Demokracie, ekonomika a vědeckotechnický vývoj

10. 7. 2014 / Kamil Vladislav Vaněk

Jedním z hluboce zakořeněných mýtů naší doby je víra v přímou závislost mezi ekonomickým rozvojem a demokracií -- nejen, že vyšší stupeň ekonomického rozvoje vede automaticky k dokonalejší demokracii, ale také že dokonalejší demokracie je nezbytným předpokladem pro další ekonomický rozvoj. Původem tohoto mýtu v době jeho vzniku byla všeobecná víra v pokrok, především v pokrok vědy a techniky, který povede lidstvo automaticky k lepším zítřkům.

Postupem času byl však pojem vědecko technického vývoje zcela zastíněn ekonomikou, ta se stala základním měřítkem pokroku, nejčastěji vyjadřovaného procenty růstu HNP. V obou případech, v komplexním pojetí vědecko technického vývoje, nebo jeho ekonomických ukazatelů, by se měla demokracie neustále prohlubovat. A to zejména po vyhlášení "konce historie" a konečného vítězství liberálního kapitalismu, který je dle definice nejvyšším stupněm demokracie a který není ohrožován žádným jiným konkurenčním systémem.

Nicméně, skutečný vývoj demokracie v nejvyspělejších západních zemích probíhal poněkud jinak. Demokracie dosáhla svého vrcholu zhruba v letech sedmdesátých minulého století a od té doby doby dochází k jejímu  postupnému odbourávání.

Částečné vysvětlení tohoto vývoje vychází z předpokladu, že v určité fázi vývoje moderní společnosti byla míra demokracie rozhodujícím faktorem ekonomického růstu. Toto období vrcholilo v nejvyspělejších západních zemích v letech sedmdesátých, v té době však vědecko technický rozvoj dosáhl takové úrovně, že demokracie přestala být hnacím motorem ekonomického růstu a stala se spíše jeho brzdou. Hlavním faktorem, který způsobil tuto změnu, byl vývoj informační a komunikační technologie, která v letech sedmdesátých začala hromadně nahrazovat lidskou práci. Strojovým zpracováním informací ztratila velká část střední třídy, která se zpracováním informací v době předpočítačové zabývala, své existenční opodstatnění. Současně s tímto vývojem dochází na všech úrovních k stále se zvyšující polarizaci na nepatrnou vrstvu super-elit, jejich nejbližší pomocníky a zbytek lidstva.

Technologie logaritmického pravítka a rýsovacího prkna

S vývojem techniky rostly především požadavky na technické kádry. Jejich hlavním oborem, a to nejen v průmyslových odvětvích, ale obecně, se stalo zpracování informací v širším slova smyslu. Typický inženýr doby předpočítačové byl nepostradatelným článkem mezi vizemi a plány vedení podniku a jejich konečnou realizací. Součástky stroje, například nového motoru, musely být pečlivě propočítány, nakresleny; k jejich zhotovení bylo nutno volit optimální materiály a pracovní postupy, prototypy musely vyzkoušeny a zkoušky vyhodnoceny, atd., atd.

Optimalizace výroby byla dosažena především zpracováním informací. Podobný princip platil pro většinu aktivit společnosti, takže zpracování informací se stalo jedním z nejdůležitějších oborů rozvíjející se moderní společnosti. V době předpočítačové typickými pomůckami inženýra bylo rýsovací prkno a logaritmické pravítko a případně různé strojnické tabulky a příručky.

Vývojové, projekční a výrobní teamy postupně získávaly "know how", které se pak vzájemně sdílelo v rámci podniku. S postupující komplexitou výroby rostla i potřeba vzájemné komunikace mezi jednotlivými pracovníky, pracovišti a případně i podniky. Úspěch podnikání i vývoje společnosti závisel na rychlém a spolehlivém zpracování informací - a to v době předpočítačové znamenalo především vzájemné sdílení informací, svobodnou diskuzi dobře informovaných pracovníků. K vytvoření "demokracie na pracovišti" patřily (v západní Evropě) i silné odborové organizace, které hájily práva zaměstnanců.

