O sterilním životě pražské kavárenské obce

5. 7. 2014 / Jan Čulík

Režisérka Jitka Rudolfová se pokusila svým filmem s poněkud konjunkturálním názvem Rozkoš natočit film o sterilním životě současných pražských kavárenských povalečů, tzv. intelektuálů z umělecké, především filmařské a podnikatelské společnosti. Film je tak trochu potvrzením tvrzení zlých jazyků, které poukazují na to, že současní čeští filmaři v podstatě moc netuší, co se v širší české společnosti děje, protože jsou uzavřeni ve své pražské kavárenské středostavovské bublině, kde se neděje nikdy nic, žije se jim dobře a nesmírně se nudí, protože ztratili smysl života. Rozkoš není zdaleka prvním postkomunistickým českým filmem na toto téma, a zřejmě proto, že ho natočila žena, hlavním tématem jsou opět nemožní a nepoužitelní muži, často sukničkáři.

Film je vyprávěn z pohledu střihačky Milany, která se zamiluje do sukničkáře Vladimíra, údajně překladatele a tlumočníka. Důvod, proč ho miluje, je iracionální. Sama přiznává posléze psychologovi, že jí zpočátku Vladimír připadal divný a neatraktivní. Vladimír s Milenou komunikuje v podstatě jen esemeskami - Rudolfová obšlehla ve filmu z moderní verze Sherlocka Holmese, kterou uvedla nedávno BBC, a pak i Česká televize, praxi uvádění písemného znění esemesek v obraze, je to trochu nepůvodní a mechanické. Dobře to ale dokazuje, jak silně jsou pražské kavárenské vrstvy dnes závislé na svých mobilních telefonech. Katalog karlovarského festivalu hovoří diplomaticky o "tlumeném" hereckém výkonu Jany Plodkové, která hraje střihačku Milenu, a je fakt, že Milena reaguje velmi podobně, jako ženské postavy několika nedávných českých filmů, natočených režisérkami - na mysl přichází například hlavní ženská postava nedávného filmu Děti noci, která podobně jako Milena na šílenou situaci kolem sebe v podstatě vůbec nereaguje - je pasivní. Zoufalství jí sžírá vlastní nitro.

Život současných pražských "umělců" je prázdný. K uměleckým dílům patří i film o transvestitismu, který Milena stříhá pro lenivého a nepraktického režiséra, který si udělal životní princip z toho, že mocným v televizi a v produkčních společnostech leze do zadku. Nejen, že téma tohoto filmu je značně povrchní a pochybné, schvalovací komise výrobního podniku je k tomu ještě složena z pitomců.

Film Rozkoš v jedné chvíli zajímavě dělá paralelu mezi dnešní kolaborací a kolaborací za komunismu - Milena režisérovi filmu o transvestitech vyčte, že za komunismu by byl se svým lezením mocným kamsi zřejmě agentem Stb - režisér se urazí. Symptomatické je, že za nejzajímavější dílo, na něž se filmoví umělci zmůžou, je právě jen konjunkturální film o transvestitismu.

Pro diváka z vnějšího světa je odporné, avšak zřejmě naprosto realistické, že všichni pražští kavárenští povaleči v tomto filmu neustále kouří. Člověk si připadá jak v americkém filmu ze třicátých let dvacátého století - povědomí, že kouření je škodlivé a že skoro celý civilizovaný svět se ho v dnešní době už dávno vzdal, se české intelektuální smetánky zjevně vůbec netklo.

Film je relativně zdlouhavý. Vyžaduje od diváka trpělivost a rozhodnutí setrvat až do konce. Mnozí lidé z novinářské projekce odcházeli. Milena se pasivně a zoufale pohybuje v nicotné kavárenské společnosti, kde žijí lidé v prázdnotě ze dne na den. Všemu dominuje podnikatelství - Milena žije v pěkném bytě, s policemi knihovny vybudovanými kolem břízek - jestlipak je to odkaz na dávný film Antonína Máši Byli jsme to my? (v němž se o inscenaci s břízkami na scéně pokouší avantgardní režisér) - avšak těsně za oknem má obří digitální obrazovku, na niž se v ulici intruzivně ve dne v noci promítají gigantické reklamy, často se sexuálním podtextem, nebo na kouření ("KOUŘÍM!" sděluje velkým písmem jedna z reklam u záběru ženského obličeje v úsměvu). Jinou výraznější postavou je umělec a učitel uměleckoprůmyslové školy Hynek, jehož život je však natolik naplněn prázdnotou, že Hynek spáchá sebevraždu - protože je však performer, natočí se při tom na video, které se dostane do rukou Milenině režisérovi, který se ho v závěru filmu snaží ve svůj prospěch využít.

