Sommerová ve filmu o Kubišové připomněla, že v šedesátých letech byla v Československu svoboda

5. 7. 2014 / Jan Čulík

Poněkud tradičně, totiž chronologickým způsobem, se rozhodla Olga Sommerová strukturovat svůj nový film o zpěvačce Martě Kubišové Magický hlas rebelky. Film je především cenný archivními záběry z šedesátých let, které dokumentují, což bývá dnes zapomínáno, anebo záměrně potlačováno, že Československo v šedesátých letech bylo zemí svobody a bouřlivého, originálního uměleckého vývoje, jaký česká společnost pak už nezaznamenala nikdy. Archivní záběry videoklipů zpívající Marty Kubišové ze šedesátých let jsou samozřejmě stylově poplatné tedejší éře i tehdejším, na dnešní poměry poněkud šokujícím zvyklostem (v jednom klipu z šedesátých leth zpívá Kubišová v plavkách, a je to nepříjemně voajeristické), jenže kontrast mezi uměleckou kvalitou toho, co vznikalo tehdy a co vzniká dnes, je nesrovnatelný. Smutně v tom smyslu vyznívají ukázky z dnešní inscenace, na níž se podílí dnešní, zestárlá Marta Kubišová - s tím, co vznikalo v šedesátých letech se to nedá srovnávat, ani co se týče kvality hlasu zpěvačky tehdy a dnes, ani co se týče kvality dnes prezentovaných děl.

Kubišová byla prostá dívka z Poděbrad, která nesměla studovat, protože tatínek, odborný lékař, se vzdal své soukromé praxe za komunismu někdy až v roce 1953 a neodevzdal státnímu zdravotnictví svůj rentgen, tak ho za to odsoudili na několik měsíců do vězení a rodina byla pak na indexu. Když nemohla nic dělat, Kubišová se vydala na konkurs do divadla v Pardubicích, jehož pracovníky oslnila svým hlasem, svým nadáním i zřejmě svou znalostí dobových rockových písní, které s bratrem poslouchali v rádiu Luxemburg. Stalo se, co se v dnešní době už moc neděje - rychle se prosadila svým talentem a její kariéra byla hvězdná. Vyvrcholila v letech 1968-1969, jenže tehdy také vešel ve všeobecnou známost agenturní záběr, v němž Kubišová políbila Alexandra Dubčeka. Její píseň "Ať mír dál zůstává s touto krajinou" původně napsaná zcela bez větších ambicí pro seriál Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III. se pak stala hymnou poinvazního, stále ještě tehdy svobodného Československa. To jí normalizátoři nemohli odpustit, takže se stala jako jedna z prvních po roce 1969 terčem pronásledování.

Na jejím dvacetileté tvůrčí pauze bylo z mého hlediska zajímavé to, že i jí, která byla naprosto zásadním symbolem svobody Pražského jara, nabídli normalizátoři, že může dál pracovat, pokud se jim podrobí a nechá publikovat jimi schválený rozhovor. Že prý, pokud by rozhovor k publikaci schválila, bude znovu zpívat "za dva dny". Je to zajímavé, že husákovský režim nikoho nezatracoval, dával všem příležitost. To vysvětluje třeba i to, že Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, hvězdy opravdu neuvěřitelně antikomunistických filmů, jako bylo třeba Kachyňovo a Procházkovo Ucho, mohli v sedmdesátých letech dále natáčet - no, poplivali se.

Kubišová to neudělala. V dokumentu Olgy Sommerové přiznává, že si vždycky přidržovala své integrity a postavila se na vrchol kopce a tam stála - nic nedělala, avšak působilo to jako výčitka. Někdo morální kompas musí mít, ovšem lidé, kteří toto učinili, tomu obětovali značnou část své kariéry. Kubišovou začátkem sedmdesátých let zlikvidovali na vrcholu její kariéry.

Neměla se na Československo vykašlat a odejít do zahraničí? V roce 1968 dostali Golden Kids, tedy Kubišová, Neckář a Vondráčková měsíční angažmá v pařížské Olympii. Je velmi pravděpodobné, že kdyby do zahraničí odešla, bývala by se stala mezinárodní rockovou hvězdou. Proč mají někteří lidé zábrany? Proč to neudělala? Ve filmu praví, že kvůli mamince, to ale není přesvědčivé. Komunisti v normalizaci pouštěli důchodce do západního zahraničí, nechtěli za ně dál platit penze. Maminku si Kubišová na Západ klidně mohla vzít.

Rozhodla se ale svázat svůj osud s Českem, stůj co stůj. Taky za to zaplatila. Muž, s kterým měla dítě, byl na ni, jak se později ukázalo, nasazen tajnou policií. Je velmi zajímavé, že československá Stb používala tutéž praxi, jakou používala v nedávných letech britská tajná policie proti levicovým a ekologickým aktivistům. Nasadila proti nim tajné agenty, kteří neváhali navázat s dívkami v ekologickém hnutí sexuální poměr a zplodili s nimi děti. Pak na pokyn policie z jejich života zmizeli. Je zajímavé, že tajná policie v západním i východním režimu si nakonec vypracuje podobnou taktiku.

Kubišová ani poté, co se dověděla, že její partner je tajným agentem Stb, ho nemohla opustit, protože neměla kam se odstěhovat, a partner jí hrozil, že jí odebere dítě. Radost to zrovna nebyla. Kompenzací pro ni bylo, že se seznámila s aktivisty kolem Charty 77, které dodnes považuje za výjimečné a slušné lidi.

Po roce 1989 zaznamenala velký comeback a i tato část tradičně koncipovaného filmu Olgy Sommerové je velmi emocionální.

Její dokumentární film o Martě Kubišové však má především hodnotu proto, že znovu ukazuje, jak podnětný a originální a výjimečný byl politický a umělecký vývoj v Československu šedesátých let. To bychom si měli pořád připomínat.

V jedné scéně z mítinku během Pražského jara říká v tomto filmu předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský: "Vy jste si mysleli, že u nás vládne Sovětský svaz. Vždyť vidíte, že už to dávno není pravda." (Bouřlivý potlesk.)

Tyhle záběry měli zhlédnout lidé, kteří natočili filmovou šunku, jakou je seriál Hořící keř Agnieszky Hollandové. Historická pravda, že komunističtí politikové byli v roce 1968-1969 na straně občanů, by neměla zapadnout a film Olgy Sommerové o Martě Kubišové to aspoň částečně znovu připomněl. Především v tom je jeho hodnota.

0
Vytisknout
7237

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2014