Je známo, že kvalita demokratické diskuse souvisí nepřímo úměrně s počtem diskutujících. V době stoupající komplexity výroby se růst produktivity přesouval na menší a střední podniky, kde výměna informací a souhra všech složek byla pružnější, než u velkých podniků. Velké podniky se tomuto trendu přizpůsobovaly rozdělováním výroby do menších jednotek, které pak pracovaly poměrně samostatně.

Tento vývoj měl velký vliv na situaci v době po druhé světové válce, kdy mezi sebou soutěžily dva vzájemně soupeřící tábory.

V počátku velké industrializace Sovětského svazu v letech třicátých minulého století postačil tvrdý a brutální režim na dosažení rychlého růstu; v letech poválečných byl podobný postup kontraproduktivní a stal se jednou z hlavních příčin porážky v soupeření se Západem. Západ, i přes antikomunistickou retoriku, omezoval a kontroloval pohyb informací v daleko menší míře než Východ. V "socialistickém" bloku naproti tomu bylo vše, včetně vědecko technických informací, podřízeno ideologii, respektive mínění "největšího vědce všech dob" (J.V.Stalina), nebo jeho oblíbenců - Mičurina, Lysenka a mnoha dalších. Systém se poněkud uvolnil po smrti Stalina v roce 1953, nicméně  ovzduší studené války pokračovalo a pohyb informací v "socialistickém" bloku byl stále silně omezován. Typickým příkladem byl zákaz knihy "Doktor Živago" laureáta Nobelovy ceny, spisovatele B. Pasternaka (1958).

Svobodnější proud informací nebyl jen přáním spisovatelů, byla to jedna z nejdůležitějších podmínek koordinace výroby a poptávky, obchodu, finančnictví a funkce celé moderní společnosti. V době předpočítačové tuto složitou funkci vyplňovala právě střední třída. Jelikož se v té době jednalo o lidi a ne o počítačové programy, tak pro souhru celé společnosti byla zapotřebí souhra lidí -- a to se neobešlo bez základních demokratických pravidel, především smysluplné diskuse.

Vstup do informačního věku a některé jeho následky

První i druhá průmyslové revoluce jsou pevně spojeny s vývojem moderní západní civilizace. Umožnily dobytí a kolonizaci prakticky celého světa "Západem" a postupné rozšíření západních hodnot a ideologií, včetně politického systému reprezentativní demokracie a jejích institucí.

Další, někdy zvaná třetí, či digitální průmyslová revoluce se ve své konsekvenci obrací proti samotným základům, na nichž byla západní demokracie vybudována. Kromě toho podkopává globální hegemonii, kterou Západ po "konečném" vítězství nad "komunismem" (kromě Číny) považoval za samozřejmou.

Starší průmyslové revoluce byly založeny na strojovém zpracování materiálů; nová revoluce směřuje o řád výše -- jejím základem je strojové zpracování informací. Masové použití mechanických strojů a chemických procesů uvolnilo během industrializace velké množství pracovních sil z tradičních pracovišť, především ze zemědělství, do průmyslu. S dalším rozvojem technické základny se pracovní síly přelévaly do sféry služeb, která byla do značné míry schopna absorbovat uvolněné pracovní síly.

Značná část pracovních příležitostí terciální sféry však byla přímo, či nepřímo spojena se zpracováním informací. Strojovým zpracováním informací tak podstatná část pracovních míst terciálního sektoru ztrácí své opodstatnění. Tím se také podstatně oslabuje existenční opodstatnění střední třídy.

Moderní podniky využívající současnou informační a komunikační technologie nepotřebují velké množství inženýrů a techniků stojícími mezi nejvyšším vedením a samotnou výrobou. Moderní technologie umožňuje centralizované řízení velkých korporací i když jednotlivé provozovny jsou rozsety po celé Planetě a to s minimálním počtem odborníků a manažérů. Rozkouskování výroby umožňuje využití levné pracovní síly a "měkkých" ekologických norem ve vybraných "nízkonákladových" zemích, konečnou montáž tam, kde je to výhodné z daňových a celních podmínek a případné řízení finančních toků z "daňových rájů". Moderní komunikační a informační technologie umožňuje propojení nadnárodních korporací v ekonomické kolosy, zastíňující existující politické rozdělení světa na jednotlivé státy.