Vztah mezi Vladimírem a Milenou se zdlouhavě potácí od krize ke krizi, nakonec Milena potká svého bývalého partnera z doby před asi patnácti lety. Ten nic nedělá, vydělal na nemovitostech, tak jen bezcílně jezdí po světě. Milena se s ním vyspí a posléze i s Vladimírem, k němuž se vrátí. Film končí motivem, jakoby převzatým ze stránek "Ona" deníku IDnes (jen tak mimochodem, zkuste si třeba někdy srovnat, co ženám nabízí IDnes a co rozhlas BBC v pořadu Woman's Hour): Mileně se totiž narodí dvojčata, z nichž jedno má s Vladimírem a druhé se svým bývalým partnerem, protože - což film uvádí jako obrovskou pikantnost - spermie v těle ženy přežijí až tři dny, takže když má žena sex během této doby se dvěma muži, může porodit dvojčata, která mají dva otce. Touto kuriozitou film končí. Že by už pražská kavárenská obec k diskusi dnes opravdu neměla nic, než jen ten sex?

I některé zahraniční filmy řeší v Karlových Varech problém sukničkářství a prodeje sexu za peníze. Zábavný, groteskní, ironický, i když poněkud drastický francouzsko-belgický film Alleluia (2014) řeší problém ženy jménem Gloria, která se prostřednictvím internetové seznamky dá dohromady s atraktivním padesátníkem Michelem. Velmi rychle se však ukazuje, že Michel je něco, čemu se říkalo v první polovině dvacátého století u Karla Čapka sňatkový podvodník - se stárnoucími ženami souloží jen proto, aby od nich vylákal peníze. Gloria to na Michelovi objeví a přesvědčí ho, aby s ní žil trvale - že mu bude pomáhat ženy svádět a prospěch z toho budou mít oba. Michel se chová patologicky jako svůdce, protože ho v dětství sexuálně zneužívala jeho vlastní matka. Jenže se ukáže, že Gloria není schopna zkousnout Michelův vztah s dalšími ženami, kdykoliv ho přistihne při sexu s nimi, zavraždí je. Film se tak proměňuje v krvavou, ironickou, až komediální grotesku. Podtext je však vážný: Michel je archetypem muže proutníka-lovce, který považuje ženy jen za zneužitelný kus masa. Gloria, která jako typická žena touží po trvalém vztahu, Michelovo patologické sukničkářství dovede k logickým koncům: nevážíme-li si své partnerky a používáme-li ji jen pro sex a k vylákání peněz od ní, proč nejít dál a po pohlavní styku ji rovnou nezabít?

O prodejném sexu pojednával i docela dojemný, i když možná také poněkud zdlouhavý soutěžní belgicko-kanadský film Je suis a tois (Celý tvůj, 2014), který pojednává o mladém Argentinci, který ze své rodné země přicestuje do belgického městysu, aby tam žil se stárnoucím groteskně obtloustlým místním homosexuálním pekařem jako jeho milenec. V Argentině natáčel mladík Lucas pro internet pornografická videa a teprve během filmu vyjde najevo, že je už několik let HIV pozitivní. Při jedné národní belgické slavnosti zkolabuje a musejí ho zachraňovat v nemocnici, ovšem, jak říká lékařka, AIDS už dnes není smrtelná choroba, je to choroba jen chronická. Dostane spoustu léků a z nemoci se vyhrabe. Jednou důležitou skutečností se film nezabýval: Skutečně by belgické zdravotnictví bylo ochotno zadarmo léčit na AIDS přistěhovalce z Argentiny? A vzhledem k nynější západoevropské hysterii proti imigrantům, jak to, že se Argentinci vůbec podařilo se do Belgie tak lehce přistěhovat?

Od homosexuálního pekaře přejde Lucas po různých peripetiích jako milenec k jeho prodavačce. Nikoho snad nenakazil, protože se všemi při sexu používal kondom. Lucas není homosexuál, sex mužům nabízí, protože se za to dobře platí. Že by to byla běžná belgická praxe? Film je zajímavý proto, že mezi trojicí pekaře, mladého prostituta a prodavačkou v pekařově obchodě se během času vyvine těsný přátelský, nebo vlastně milenecký vztah, který je daleko hlubší, než kdyby šlo jen o sex. Lidi ve velkém sále hodně tleskali, možná jen proto, že byla přítomna filmařská delegace.

0
Vytisknout
7974

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014