Je užitečné číst Lanchestera, ať víme, co se děje

26. 5. 2014 / Jan Čulík

Nakladatelství Odeon tento týden vydává nesmírně čtivý a informativní román anglického autora Johna Lanchestera Chceme to, co máte vy. Napínavým, ironickým příběhem několika postav z nejrůznějších společenských vrstev, žijících v dnešním Londýně, vytvořil John Lanchester mnohovrstevnatý, autentický obraz tohoto velkoměsta jako synekdochy dnešního anglosaského kapitalistického světa. Knihu stojí za to si přečíst, ať víme, co se děje. Se svolením nakladatelství dnes vydáváme doslov Jana Čulíka k této publikaci.

Zpráva z tisku, duben 2014:

Britské imigrační úřady se rozhodly deportovat z Británie na její rodný Mauricius devatenáctiletou středoškolačku Yashiku Bageerathi, uprostřed jejích studijních příprav na maturitu. Yashika s rodinou dostala původně v Británii azyl, protože jim na Mauriciu hrozilo násilí. Nyní však Yashika dosáhla zletilosti a britské imigrační úřady se rozhodly přerušit její studium, zatkly ji, oddělily ji od rodiny a školních kamarádů a uvěznily ji v imigračním vazebním středisku Yarl's Wood. Vzhledem k tomu, že dívka byla ve škole nesmírně populární, aktivně se účastnila nejrůznějších akcí a pomáhala se studiem méně nadaným spolužákům, její náhlé zatčení a vytržení ze studentského života vyvolalo v zemi kontroverzi. Dvě letecké společnosti odmítly Yashiku z Británie přepravit do zahraničí. Petici protestující proti deportaci vynikající studentky podepsalo na internetu 164 000 Britů a její případ vyvolal pozornost sdělovacích prostředků, včetně televize, které také zaznamenaly, že ve vazebním středisku v Yarl's Wood byla právě nalezena další mrtvá osoba - okolnosti smrti deportované imigrantky nejsou známy. Britská konzervativní ministryně vnitra Theresa May odmítla v případu Yashiky Bageerathi zasáhnout. Konstatovala, že záležitost je "věcí soudů". Aktivisté postoj ministryně kritizovali jako "nesmírně krutý". Soudce Richards rozhodl dne 2. dubna 2014, že Yashika z Británie deportována bude zpět na Mauritius, kde nikoho nemá.

Zdroj: ZDE

Jiná zpráva:

Nick Leeson (nar. 25. února 1967) je bývalý bankovní makléř, jehož podvodné, neschválené spekulativní obchodní transakce způsobily spektakulární kolaps Barings Bank, nejstarší britské investiční banky. Od roku 1992 prováděl Leeson neschválené spekulativní obchodní transakce, které zprvu přinášely bance Barings obrovské zisky: Vydělal bance 10 milionů dolarů, což se v tom roce rovnalo deseti procentům jejích zisků. Dostával tehdy plat ve výši 50 000 liber ročně; za zisky, které vydělal své bance, dostal výroční prémii ve výši 130 000 liber. Avšak brzo ho štěstí opustilo a Leeson začal tajně používat jeden z účtů banky Barings určený pro opravu účetních chyb, s číslem 88888 (osmička je v čínské numerologii považována za velmi šťastné číslo). Začal tam skrývat své neúspěšné obchody. Vedení banky Barings mu umožnilo, aby pracoval jako hlavní makléř a aby zároveň i sám dokončoval své finanční transakce, což za normálních okolností provádějí dvě různé osoby. Protože obojí měl Leeson možnost dělat sám, nikdo ho nekontroloval a do konce roku 1994 ztráty, které způsobil, dosáhly částky 208 milionů liber. To Leesona vedlo k stále hazardnějším transakcím a v únoru 1995 dosáhly jeho ztráty výše 827 milionů liber, což byl dvojnásobek operačního kapitálu Barings Bank. Banka byla prohlášena za insolventní dne 26. února 1995. Leeson byl odsouzen do vězení na šest let za podvody, ale po čtyřech letech byl propuštěn, protože onemocněl rakovinou tlustého střeva. Mnozí odborníci poukázali na to, že za svůj kolaps nesla vinu banka sama, protože neměla efektivní interní kontroly a procedury pro zvládání finančních rizik.

