Vývoj opice v člověka neproběhl skrze polidštění

10. 7. 2014 / Ivo Šebestík

Kdyby mě někdo požádal, abych v jedné jediné větě shrnul možná snad veškerou zkušenost s lidským druhem, patrně bych ji vměstnal právě do této jistě poněkud chmurné definice z titulku.

Jednoho nedělního odpoledne - bylo v Bruselu slunečno, leč poněkud větrno - jsem si v kavárničce na ulici, nedaleko Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique dopřál kávu nemalých rozměrů. Bohužel, přinesli mi ji sice na úhledném podnose a v doprovodu vybraných sladkostí, nicméně v papírovém kelímku. Otevřel jsem si nenovější Kunderův román, který dost možná nikdy nevyjde v češtině, a jal se užít si chvíle klidu a pohody. Ovšem, jak jsem upíjel z papírového kelímku kávu, tak zcela v souladu s fyzikálními zákony, ztrácel se její obsah a zmíněná nádoba ubývala na váze. To samo o sobě by nepředstavovalo výraznější problém, nebýt prosté skutečnosti, že podle jiného fyzikálního zákona, mně ovšem záhadného, s ubývajícím objemem obsahu papírové nádoby, sílil vítr ženoucí se uličkou. Zkrátka a dobře, opustil jsem kavárničku na chodníku s nemalým zbytkem kávy v klíně.

C'est la vie... Ovšem, v této chvíli je zapotřebí laskavého čtenáře zbavit naděje, že následující text bude též obsahovat veselé příběhy ze života, jež jsou veselé pouze za předpokladu, že se nepřihodí nám samotným, ale někomu jinému, v tomto případě autorovi těchto řádků.

Byl jsem v oné nádherné královské galerii plné nejskvělejších děl výtvarného umění už několikrát, ale dosud nikdy v rozpoložení tak výrazně kritickém vůči lidskému rodu a jeho nikdy neutuchající schopnosti existovat v naprostém a unikátní rozporu s rozumem. Ale co to říkám, existovat! Dokonce myslet v rozporu s rozumem, logikou a vším, o čem, zřejmě omylem, soudíme, že je lidskému myšlení vlastní.

Pro pedantického čtenáře libujícího si v detailech podotýkám, že jsem se samozřejmě před vstupem do galerie převlékl a rifle obsahující mapu bývalého Sovětského svazu (ovšem již bez Ukrajiny) jsem odhodil do prázdného prostoru, asi podobným gestem, jakým Cyrano odhazoval klobouk.

Nyní tedy vstupuji do galerie, jejímuž vábení jsem neodolal, a mé kroky vedou schodištěm do prvního poschodí, nad dvoranou, přímo ke starým mistrům tvořícím ve stoletích patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém. Tedy v dobách, kdy svět, jak jej známe nyní, nacházel se ve stavu embryonálním, zatímco my dnes jsme už nesrovnatelně dál. Jistě, když se člověk ocitne už opravdu hodně a hodně daleko od stavu svého příchodu na svět, pak už bývá zapotřebí jen zatlouci víko od rakve.

Dříve jsem vstupoval do takovýchto muzeí, galerií a obrazáren stejně jako většina lidí. S úctou takřka posvátnou vůči mistrům, kteří - většinou v podmínkách krajně nesnadných (oni se totiž musí nějak seberealizovat i lidé netvůrčí, což činí nejlépe tak, že škodí těm tvůrčím) - plodili svá nesmrtelná díla. Všímal jsem si námětů obrazů, většinou starozákonních motivů, a snažil se vnímat energii, kterou obraz vysílá, nebo také nevysílá, byl-li namalován bez zaujetí, jen tak, aby se pracovalo a vydělávalo. Kompozici, techniku, složení barev, práci restaurátorů a další odborné prvky jsem s radostí ponechával Fromentinovi, V. V. Štechovi nebo Mirko Míčkovi, nejsa nakloněn tomu, aby se laik míchal do věcí, kterým nerozumí.

