Protiromské pochody:

Zkušenosti frontové bojovnice

19. 12. 2013 / Petra Mrtková

Pravidelní návštěvníci těchto stránek si nejspíše povšimli že "český rasismus" a "anticiganismus" se zde poslední dobou stal oblíbeným a často přetřásaným tématem. Po hříchu se ale místní články (jakkoliv je považuji za kvalitní) věnují především rasismu internetovému, mediálnímu, rasismu zaplavujícímu sociální sítě a podobně. Zkrátka takovému rasismu, který se dá sledovat a hodnotit z pohodlí obýváku. Ne, že bych podobný s odpuštěním "obývákový aktivismus" nevítala! Naopak domnívám se je velmi užitečný. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že k dokonalosti místnímu diskursu přeci jenom něco chybí a to něco je pohled z terénu, který bych tudíž vzhledem ke svým zkušenostem chtěla nabídnout já.

Tak tedy! Letošní léto bylo v mnoha ohledech poněkud horké a ani podzim si s ním příliš nezadal. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, konečně takové by léto mělo být, alespoň za, že bychom se bavili o počasí. Já však narážím na horoucí peklo, které letos v celé řadě českých měst rozpoutali vyholení příznivci (neo)nacistické ideologie a jejich sympatizanti, kteří se (podporováni rasistickými médii) rozhodli, že si to s "nepřizpůsobivýmí" vyřídí osobně, nejlépe ručně. Podívat se můžete například zde. (http://www.youtube.com/watch?v=7q70A6vWldc) Jakožto přímá účastnice mnoha těchto akcí jsem měla příležitost seznámit se s názory a myšlenkami osob které na nich participovaly, ať už svou fyzickou přítomností nebo morální podporou té, či oné strany. A s některými svými postřehy bych se velmi ráda podělila, neboť se mi zdají celkem zajímavé.

Napřed k samotným organizátorům oněch protiromských pochodů, k neonacistům. Čtenáři BL mají nejspíš představu, že se jedná o osoby velmi jednoduché až prostinké, které se svým působem života od nenáviděných "nepřizpůsobivých" zas až tak zásadně neliší. To je dost pravděpodobné, ostatně sociologické průzkumy mluví jasnou řečí. Na svých veřejných srazech se ale chovají velmi sebevědomě, při čemž hlavním politickým projevem zde bývá nenávist. Kdybych měla vyjmenovat všechny a všechno, ke komu tento cit chovají, bylo by to poněkud zdlouhavé. Nenávidí totiž nejenom "nepřizpůsobivé" tzn. Romy, ale i přistěhovalce, veškeré menšiny, policii, která, dle jejich názoru, ony menšiny nadměrně ochraňuje, zkorumpovanou a neschopnou politickou reprezentaci (nutno poznamenat, že zkorumpovaná a neschopná je podle nich veškerá politická reprezentace bez rozdílu), lid, který této sebrance umožnil zmocnit se vlády, demokracii, kapitalismus, globalizaci, multikulturalisty, pseudohumanisty a co já vím, co všechno ještě. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, zda mají také něco rádi. Během pochodů sice mívají ve zvyku vykřikovat hesla typu "nic než národ", když ale přijde řeč na jednotlivé příslušníky tohoto národa, nemají pro ně nic, než slova pohrdání.

Tolik k moderním následovníkům hnědé ideologie. Teď bych ráda zaměřila na ostatní příslušníky majority, kteří se těchto akcí také účastnili a to na obou stranách barikády. Povšimla jsem si na nich totiž zvláštní věci. Běžní neextremističtí anticiganisté tak jako někteří "lidskoprávní aktivisté" se v mnohých názorech shodují, nebo alespoň příliš nerozcházejí. Tak například! Mezi majoritou a to jak mezi běžnými, průměrnými více či méně latentně rasistickými občany, tak jako mezi "antirasisty", je romský problém po hříchu často chápán jako "problém s Romy". Z toho pak podle nich pochopitelně vyplývá, že nejlogičtějším řešením tohoto problému je změnit Romy. A to buď po zlém, jak by to rádi viděli oni "obyčejní" "slušní" občané, ať už počítají s jakýmisi měkčími variantami, např. sebrat Romům sociální dávky (cíleně pouze Romům, nikoliv samotným "slušným občanům") nahnat je do práce (obvykle nemají představu, jakým způsobem vytvořit dostatečný počet vhodných pracovních míst), nebo je nějakým způsobem vystrnadit z měst, vymezit pro ně jakýsi zvláštní prostor, nejlépe hlídaný a obehnaný plotem, kde budou moci žít pod bdělým dohledem zástupců bílé majority. Co se týče provolávání hesel typu "Cikáni do plynu", "Čechy Čechům" a podobně, mám dojem, že "slušní občané" prostě jen papouškují co slyší od neonacistických pořadatelů, aniž by se hlouběji zamysleli nad důsledky svého chování.