Zdroj: ZDE

Obě výše uvedené, namátkou vybrané citace dokazují, že kniha Johna Lanchestera, kterou jste právě dočetli, je nesmírně realistickým vylíčením poměrů ve velké, moderní, globalizované a mnohonárodnostní metropoli ve vší její rozpornosti, jíž je v dnešní době sedmimilionový Londýn. V anglickém originále se román Chceme to, co máte vy, jmenuje Capital. Je to mnohoznačný název: jednak znamená, téměř podle Karla Marxe, Kapitál (tedy to, co síla peněz dělá s multietnickou společností, kterou peníze ovládají) a jednak ten výraz znamená Hlavní město, možná jen Anglie, nebo jen Británie, anebo taky světa -- a tak ten název popisuje přesně, čím se Lanchesterův román zabývá -- obří multietnickou společností s mnoha mezinárodními vazbami.

Autor si vybral několik typů postav, jimiž dokumentuje jak se v dnešním Londýně žije a jak tam občané žijí mezi sebou -- nebo spíše vedle sebe -- jejich životy a osudy se v multietnické společnosti buď vůbec nedotknou, anebo jen zřídka. Přesvědčivý je obraz finančního makléře Rogera Younta i jeho rozmazlené manželky Arabelly. Přesně John Lanchester zaznamenává kontroverzní a destruktivní vliv managerialismu, který v dnešní britské společnosti proniká pod zvláštním iracionálním tlakem v podstatě všude, protože velká část decision-makers, lidí, kteří rozhodují, bez důkazů dospěla k názoru, že všechny problémy vyřeší zavedení manažerských praktik do všech oblastí života. Že je to nesmysl, se ukazuje v mezinárodních krizích, například v krizi týkající se Ukrajiny, k níž došlo na jaře roku 2014. Jak na to uprostřed krize poukázal například komentátor britské televize Channel Four News Paul Mason, "Západ, jemuž vládne generace, která věří, že trh je řešením všeho, najednou (tj. v situaci, kdy Vladimír Putin anektoval Krym), zjišťuje, že vytváření strategie se nedá pronajmout soukromým firmám a že jsou situace, kdy vám finanční firma JP Morgan nepomůže." Co pak?

Lanchester autenticky líčí parazitickou existenci třídy finančníků a makléřů. V Británii se traduje, že kdo zachází s penězi, vždycky mu jich určité množství zůstane pod nehty. V poslední době to platí stále víc a platy pracovníků investičních bank jsou stále astronomičtější, bez ohledu na to, že nezodpovědné a agresivní chování bankovních makléřů vyvolalo od roku 2008 globální hospodářskou krizi. Britský hospodářský deník Financial Times nedávno informoval, že se příjmové nůžky v Británii neustále dál rozvírají: Finančníci vydělávají stále více, kdežto jiní kvalifikovaní pracovníci stále méně. Nick Leeson začátkem devadesátých let dostával "skromných" 50 000 liber ročně, dnes by makléř na jeho místě měl statisícový plat.

Analýza příjmů příslušníků středostavovských profesionálů v Británii za posledních čtyřicet let, nedávno provedená pro hospodářský deník Financial Times, přinesla šokující výsledky. Vyplynulo z ní, že ve středních vrstvách rychle roste finanční nerovnost. V několika málo profesích se příjmy astronomicky zvyšují, zatímco většina kvalifikovaných středostavovských profesí se propadá do chudoby. V Americe identifikoval prezident Barack Obama tuto rostoucí propast jako hlavní téma svého druhého funkčního období.

Analýza provedená pro deník Financial Times zjistila, že v Británii rychle rostou platy především právě londýnských finančníků. Ostatní středostavovské profese příjmově zaostávají. V roce 1975, více než deset let před deregulací londýnské City, vydělával průměrný londýnský finančník 3800 liber ročně. Univerzitní učitel tou dobou vydělával 5000 liber ročně, tedy přibližně o třetinu více, a přírodní vědci a inženýři vydělávali asi o 10 procent více než pracovníci ve finančnictví.

