdy zaznamenávala podstatné divadelní úspěchy. Jeden z těchto tří mimů, Max, však emigroval a ostatní tedy v Československu "nechal na holičkách". Kupodivu se vrací do Československa až v současnosti, s mladou francouzskou partnerkou, kdy přijede se svým francouzským souborem uskutečnit v Praze představení. Jakoby mezi Českem a Západem byla nepřekonatelná hradba, kterou se Max rozhodl zbourat až čtvrt století po pádu komunismu. Před tím, po roce 1989, nebyl zjevně s nikým v Čechách ve styku. Je to vůbec realistické?

Film v první části, odehrávající se kolem Maxova příjezdu do Prahy, přehrává různé xenofobní stereotypy, i když se, musíme spravedlivě podotknout, vyskytují pouze jako názory postav, nikoliv tvůrců filmu. Zdá se, jako by film v Maxovi trochu kopíroval názory Milana Kundery na současnou českou společnost, vyjádřené v knize Nevědomost. Podle Kunderových postav v této knize se česká společnost za desetiletí, kdy jeho postavy žily v zahraničí,vůbec nikam neposunula a domácí kamarádi navrátivších se emigrantů hovoří pořád o tomtéž jako před třiceti lety. Taky se naprosto nezajímají o osud lidí, kteří byli ve světě.

Obdobně bolestínsky reaguje po návratu do Čech Max, protože na jeho francouzské představení v Praze se nepřijde podívat nikdo z jeho vrstevníků a přátel. Max má ovšem celou řadu nevyřešených problémů. Hlavním z nich je - znovu mužská promiskuita a opouštění starších manželek a jejich výměna za mladší model. Proto Maxe naprosto nenávidí jeho pražská dcera. Oskar má ovšem také o pětadvacet let mladší manželku. Že šedesátníci žijí s třicátnicemi, začíná být podle českého filmu v pražské umělecké obci skoro normou. Přináší to ovšem problémy. Oskar po operaci jeho rakoviny přijde o schopnost pohlavního styku. Jeho manželce je při tom pětatřicet...

Na začátku filmu je Max v televizi podroben drsnému interviewu, z něhož vztekle uprostřed vysílání odejde. Reportér se ho totiž ptá, zda svým odchodem do zahraničí nezradil svou rodinu a své spolupracovníky. Totéž pak opakuje při svém svědectví studentovi, který o třech mimech chce psát diplomku, i mim Viktor. Stereotypy o výlučnosti jedinečné české zkušenosti žijí i ve Viktorově pojetí světa, a i když jsou ve filmu prezentovány jen jako jeho názory, zjevně se dotýkají něčeho, co v české společnosti trvá a neustále se to v ní znovu a znovu vyjevuje.

Viktor tvrdí o Maxovi studentovi píšícímu diplomku, že prostředí Československa osmdesátých let pro něho bylo stimulací k originální práci, která měl význam jak pro domácí československé prostředí, tak pro autentické umění celosvětově. Když Max z Československa odešel, podle Viktora jeho práce zplaněla, stala se komerční a povrchní. Připravil se "o kořeny" a už nikdy nebyl schopen ničeho autentického. Ve filmu je to samozřejmě prezentováno jako Viktorovy kyselé hrozny, stejným způsobem Viktor shazuje svého druhého kolegu, mima Oskara. Jenže jde o něco hlubšího. I v českých televizních seriálech se opakovaně vyskytuje motiv, že kdo odejde z českého prostředí do ciziny, "zahyne", zmizí z českého povědomí. Skoro totéž vlastně vyčítají Milanu Kunderovi. Je to samozřejmě nesmysl. Jako by někteří lidé v Čechách nedokázali pochopit, že odchod do zahraničí, aktivní a dynamická interakce s jinými kulturami je naopak obrovským rozšířením tvůrčích schopností a příležitostí, otevřením rozhledu. Mnozí mladí lidé i v ČR to přece dnes už vědí.

Hlavním motivem vzpomínání na minulost je však v Taušově filmu zajímavě něco jiného, to, co vědí historici: že paměť je nespolehlivá a tři stárnoucí mimové se v interpretaci své společné minulosti absolutně neshodnou. Přesto nakonec film končí jejich smířením.

Jen tak mimochodem: I v tomto filmu se vyskytuje motiv brutálních, neetických a podvodných podnikatelů: Viktor plánuje prodat svou vilu, aby mohl zaplatit své manželce pobyt v ústavu pro přestárlé. Příchozí agent s nemovitostmi je neskrupulózní podvodník a ukáže se, že vilu chce podnikatel, jehož tento obchodní zástupce reprezentuje, hned zbourat. Bourat se bude celá ulice a bude se tam stavět podnikatelské baroko. Zdá se, že agresivní podnikatelé jsou nyní v českých filmech metaforou ničivosti kontinuity a kultury.