Toho dne jsem byl ale překvapen tím, co vidím. Stál jsem před obrazy Pietera Brueghela staršího i mladšího, Hieronyma Bosche, Jacoba Jordaense, Rembrandta Harpertszoona van Rijna a místo celku viděl jsem najednou jen jedno jediné. Tváře postav. Detaily lidských obličejů a v nich ukryty, vmalovány, skoro by se chtělo říci navěky vraženy charaktery, které zůstávají beze změny, jak by dějiny nikdy neproběhly. Jako by se nepřihodilo nic, co by člověka mohlo už konečně postavit na první stupínek civilizace, neboť ta začíná teprve ve chvíli, kdy si lidé pro svou existenci vytvoří takové podmínky, díky kterým v jejich bytí nebude možné rozeznat univerzální zákon, jenž platí ve vesmíru. Tedy, že dvě tělesa, která se řítí prázdným prostorem, vlídně ohřátým na bod absolutního mrazu, mají buďto obrovské štěstí, že se nikdy nepotkají, nebo tu smůlu, že se navzájem střetnou. Rozhoduje o tom prostá náhoda, která má nesporně matematicky vypočitatelnou podobu, již ovšem zatím, naštěstí pro církve, vypočítat nikdo nedokáže.

Vzájemná setkávání se těles ve vesmíru bývají vzácně přátelská. Rychlost a energie jsou proti uzavírání přátelských aliancí vesmírných těles. Setkání ve vesmíru končívá zničením nejméně jednoho ze dvou střetnuvších se těles. Abychom pro poznání této fatální okolnosti nemuseli putovat na oběžnou dráhu, dejme tomu, Jupitera, můžeme se tu a tam podívat pod nohy, co se děje v trávě. Když se na jednom jejím stéble setkají dva exempláře dravých kobylek, tak zmíněné stéblo po několika sekundách opouští už jen jedna z nich, zatímco druhá nenaleznuvše dost času na to, aby se zamyslela nad tématem přátelství v přírodě, dokonala proměnu v několik chabých cárů svého bývalého těla.

Zastánci názoru, že člověk byl v průběhu svého vývoje nesporně polidštěn, operují nekonečně dlouhým seznamem jeho úspěchů na poli vědy, techniky, technologií i umění. Zapomínají ovšem na to, že vědecké, technické a technologické objevy i veškerá umělecká díla jsou jednak dílem poměrně malého množství lidských jedinců, jednak - a to je mnohem podstatnější - ve svém součtu nebo i v součinu nepředstavují ani ten nejmenší zaznamenatelný posun od ve vesmíru zřejmě uzákoněného nelítostného boje jednoho exempláře s druhým prakticky o všechno k civilizaci humánních, spolupracujících, empatických a zásadně neválčících bytostí. Nepředstavují, ač mnozí humánně smýšlející lidé jistou naději tohoto druhu chovali a nesporně chovají dosud.

Je pozoruhodné, že ve vesmíru, jehož rozměry jsou nepředstavitelné, a ve kterém rozhodně není nouze o místo, platí tak neúprosně zákon boje o kus svobodného a bezpečného prostoru. Patrně proto, že vesmír při svém vzniku nepočítal s existencí bytostí schopných (ovšem jen ryze teoreticky) povznést se nad jeho nehumánní podstatu. Francouzský filozof Michel Foucault ve svých přednáškách pronesených v Paříži v polovině sedmdesátých let minulého století obrátil vzhůru nohama proslulý Clausewitzův výrok o válce coby pokračování politiky vedené v míru. Vlastně nešlo o "obrácení pravdy", o její postavení na hlavu, ale právě naopak. Foucault ji naopak postavil tam, kam patří, tedy na nohy.