V současnosti je průměrný roční plat londýnského pracovníka ve finančnictví včetně prémií 102 000 liber ročně, zatímco univerzitní učitelé vydělávají 48 000 liber ročně, přírodní vědci 42 000 a inženýři 46 000 liber ročně. Celé profesní skupiny z kategorie vyšších příjmů zmizely. V roce 1975 tvořili učitelé na středních školách dalšího vzdělávání a učitelé v běžných školách téměř 10 procent osob v kategorii pěti procent lidí s nejvyššími příjmy v zemi. Do kategorie lidí s nejvyššími příjmy tehdy patřily i tisíce lidí v průmyslové výrobě, jako třeba tiskaři, vedoucí pracovníci v dolech nebo třeba i horníci. Žádní z nich na vysoké příjmy dnes nedosahují. V současnosti jsou v Británii nejsilněji zastoupeni v kategorii osob s nejvyššími příjmy -- pracovníci ve finančnictví. V roce 1975 tvořili finančníci 7,4 procent osob s nejvyššími příjmy, dnes je to 17,8 procent. Vysoce lukrativní pracovní příležitosti, především v oboru finančnictví, jsou také dnes téměř výlučně v Londýně. Před čtyřiceti lety existovali dobře placení lidé v průmyslové výrobě po celé zemi. Ti přestali existovat.

Příjmy Rogera Younta v Lanchesterově románu tedy zdaleka nejsou nadsázkou. Tak tomu skutečně je. Poměry v Rogerově investiční bance Pinker Lloyds jsou typické. Roger dostává astronomický plat a automaticky očekává milionovou prémii, přestože je v podstatě nekompetentní hlupák. Realisticky zaznamenává autor i agresivní ctižádostivou řevnivost Rogerova mladého zástupce Mikea, který si o sobě myslí, jistě právem, že je daleko inteligentnější, vzdělanější a schopnější než jeho nadřízený, a snaží se to dokázat agresivním chováním -- zplanělou, přehnanou a patologickou verzí sebestředného a sebevědomého individualismu, neautorizovanými transakcemi, které ovšem vedou k likvidaci nejen jeho, ale i jeho nadřízeného a nakonec i celé banky, přesně tak, jak se to odehrálo v Leesonově případě a v případě Barings Bank. Ten skandál byl mimochodem jen nejspektakulárnějším skandálem z celé řady podobných skandálů, sám Lanchester se zmiňuje o kolapsu americké investiční banky Lehman Brothers, který vyvolal r. 2008 celosvětovou finanční krizi.

V Británii bylo obdobným způsobem v důsledku nekompetentního finančního rozhodování postiženo několik bank, mnohé z nichž musela britská vláda zachraňovat obrovskými finančními injekcemi, případně dokonce dočasným znárodněním. Jmenujme jen skandály s anglickou bankou Northern Rock, jejíž krize vyvolala obrovské fronty, kdy si vkladatelé houfně své peníze začali vybírat, protože bance nevěřili, že o své peníze nepřijdou. Jinou velmi kontroverzní bankou byla Royal Bank of Scotland a její nesmírně nepopulární a horentními částkami přeplácený ředitel Fred Godwin, který se navzdory tomu, že jeho banka začala krachovat, a zaznamenala ztráty ve výši 24,1 miliard liber, odmítal vzdát svého důchodu, ve výši 16 milionů liber, které měl obdržet ve věku 50 let, a to ke svému pravidelnému ročnímu platu ve výši 693 000 liber ročně. Po dlouhých tahanicích britská vláda Godwina přiměla, aby přijal důchod "pouze" ve výši 416 000 liber ročně, a to od 60 let. Rozhodla také odebrat mu šlechtický titul, který předtím dostal za "zásluhy o britské bankovnictví". Po téměř úplném krachu Royal Bank of Scotland se ukázalo, že Fred Godwin nemá žádné bankovnické ani finančnické vzdělání.

John Lanchester zaznamenává velmi přesně, jak jsou pracovníci finančních institucí stejně nedokonalými a omezenými jedinci, motivovanými různými druhy předsudků či osobní záště či malichernostmi jako zaměstnanci jakékoliv jiné instituce, avšak že z jakýchsi záhadných důvodů jsou tito lidé odměňováni nesmyslně vysokými platy. Podobný nešvar se rozmohl v důsledku rozšíření manažerských praktik i do celé řady jiných britských institucí: tak -- nevolení -- rektoři britských univerzit si v současnosti platí až 300 000 liber ročně.