Nejvyšší management nadnárodních korporací tak získává mocenskou pozici, jakou neměla v historii lidstva žádná předešlá mocenská elita.

Bývalá střední třída techniků a inženýrů se rozpadá; malá část se dostává do vyšších poloh podniků, zbytek se propadá do spodních poloh prekérních zaměstnání. Nicméně i ta část bývalé střední třídy, která si udržela ekonomické postavení i příjem, ztratila možnost svobodné diskuse a tím i svobodného rozhodování. Člověk se stal prodlouženou součástí počítačových sítí.

Typickým příznakem tohoto vývoje je i růst prekérních, neplnohodnotných zaměstnání. Přesun skutečně kreativní práce a rozhodování do nejvyšší hierarchie podniků, či do jejich "síťových uzlů", umožněný moderní technologií, zanechává velkou většinu pracovních příležitostí na úrovni, kterou lze snadno vyplnit "flexibní", snadno nahraditelnou pracovní silou.

Přípravou na tento vývoj byla mcdonaldizace, ani ne tak ve smyslu výroby, jako ve smyslu organizace práce. Typickým příznakem mcdonaldizace je degradace zaměstnanců na mluvící roboty. Jsou naprogramováni do posledních podrobností, včetně obleku, chování, automatizovaných pohybů a pozdravů. Proud informací je typicky jednostranný, ze shora dolů. Recepty jídel a výrobní postupy jsou dokonale standardizované, takže hlavním úkolem středního managementu je především kontrola a hodnocení zaměstnaců. S pomocí moderní komunikační a informační techniky je možno pečlivě sledovat výkony jednotlivých pracovníků tak, že ani nevědí, kdy a kdo je sledován a tím se vytváří důsledné ovzduší strachu z propuštění.

Vědecko technický vývoj umožňuje mcdolnaldizaci prakticky všeho lidského podnikání. Výrobní postupy se nemusí omezovat na smažení hamburgerů, moderní informační a komunikační technologie si poradí s jakoukoli produkcí. A na její realizaci postačí několik málo vysoce kvalifikovaných odborníků ve vrcholném managementu, o něco početnější skupina pohůňků a kontrolorů a velká masa moderních "otroků", pracujících za minimální mzdy.

Další technický vývoj ve směru pokročilé robotizace nahrazuje lidskou práci tak rychlým tempem, že minimální mzdy i pracovní podmínky prekérních prací jsou neustále tlačeny směrem dolů.

Ekonomická dialektika : konsumismus a technologický vývoj

Z čistě technického hlediska by bylo možno výrobu většiny spotřebních produktů zefektivnit dnešní technologií tak dokonale, že většina lidské práce by byla nahrazena technikou. Vývoj techniky pokračuje stále se zrychlujícím tempem, takže ty oblasti lidské činnosti, které dosud nejsou nahrazeny stroji, budou moci být nahrazeny v bližší, či vzdálenější budoucnosti.

Nanotechnologie, genetické manipulace, vývoj počítačů až do stadia umělé inteligence, roboti namísto vojáků a jiné vize budoucnosti směřují ku stále vyšší koncentraci moci a polarizaci obyvatelstva Země na několik málo příslušníků superelit, jejich nejbližší pomocníky, moderní "otroky" a lidský "odpad".

Důsledná eliminace střední třídy a transformace zbytku populace v "mluvící nástroje" či lidský "odpad" by však znamenala ve své konsekvenci konec konsumismu a tím i tržní společnosti. Právě konsumismus a jeho duchovní zázemí je však hlavním zdrojem moci super-elit nad masami Bez konzumace výrobků moderního průmyslu by nemohla existovat ani jejich masová produkce, lidé by ztratili práci a tím i možnost výdělků a celá moderní společnost by se rozpadla. Vyvstává tedy staronový problém, jak nasytit vlka a současně zachovat celou kozu.