V lidské společnosti vládne dokonale nelítostný a ustavičný boj každého s každým, a to i přesto, že se stále ještě rodí a vychovávají jedinci, kterým je tahle realita docela nepříjemná. Je to slaboučká projekce téhož boje, který v neživé i živé hmotě probíhá dost možná všude ve vesmíru. Pokud si filozofové humánního zaměření od starověku až do dnešních dnů kladli a kladou otázku, jaký má vlastně lidská existence smysl, správná odpověď by zněla docela prostě. Jejím smyslem bylo či býti mělo a mohlo pokusit se o zázrak. Člověk se měl pokusit vymanit se alespoň částečně ze zákonů platných pro ostatní živočichy. Měl přestat být zvířetem. Měl se v pravém smyslu polidštit, a tím se postavit konečně na první stupeň civilizace, onoho žebříku o mnoha příčkách. Na něj se ovšem nepostaví, ani kdyby inteligentní technologie produkovaly nové počítačové systémy každou tisícinu sekundy modernější. Nepostaví se na něj, ani kdyby kosmické navigační systémy jej upozorňovaly i na jogurt v ledničce.

Připouštím, že je to radikální tvrzení, ale soudím, že cesta, kterou si lidstvo vybralo, nevedla a nevede k polidštění opice. Nanejvýš tak dokázala posadit opici do klimatizované a nejnovějšími technologiemi prošpikované kanceláře. Copak se člověk chová jinak jen proto, že své jednání dovede proložit slovy? Většinou nerespektujícími realitu a přeplněnými mytologickými prvky? Vždyť stačí na hodinu se posadit před klecí primátů v kterékoliv zoologické zahradě, aby měl pozorovatel jako na dlani všechny základní vzorce svého vlastního chování, jen zamlženého ve skutečnosti tenoučkou povrchovou vrstvičkou civilizace.

Stačí sebemenší její narušení, například válkou, a kulturní nátěr lidstva je pryč. Souboj každého s každým o místo se přestane ukrývat pod obleky, kravaty, dámské byznys-kostýmky, ztratí se maska škrobených neupřímných úsměvů, přestane účinkovat technologické fluidum mobilních přístrojů, jejichž skleněných ploch už nebude třeba se ani dotýkat, bude stačit jen pomyslet na operaci, a ona proběhne. Stejně jako ovšem budou paralelně probíhat i operace, na které budou myslet jiní. Ostatně, lidský mozek je v podstatě také jen jedna brilantní inteligentní technologie, které chybí pouze důkladnější propojení s vnějším systémem, jenž jí kdykoliv laskavě napoví, co má dělat. Člověk pak bude konečně plně integrovanou součástí bezcennými, uměle nadhodnocenými informacemi zaneřáděného mraveniště, úlu nebo termitiště, tedy prostoru své budoucí "svobodně" omezené existence, který si dobrovolně a v domnění, že tak je to jedině správné, vybral.

Tohle všechno a ještě mnohem víc ukryli staří mistři do tváří, často až příliš skutečných, svých postav. Strach, zloba, krutost, nenávist, zlomyslnost, potměšilost, lakota, podlézavost, hloupost a další nehezké vlastnosti dominují nad těmi ušlechtilými, a to nejen na obrazech Posledního soudu, jehož nevyhnutelností bylo nutno strašit lid, aby nejednal ještě hůř, než k čemu jej vedly přirozené sklony.

Téma ošklivosti v umění zpracovalo několik myslitelů, mezi nimi například Umberto Eco. Stalo se i tématem mnoha literárních děl, naturalistických nebo dekadentních. Na portrétech starých mistrů jsou lidské tváře svědky týrání, mučení, pohrom, obětování, dějinných hrůz, a často jsou víc než svědky nebo obětmi, jsou samotnými strůjci příběhů nebo těmi, kteří očekávají prospěch z utrpení jiných lidí. Jejich grimasy, škleb, lstivost, mazanost, potměšilost, devótně zdvižené pohledy, svatouškovské dojetí, jidášské polibky, lichvářská lakota, prázdnota, zbabělost, pokrytectví, opilství a nenažranost ale zůstávají na světě jako trvalá připomínka toho, že polidštění bytosti obsahující ve své podstatě teoretickou možnost stát se člověkem, zůstane zřejmě navždy nadlidským úkolem.

0
Vytisknout
4523

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014