Tyto vysoké platy mají kontraproduktivní dopad na řízení institucí, které vedou šéfové s takovýmito příjmy. Dostávám-li totiž astronomický plat, vzhledem k tomu, že jsem obětí hodnotového systému, v němžjsou všechny hodnoty legitimizovány jen penězi, dospěji k falešnému závěru, že když mi platí miliony, jsem superinteligentní nadčlověk, který nemá nic společného s obyčejnými smrtelníky a je pod jeho úroveň, aby se s nimi radil. V důsledku těchto úvah činí obscénně přeplácení manažeři rozhodnutí, aniž by se poradili s lidmi, kteří v jejich instituci věcem skutečně rozumějí, a dělají tedy chyby. Není překvapující, že Rogerova banka nakonec v románu zkolabuje -- John Lanchester citlivě zaznamenává logické důsledky systému, v němž nepříliš dokonalí jedinci dostávají obrovské peníze a vede je to k nekritickému úsudku ohledně jejich vlastní geniality. Tato pýcha ovšem předchází pád.

Tvrdě vykořisťovaná kontrolorka parkovacích lístků, imigrantka Quentina Mkfesi, BSc, MSc (je ironické, že je vzdělaná, neodpovídá tedy stereotypu "primitivního přistěhovalce z Třetího světa"), je také typickým příkladem současného života v globalizované Británii, v níž, samozřejmě, v důsledku drastických režimů existujících po celém světě hledají útočiště oběti mučení a násilí. Británie však, podobně jako většina západních zemí, se k těmto ubožákům staví drsně a nepřátelsky a nutí Quentinu k pololegální existenci, posléze dojde k jejímu zcela bezprávnému uvěznění. Poměry ve vazebních střediscích a tvrdé postoje britských úřadů nejsou nadsázkou, jak ukazuje konec konců citace z tisku o případu středoškolačky Yashiky. U několika málo šťastlivců, jejichž případy se dostanou do novin, mívá někdy pronásledování uprchlíků z třetího světa v Británii šťastný konec.

Že případ Yashiky, či Lanchesterovy fiktivní kontrolorky parkovacích lístků Quentiny není nijak výjimečný, dokazuje i případ Johna Oguchuckwu, studenta ekonomie na Glasgow University, kterého se také těsně před ukončením studia na University of Glasgow rozhodly britské imigrační úřady také zatknout a deportovat do Nigérie, kde nikoho neměl, neměl žádné finanční prostředky ani zdravotní péči. (Amy Mackinnon: "Ostatní se vrátili k rodinám, já jsem se vrátil k hrobům". Anglicky ZDE. Jeho případ však po obrovské kampani nakonec skončil dobře a student se směl vrátit do Skotska dokončit svá studia.)

Krutost britských úřadů vůči imigrantům je pozoruhodná. Skoro nikdo nemá zájem o to, aby se pomáhalo obětem mučení či vraždění. Mimo jiné i proto, že většina Britů nemá s něčím tak drastickým žádné zkušenosti a nedokáže se s traumatickými zážitky uprchlíků z třetího světa vůbec identifikovat. Trauma mučených, vyháněných a vykořeněných lidí je jedním z nejvážnějších problémů dnešního světa a tento svět ho skoro vůbec neřeší.

Paradoxní samozřejmě je, že Quentina, podobně jako četné další oběti vězněné ve vazebním středisku, je potrestána za to, že ve své rodné zemi Zimbabwe pokusila hájit lidská práva. Její případ v Lanchesterově románu ukazuje, jak pokrytecké jsou postoje západních zemí, které údajně lidská práva hájí, ovšem pouze v těch případech, kdy toho lze použít k prosazování svých vlastních sobeckých zahraničněpolitických zájmů. Paradoxem je, že Lanchesterova Quentina je nejméně natolik nadaná a inteligentní jako finačník Roger Yount,ovšem namísto milionářského platu končí v britském vazebním středisku, kde ji mučí hladem. Jednou z mála možností, jak se člověk z Třetího světa může uplatnit v tvrdě komerčním západním světě, je projevit obrovský sportovní talent, což je případ mladého fotbalisty Freddyho Kama. Tomu však v kariéře na Západě zabrání nešťastná náhoda -- úraz -- a pak ho málem okradou podvodní pracovníci britských pojišťoven.

