Voličova bezmoc

24. 5. 2014 / Marek Řezanka

čas čtení 6 minut

"Myslím si, že volební účast je právo každého občana, ale je to - a to je můj soukromý názor - také povinnost. Za Masarykovy První republiky dokonce u nás byla volební povinnost - i dnes je v některých zemích jako v Belgii, Lucembursku nebo Austrálii - a ten, kdo nešel k volbám, zaplatil mírnou pokutu, která šla do státního rozpočtu...", uvedl mimo jiné k národním parlamentním volbám prezident republiky, Miloš Zeman.

Hned se jistě najdou ti, kteří ho za taková slova označí za totalitáře, který chce, aby někdo někoho povinně volil.

Jenomže to by byl značný omyl. Prezidentovi Zemanovi se nejedná o to, aby některá ze stran získala ve volbách 99,9 %, ale aby se účast ve volbách blížila 100 %. A k čemu by to bylo dobré? Konečně by možná mohly mít váhu hlasy lidí, kteří dospějí k závěru, že koho volit, nemají. Takto jejich hlasy propadají a rozdělí se v určitém poměru mezi ty "úspěšné". Volby jsou tak platné, i když dorazí třeba třetina voličů oprávněných odevzdat někomu svůj hlas -- a jsou platné, i když se voličů dostaví ještě o poznání méně.

Politici jsou zodpovědní svým voličům -- tedy, měli by být. Volby by pro ně měly být něčím jako vysvědčením -- jak pro ty vládní, tak pro opoziční. Pokud by po jejich působení v parlamentu více než dvě třetiny oprávněných voličů nedaly hlas nikomu, byl by to varovný signál, že něco bylo špatně. Že dialog mezi politikem a občanem jaksi neproběhl, a proběhl-li, potom jenom velice povrchně bez hmatatelných výsledků. Je nutno připomenout, že vítězné strany po volbách shrábnou bank. Proto investují závratné částky do předvolebních kampaní, proto slibují, co často ani na okamžik nehodlají plnit. Možná by se tu konečně objevil nástroj, jak vzít těmto stranám vítr z plachet -- a jak je přimět zajímat se o problémy těch, jejichž zájmy mají hájit.


Po přečtení následujících otázek jsem byl přesvědčen, že čtu program nějakého levicového hnutí, které hledá alternativu k současnému systému: "Už vás nebaví jít pořád s hlavním proudem?

Nechcete si myslet to, co vám jiní říkají, že si máte myslet? Nechcete se nechat ovlivnit jen tím, co píší masová média? Chcete se chovat podle zdravého rozumu a něco odvážného udělat?"

Brzy jsem ale přišel na to, že pouze revue pro pravicovou politiku, Pravý břeh, otiskla výzvu předsedy ODS, Petra Fialy, voličům, aby pozvedli svou hlavu výše a svůj hlas dali ODS. Recept na plavbu proti proudu tak má být následující: "Máte jedinečnou příležitost: volte ODS".

Nevím, koho považuje Petr Fiala za "hlavní proud". Z jeho dosavadních vystoupení bych řekl, že všechny ty, kteří požadují prošetření kauzy Nečas a Nagyová, ti, kterým se nelíbí napojení politické strany na různé rittigy a janoušky a kteří si zhluboka oddechli, kdy naprosto zkompromitovaný a nekompetentní kabinet P. Nečase odešel ze scény, a nemohl tak házet státním zástupcům a policii klacky pod nohy. A že se netajil, že tak v případě svého setrvání bude dělat.

Těžko bychom našli výstižnější symbol pro dvojí metr, než M. Němcovou. Ta bez mrknutí oka po pár minutách věděla, že David Rath je zlý a proradný padouch, který by měl jít sedět minimálně na dvacet let do hradní kobky -- aby o pár měsíců později se stejnou rozhodností a rychlostí věděla, že Petr Nečas je ctihodný občan neprávem vláčený kanály zlou policií a závistivými státními zástupci.

Mainstreamová média tehdy praktikovala rovněž dvojí metr. V případě Davida Ratha odmítla dodržet princip presumpce neviny byť jediný den, u Petra Nečase potom odmítala vyšetřování jako takové s tím, že něco takového je nehorázné.

Dnes je zprofanované opravdu kde co. Prostřednictvím Petra Fialy i vzdor vůči hlavnímu proudu a mediální masáži.

Nelze zapomínat, že přeborníkem na práci policie a státních zástupců je u nás Miroslav Kalousek. Kolikrát již proti policii mediálně tvrdě vystoupil a její práci zle pohaněl?


Sociální demokraté zase před volbami do Evropského parlamentu neměli pro své voliče lepší vzkaz, než ten, že jako jeden muž -- tedy až na Jana Kellera (který je táhne do Evropského parlamentu) -- schvalují fiskální pakt, jenž má zajistit stabilitu nadnárodním korporacím a jejich ziskům -- ovšem na úkor středních a nižších vrstev.

O dopadu transatlantických smluv na možné alternativní ekonomické modely, jakými jsou participativní rozpočty a podpora průmyslovým družstvům, rovněž nebyla řeč. To jenom Jan Keller nadhodil okrajově toto téma v souvislosti s farmářskými trhy. Hlavním tématem do debaty ohledně transatlantických smluv mělo být, nakolik tyto upevní moc nadnárodních korporací -- a nakolik znemožní různé formy odporu. Následující odkaz by se dal interpretovat jako "Občanská aktivita škodí zdraví" ZDE

Pokud ovšem hlavní politické síly selhávají, a to buď veřejnou podporou klientelismu a korupci nebo nepokrytou rezignací na hodnoty, jež by měly hájit, nastává problém. Volič zoufale hledá k těmto silám alternativu. Buď ji najde v nějaké "silné ruce", která v konečném účtování dopadne i na něho, nebo frustrovaně přihlíží, jak je vše stále při starém a jeho bezmoc (doprovázená vztekem) ještě vzroste.

Je otázkou, kdy politickým představitelům dojde, že nízká účast lidí ve volbách je především jejich selháním. A že tato bezmoc voliče může přerůst v lavinu, kterou již nepůjde zastavit.

0
Vytisknout
14642

Diskuse

Obsah vydání | 27. 5. 2014