Film Klauni je však především o něčem jiném. Je to film o stáří a o stárnutí: Lidé z generace Viktora Tauše, dnešní čtyřicátníci, dospěli do věku, kdy jim umírají rodiče, a jsou tak osobně konfrontováni se zkušeností smrtelnosti a fyzické konečnosti lidského bytí. Taušův film zdaleka není prvním dílem, které se pokouší toto těžké téma zpracovat s porozuměním a s empatií. Všechny tři mimy trápí stáří. Oskar onemocní rakovinou a musí podstoupit chemoterapii a kolostomii. Zdravotní procedury a to, co se s ním děje, je nesmírně ponižující. Oskar na to reaguje nesmírně důstojně, s humorem. Lidi nad šedesát už trvale zápolí s fyzickými překážkami, které jim činí jejich upadající zdraví. Dojemný je i Viktor, který se pečlivě a láskyplně stará o svou manželku, kdysi v mládí idol všech tří mimů, která je těžce postižena Alzheimerem. Ano, evropská populace stárne a těchto lidí bude mezi námi nyní stále více. Klauni jsou o stárnutí a o tom, že se svou fyzickou křehkostí a smrtelností nic nenaděláme - musíme důstojně čelit zániku, nic jiného nám nezbývá. Snad jen láska - a režisér Tauš před promítáním v Karlových Varech se vyjádřil, že podle jeho názoru je hlavním motivem tohoto filmu láska.

Jak tak v Karlových Varech sleduji zahraniční produkci, přijde mě, že vidím filmy sice docela dobré, ale zatím jsem nezhlédl nic tak světaborného, že by to mnou otřáslo, anebo donutilo sedět v napětí na kraji sedadla. Na italsko-švýcarsko-německý film Alice Rohrwacherové Meraviglio (Zázraky, 2014), který letos získal Velkou cenu v Cannes, se pro novináře promítal ve zcela přeplněném sálu, že lidé byli nuceni sedět na zemi. Je to film o německém včelaři, majiteli farmy v italských horách a autoritativním otci čtyř dcer, který odmítá účastnit se bulvární televizní soutěže o "Ves zázraků", v níž se má vybírat nejlepší a nejzajímavější místní zemědělec, ale nakonec se podvolí. Nerozumím, proč si film zasloužil v Cannes hlavní cenu. Třeba tam nic lepšího neměli.

Docela zábavný, ale také vlastně béčkový byl soutěžní francouzsko-německý film Pascala Rabata Du goudron a des plumes (Dehet a peří, 2014) o Christianovi, muži tmavší pleti alžírského původu, který pracuje pro firmu usmrcující termity v příbytcích občanů, jenže je odhalen, že ty termity do jejich domů a bytů sám nasazuje, aby měl práci. (Latentně rasistický motiv spočívá v tom, že podvody dělá v tomto filmu muž tmavé pleti.) V českém kontextu je zajímavé, že Christiana komunita odmítne a začne ho kvůli podvodům ostrakizovat - "my se tady chováme poctivě". To by se asi v Česku nestalo, že? Film je jinak láskyplným, až komickým vylíčením života francouzských venkovanů na malém městě, kteří sice žijí ve zcela urbanizovaném prostředí, ale stejně se chovají neohrabaně jako někdejší vesničané, jimž čouhávala sláma z bot.

Snad nejlepším filmem festivalové neděle byl jiný soutěžní film, kazašsko-francouzský snímek Priključenie (Dobrodružství, 2014) velmi talentovaného režiséra Narimana Turebajeva. Film je volnou adaptací Dostojevského Bílých nocí. Odehrává se v současné Alma atě, hrdinou je mladík, který pracuje v jakémsi úřadu jako noční hlídač a seznámí se s nevyrovnanou, sobeckou, ale zajímavou dívkou Marijam, která každou noc čeká na ulici před jeho kanceláři na svého milence, který přislíbil, že si ji tamodtud rok po jejich rozloučení vyzvedne. Film je pozoruhodný především hereckými výkony mladého nočního hlídače a vlastně i dívky Marijam. Mladík po většinu doby mlčí, avšak v duši mu probíhá bouře. Marijam je naprosto destruktivní osobnost, která by zničila kohokoliv. Film Priključenie je podle mého názoru důstojným adeptem na hlavní cenu - i když, pozor, všechny soutěžní filmy se dosud nepromítaly.

0
Vytisknout
3988

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014