Situace přistěhovalců je ve Velké Británii prekérní i proto, že -- podobně jako v jiných zemích, ale v Británii snad nejvíce -- bulvární média vyvolávají ostré, emocionální kampaně proti "cizincům". Těžko říci, do jaké míry je xenofobie anglických pravicových médií odrazem skutečných nálad ve společnosti, anebo do jaké míry je to prostě jen konstrukce vytvořená těmito médii, jíž pak občané sugestivně podléhají. Nechvalně proslulý svou protiimigrantskou propagandou je především bulvární pravicový list Daily Mail, který před druhou světovou válkou podporoval Hitlera. Tento deník systematicky píše ostře proti imigrantům a vyvíjí nátlak na britskou vládu, aby omezovala počet cizinců v zemi. Nejnověji vedl list Daily Mail před Novým rokem 2014 hysterickou kampaň proti údajným "vlnám milionů přistěhovalců" z Bulharska a Rumunska, kteří prý od 1. ledna 2014 "zahltí Británii" poté, co od toho data získali občané těchto nových členských zemí EU právo pracovat mimo jiné i na britských ostrovech. Do Británie po 1. lednu 2014 z Bulharska a Rumunska nepřijel pracovat v podstatě nikdo, deník se ovšem za šíření poplašných zpráv neomluvil.

Je však pravda, že někteří, zejména asi starší Britové, mají problém s dnešním globalizovaným světem i multikulturní Británií. Čekáte-li v londýnských ulicích na autobus, slyšíte mezi čekajícími nejrůznější jazyky, jen velmi málo už angličtinu. Starší lidé, jakou je v Lanchesterově románu stařenka Petunia Howeová, se přizpůsobují rychle se měnícímu světu jen s obtížemi. Staré anglické zvyky mizí v nenávratnu. Kdysi byli Angličané proslulí, že na každé autobusové zastávce čekali na přijíždějící vůz spořádaně ve frontě. Svého času si z toho dělal legraci ve své proslulé knížce o Británii Jak být cizincem George Mikes, v Británii naturalizovaný maďarský novinář. To všechno je pryč. Na autobus se dnes v Londýně čeká stejným způsobem jako kdekoliv jinde na světě. Lidé jakoby bez zájmu postávají kolem zastávky, a jakmile vůz přijede, všichni se na něj chaoticky vrhnou. Mnohým Angličanům vadí, že jim zmizela "stará dobrá Anglie", onen venkov "dlouhých letních stínů, vlažného piva a starých panen, jedoucích na kole na večerní pobožnost", jak to kdysi nostalgicky charakterizoval britský konzervativní premiér John Major.

Je nutno přiznat, že za posledních deset let se Británie musela vyrovnat s obrovským přílivem přistěhovalců. Natrvalo se po vstupu středoevropských zemí do EU na britské ostrovy přistěhovalo více než 600 000 Poláků, to je jedno procento obyvatelstva. Poláky nyní potkáte všude. Obsluhují vás v kavárnách, v obchodech, v restauracích. Supermarkety se přizpůsobily a mají zvláštní oddělení, kde prodávají polské potraviny. V zemi jsou mnohojazyčné nápisy -- na druhém místě po angličtině mnohdy bývá polština. Problémy mají v britských školách s přílivem polsky mluvících školáků bez znalosti angličtiny: co si má počít učitel, který najednou shledá, že má ve třídě deset polských dětí a školské úřady mu neposkytnout žádnou pomoc, dokonce ani anglicko-polský slovník?