Outsourcing poskytuje určité, i když jen dočasné řešení. Pracovní místa se vystěhují tam, kde je to ekonomicky nejvýhodnější. V mnoha případech to znamená redukci nákladů na mzdy až o dva řády. Pracovníci textilního průmyslu v Bangladeši vydělávají zhruba jednu setinu západoevropské mzdy. Tím se otrocká práce přesune někam, kde to "není vidět" a spotřebitelé bohatých zemí mají i přes klesající reálné mzdy stále možnost koupit levné zboží.

Podobné rozdělení na super-elitu, jejich nejbližší spolupracovníky, "mluvící nástroje" a lidský odpad platí i v ekonomickém mikro- i makrokosmu.

Česko je díky své blízkosti Německu a své průmyslové tradici dodavetelem komponentů, montážní halou, odbytištěm pro přebytky (například EU dotovaného zemědělství) a zdrojem levné pracovní síly. O něco níže stojí "nové" země EU a ještě daleko níže Bangladeš, Vietnam, atd. V pevně zakotvené hierarchii je pohyb směrem nahoru téměř vyloučený, zatímco druhý směr je vždy otevřený.

V každém stupni je dále moc i bohatství rozděleno podobným způsobem. Na vrcholu každého stupně jsou místní oligarchové, jejichž nejdůležitějším úkolem je nepřipustit vzrůst výrobních nákladů, včetně mezd. To by v praxi mohlo znamenat, že kapitál se přeleje tam, kde jsou náklady nižší. Pro místní oligarchy, kteří jsou pouhými loutkami ve hře nadnárodních super- korporací, je proto nutností privatizovat zisky a socializovat náklady, v čemž jim plně pomáhají místní vlády.

Hlavním úkolem "demokratických" vlád je tak obhajoba a zdůvodnění kroků vývojových trendů a sil, na které nemají nejmenší vliv.

Které síly určují vývoj?

I když vědeckotechnický vývoj má svou vlastní dynamiku, jedná se vždy o "nástroje", které jsou lidmi použity k sledování určitých cílů. Otázkou je, jaké jsou cíle a zájmy současné globální společnosti a kdo je ve skutečnosti určuje. Z původních cílů moderní průmyslové společnosti zbyl postupným vývojem pouze jediný : maximální zisk. Vše ostatní, co k maximalizaci zisku nepřispívalo bylo "utopeno v ledové vodě sobecké vypočítavosti". K. Marx však spojil "sobeckou vypočítavost" , "fetišismus věcí" a jiné negativní aspekty kapitalismu přímo s vykořisťovateli, vykořisťovaný proletariát si naproti tomu zachoval lidskou čistotu. Z tohoto předpokladu vycházelo revoluční řešení, které se snažilo změnit směr vývoje změnou mocenských elit. Novou avantgardou lidstva se měl stát "lidsky čistý" proletariát, respektive jeho nejvyspělejší a nejuvědomělejší část.

Historická zkušenost však ukazuje, že výměna mocenských elit většinou nestačí ke změně směru vývoje společnosti; nové mocenské elity se často vyvíjejí způsobem popsaným G. Orwellem ve "Zvířecí farmě".

Zcela jiný pohled poskytuje stále aktuální román K. Čapka "Válka s mloky". Zde pracuje celá společnost, včetně finančníků, kapitalistů, ale i dělníků na výrobě nářadí, zbraní i trhavin pro mloky. Každá skupina společnosti sice sleduje své vlastní cíle, shodnou se však na společné cestě, i když tato cesta vede k  zničení světa. To, co je spojuje, jsou společné ekonomické zájmy: práce pro dělníky, zisk pro obchodníky a podnikatele, atd. Tyto spoje jsou tak silné, že přehluší vše ostatní, včetně zdravého rozumu i instinktu sebezáchovy.

