Rekordní volební účast do Evropského parlamentu

24. 5. 2014 / Wenzel Lischka

Volby do Evropského parlamentu dnes v sobotu 24. 5. 2014 sice ještě probíhají, ale již je zřejmé, alespoň v našem volebním okrsku, že tentokrát bude účast u voleb jistě rekordní. Rekordní bude ze dvou důvodů. Jedním je ten, že účast bude zaznamenaná (z angl. record), a potom, že asi překoná světový rekord minimální účasti voličů u voleb.

Především je nutné si uvědomit, že vždy volí všichni voliči, včetně těch, kteří nevolí, neboť za ně volí jiní, kteří volí i za voliče. Bylo tomu tak před Vítězným únorem i listopadem a je tomu tak i po Vítězném listopadu i únoru. Běžný občan to rychle pochopil, a těžkou hlavu si s tím nedělá.

Těžkou hlavu si dělají občanky s kuchařskými recepty a zprávami z lepší společnosti. A občané si zase dělají těžkou hlavu se sportovními utkáními. Sociální a ekonomické důsledky těchto voleb jsou sice stejné jako u voleb politických, ale volební účast je v tomto případě masová.

Budovu, kde je volební místnost, vidím z bytového okna a tak od rána dalekohledem pozoruji davy voličů, kteří volit nepřicházejí. Činím tak od časného rána, neboť jsem nemohl předvolebním vzrušením dospat. Dvakrát jsem se pozvracel. Jednou jako patriot nad systémem voleb (vlády), a jednou nad některými jmény kandidátů na hustě popsaných volebních lístcích. Někteří, ačkoliv mají z ostudy kabát, nebudou mít nahrabáno nikdy dost.

Volebních lístků je tentokrát požehnaně. Nabyl jsem dojmu, že evropským poslancem chce být úplně každý občan ČR, ale žádný nechce nikoho jiného volit. Nedivte se. Platy a prebendy těchto poslanců jsou tak veliké, že si služný občan nemůže dovolit jednat nijak jinak. Občan je totiž vláčným produktem ekonomiky.

Nejen to, z velkých počtu volebních lístků a velkých počtů kandidátů, je zcela zřejmé, že čeští občané chtějí vládnout Evropské unii, nebo jí to alespoň pořádně osladit nebo osolit, ale vůbec nechtějí vládnout České republice. Její správu vždy raději svěří někomu jinému, který to za ně dělá mnohem lépe. Všichni svatí, poustevníci, fakíři, mučedníci, asketové i sketové dobře vědí, že sobě se vládne a odříká maximálně špatně, zato u druhých to funguje ideálně. Jako národ marod v Černém údolí protektorátu vlastně žijeme od Bílé hory. A jistě i dlouho předtím.

Brzy po ránu svitla venku před volební místností vlaštovka naděje. Že by účast voličů byla přece jenom zodpovědná? Objevila se tam totiž menší skupinka zchátralých existencí. Myslel jsem, že jde o zástupce naší zchudlé avantgardní a progresivní mládeže. Dilema se záhy vysnilo. U skupinky ubožáků se objevil slušně vypadající pán ve středních letech. Slovo dalo slovo. Okázalá gesta a nenápadné ruční kontakty stvrdily vzájemnou shodu a výměnu.

Opodál stojící policejní auto dohlíželo na to, aby volby, zda si mladí voliči koupí pajcovaný pervitin, nastavenou imitaci hašiše nebo nějaký lék pro tlumení bolesti nevyléčitelně nemocných, proběhly legálně, řádně a kultivovaně.

Po třech hodinách volebního pozorování, jsem zapochyboval, zda se volby tentokrát vůbec konají. Do budovy mateřské školky, kde se v našem okrsku konají vždy všechny honosné volební akty, totiž stále nikdo nevstupoval, a nikdo z ní nevycházel.

Abyste věděli, tak České republice se nevládne z Hradu, Úřadu vlády, Parlamentu či Senátu, ale systémem přímé demokracie rovnou ze školních jídelen a mateřských školek. Naše demokracie je vskutku lidová. Občané rozhodují sami za sebe, že se raději nijak rozhodovat nebudou. Je to tak lepší.

Jako řádný občan, který nic nenechá bez povšimnutí a na každého všechno ví, zná, práskne a donáší, jsem se rozhodl nejasnou situaci přešetřit ihned na místě činu. Vypravil jsem se tedy k volební místnosti. Pro jistotu, abych nebyl nápadný (což v dané situaci působilo spíše naopak), jsem si s sebou vzal občanský průkaz, občanku (manželku) a volební lístky.

Ještě před vstupem do volební budovy bylo podle vyvěšených úředních oznámení zřejmé, že volby by se měly skutečně konat. Dokonce i vstupní dveře byly otevřené. Napětím jsem sotva dýchal.

Vstoupili jsme budovy páchnoucí potem, močí a školním stresem. Odvážně jsme vstoupili do školní družiny. První, co mne vůbec nezarazilo, neboť jsem na to byl zvyklý z jiných voleb, bylo to, že členové volební komise sedí na dětských židličkách u dětských stolečků. Koukají tak každému voliči do rozkroku. Aby situační komika byla úplná, voliči zase mohou u členů a členek volební komise hodnotit poměr vlasového porostu a pleše. A dle klasika básníka u nohou mohou se kochat jak obtížné je skrčit hnáty křivé.

To druhé, co mne zarazilo, na což jsem nebyl z jiných voleb vůbec zvyklý, byl počet členů volební komise. Okamžitě bylo zřejmé, že tentokrát další volební rekord spočívá v tom, že je větší počet členů volebních komisí než voličů.

Zase máme prvenství, které nám závidí celý svět. Chce to jenom, světově si natáhnout gumovky a spustit kšandy. Gumovky do toho marastu a kšandy spustit, abychom stáhli kalhoty, a mohli se do něj sami pro sebe ještě více vydělat.

0
Vytisknout
6512

Diskuse

Obsah vydání | 27. 5. 2014