Velký příliv lidí z nových členských zemí Evropské unie přirozeně vyvolává xenofobní nálady, které v první řadě odnášejí uprchlíci z třetího světa, kteří opravdu potřebují útočiště a pomoc. Avšak euroskeptičtí politikové z nové strany UKIP (United Kingdom Independence Party, Strana nezávislosti Velké Británie), kteří vyvolávají značný strach u vládnoucích konzervativců a tlačí i je tak ke xenofobním postojům, požadují nyní nejen, aby Británie z Evropské unie odešla, ale aby bylo přistěhovalectví z Evropské unie do Británie zcela zakázáno. (Zda by to mělo znamenat, že by museli být repatriováni z jiných evropských zemí i miliony tam žijících Britů, zejména všichni ti angličtí důchodci trávící poslední léta svého života na španělských a portugalských plážích, strana UKIP zdá se zatím neřeší). V rozhovoru s řadovými Brity zaznamená člověk u některých občanů nostalgii po minulosti, kdy Británie prostřednictvím svého Britského impéria "vévodila mořím" a zcela iracionální, fakty lehce vyvratitelnou představu, že po odchodu z Evropské unie může Británie znovu samostatně jako "velmoc" obchodovat s celým světem. Těmto lidem v jejich nostalgii jaksi nedochází, že Británie už není velmoc a že bez Evropské unie by se stala komerčně i politicky zcela bezvýznamnou zemičkou.

"Ceny nemovitostí v Londýně stouply za poslední rok o 18 procent," informoval dne 2. dubna 2014 deník Guardian. Průměrná cena domu nebo bytu je nyní v Londýně 362,699 liber (přibližně 12 milionů Kč) a dosahuje tak dvojnásobku průměrné ceny nemovitostí v ostatní Británii. Vyvolává to vážnou debatu o tom, kde mají v Londýně bydlet lidé, pracující ve službách a v manuálních zaměstnáních, jichž je zapotřebí k tomu, aby město udržovali v chodu, avšak kteří nikdy nevydělají tolik, aby dosáhli na hypotéku. Proto není divu, že obyvatelé Lanchesterovy Pepys Road jsou už jen proto, že tam vlastní dům, byt či obchod, opravdoví zazobanci, a není divu, že dostávají pohlednice s nápisem CHCEME, CO MÁTE VY. Starší lidé jsou prostě proto, že mají uhrazenou hypotéku a že ceny jejich nemovitostí za posledních třicet let závratně stouply, desetkrát až dvacetkrát, na tom existenčně daleko lépe než lidé mladí, kteří v dnešní krizi často jen s velkými obtížemi shánějí zaměstnání a na hypotéku nemají. Je tedy zcela realistické, vydělá-li Mary, dcera Petunie Howeové, prodejem jejího domu po Petunině smrti více než milion liber a totéž platí i o prodeji domu Rogera Younta.

Jedním z vynikajících charakteristik Lanchesterova románu Capital je jeho schopnost psychologické analýzy a empatie. Přesvědčivým způsobem se dokáže vcítit do mentality polských přistěhovalců, stavebníka Zbigniewa a jeho přítele Piotra, či maďarské dětské chůvy Matyi. Všimněte si, že Lanchester dokáže psát vylíčit tyto postavy jako lidi, s normálními vlastnostmi a s uvažováním, které je logické, pochopitelné a čtenáři blízké. Nelíčí je jako představitele cizí, nesrozumitelné a ohrožující jinakosti. Zvlášť záslužné je to, že stejně empaticky Lanchester analyzuje rozumné a lidské myšlenkové pochody příslušníků muslimské komunity, a to tak, že jsou pro čtenáře i oni srozumitelní a sympatičtí -- jsou to taky prostě normální lidi. Člověku, který žije v Británii, to nepřijde zvláštní, protože se pravidelně setkává -- a v médiích vidí a slyší -- množství rozumných, umírněných a vysoce morálních muslimů, kteří jsou obrovským přínosem britské společnosti. Je důležité to zdůrazňovat především v českém prostředí, které má s muslimy jen minimální zkušenosti a mnozí mají tendenci v nich neinformovaně vidět nelidské, nepřátelské zlo.

Čtivý Lanchesterův román je pozoruhodnou sondou do dnešní Británie, především do současného Londýna, který je dynamickým mikrosvětem moderní společnosti -- se všemi klady i zápory, které to v dnešním světě obnáší. Je dobré takovéto knihy číst, protože bychom měli vědět, co se děje.

Jan Čulík

University of Glasgow

0
Vytisknout
5773

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2014