Čapkova kniha poskytuje pohled na vývoj celé moderní společnosti v geniální zkratce. Mloci kapitána van Tocha, respektive pana Vantoucha, byli dobrodružstvím spojeným s dálnými zeměmi a lovem perel. Jakmile se ale stali předmětem velkopodnikání a mocenských zájmů velmocí, tak se z nich stali pouhé nástroje k dosažení cílů mocenských elit. Skutečná tragedie nastala tehdy, když široké vrstvy obyvatelstva se ztožnily s cíli elit, protože z toho měly hmotný užitek. Od té doby pokračovala destrukce světa zcela automaticky a to až do té doby, kdy se mloci začali chovat jako lidé a vzájemně se vyhubili.

Čapkův pohled na problémy moderního světa, vyjádřený i v řadě jiných románů a divadelních her, zapadaly do myšlenkových proudů doby. Již J. Verne vznášel kritické otázky o směru technického vývoje, včetně konfliktu mezi jeho technokratickými a humanistickými aspekty, dále je možno jmenovat E.G. Welse, A. Huxleyho, G. Orwella, E.F. Schumachera a mnoho dalších.

S nástupem neoliberalismu koncem sedmdesátých let minulého století se začala prosazovat myšlenka neexistence jakékoli jiné alternativy vývoje -- thacherovské TINA -- there is no alternative.

O něco později byl vyhlášen konec historie; ta byla právě dovršena neoliberalismem. Skoro současně se rozpadl bývalý socialistický tábor (kromě Číny) a po privatizaci státního majetku se nově vzniklá oligarchie snaží upevnit své postavení postoji "papežštějšími než papež", kombinovanými s antikomunistickou histerií.

K dalšímu vývoji ideové monokultury "mezinárodního společenství" přispěla podstatně i "válka proti terorismu", která jakékoli alternativy posuzovala dle starého hesla: "kdo není s námi, je proti nám".

Výsledkem je skutečná myšlenková monokultura, která je tak uzavřená, že nesnese nejmenší odchylku od " jediného správného" pohledu na realitu. Situace došla tak daleko, že je pro lidi "dnes snažší představit si konec světa, než konec kapitalismu" (F. Jameson). I když existují určité odchylky mezi pojetím kapitalismu v USA, EU, Rusku a v Číně, tak se nejedná o podstatné rozdíly samotného základu kapitalismu, ale spíše o lokální variace a geopolitické šachy velmocí.

Extrémní ideová monokultura je fenoménem náboženským, respektive pseudonáboženským. Nejedná se jen o ideologickou propagandu, ale o skutečnou hlubokou víru, která je tak hluboce vžitá, že ovlivňuje základní lidské představy o životě, jeho smyslu a cíli a formuje strukturu mezilidských vztahů a relací.

Problémy, vycházející z víry, se však nedají řešit technickými a technokratickými prostředky a ani revolucemi, vedoucími k změně mocenských elit beze změn existující ideové monokultury.

Materialismus učil, že základem všeho je hmota a ideová nástavba je jen druhotným projevem hmoty. Stálo by za uváženou, zda "idealistický" pohled, vyjádřený například slovy bible: "na začátku bylo slovo (logos)" neposkytuje lepší vysvětlení současné situace.

Dle náboženských představ Bůh stvořil člověka ku svému obrazu. Neplatí to ale i pro "bohy" moderního člověka? Náboženský vývoj moderní doby neskončil "zabitím Boha"; tím se pouze vytvořily podmínky pro tvorbu nových "bohů", či model. Vývoj nových "bohů" zahrnuje nacionalismus, moc, stát, Trh a jeho síly a řadu vědeckých a pseudovědeckých hypotéz, kreativně upravených a povýšených na vyšší a nejvyšší principy. Jednou z nejvyšších "božských" inkarnací současnosti jsou Peníze, které se staly nejvyšším a jediným cílem vývoje moderní společnosti.

Nejsou to nakonec "bohové", stvoření člověkem, kteří nakonec ovládli celou moderní společnost a přetvořili ji ku svému obrazu?

0
Vytisknout
3888

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014