Někteří tak řečení lidskoprávní aktivisté jsou oproti tomu přesvědčeni, že Romy je samozřejmě možné měnit i po dobrém, jaksi je "integrovat" . Dle jejich představ je to znamená změnit způsob života Romů, jejich myšlení, jejich identitu. Nenásilně ale důrazně je přimět k tomu, aby žili jinde a jinak, než byli celé generace zvyklí, donutit je, aby si osvojili tradice a obyčeje bílé majority a přejali její hodnoty. Během tohoto procesu jim plánují být 24 hodin denně nápomocni. Ne sice všem Romům, ale aspoň těm, kteří si dají říct.

Romská kriminalita je v očích těch i oněch chápána nikoliv jako například lichva a prodej drog, nebo vzkvétající obchod z chudobou, kterými trpí samotní Romové, ale spíše jako krádeže peněženek, starého železa, či různých drobností ze zahrádek a garáží, se níž mohou snad mít zkušenost příslušníci majority především ti, žijící v sousedství lokalit obývaných většími skupinami chudých Romů. Pokud zástupci obou těchto skupin hovoří o "problémech soužití", pak obvykle popisují právě to, co se děje v okolí těchto tzv. sociálně vyloučených lokalit, nikoliv přímo v jejich centrech.

"Lidskoprávní aktivisté", stejně tak jako "slušní občané" mají také ve zvyku hodně mluvit o Romech, ale málo s Romy. Pokud už dají přeci jenom zaznít nějakému tomu romskému hlasu, jedná se obvykle o hlas jednoho jimi zvoleného a proto pečlivě vybraného "reprezentanta menšiny", který má při této příležitosti hovořit jaksi "za všechny". Což je sice hezké, ale vzhledem k tomu to byla majorita která rozhodla, komu bude naslouchat, nedá se snad ani příliš očekávat, že by prostor byl poskytnut komukoliv, kdo by mohl vyslovit cokoliv kontroverzního. Možná jsem jenom chodila na špatné akce nebo poslouchala špatné lidi, ale nevybavuji si, že by mezi "gádži" kdy promluvil nějaký "romský zástupce" a řekl při té příležitosti něco, co se by neshodovalo s domněnkami (či chcete-li předsudky) přítomných "gádžů".

Čím se výše jmenovaní navzájem odlišují, je jejich postoj k fenoménu rasismu. Ačkoliv ho ti i oni z nějakého důvodu dělí na bílý a černý, ta první skupina, tedy "slušní občané", chápe jako problém především tzv. černý rasismus. Za nějž pak vydává prakticky jakékoliv násilí, či přečin spáchaný Romem na příslušníkovi bílé majority, více méně bez ohledu na skutečné motivy pachatele. O "bílý rasismus" se obvykle příliš nezajímají. "Aktivisté" jsou sice schopni definovat pojem rasismu poněkud přesněji, jeho rozdělování na bílý a ten druhý, se však překvapivě často drží. Aby pak oba dva rasismy, tzn. letitou systematizovanou opresi, která vedla k vyloučení celého jednoho etnika na okraj společnosti, odsoudili stejně nekompromisně, jako když jim nějaký romský opilec vynadá do "bílých sviní". Příčiny ani důsledky obou "rasismů" obvykle nezvažují.

"Obyčejní slušní občané", které do ulic nevyhnaly ani ty nejšílenější korupční aféry minulé vlády, jsou schopni jít a do krve se porvat s policisty kvůli stokrát vyvrácené fámě, že Romové pobírají desetitisíce na sociálních dávkách a mají zadarmo léky.

Můj výčet by nebyl kompletní kdybych zapomněla na ty nejdůležitější aktéry, oněch letních událostí, kvůli nimž se to všechno vlastně semlelo, neboli na chudé sociálně vyloučené Romy. Najít nějaký společný jmenovatel není zrovna snadné, neboť jsou to lidé rozličných povah a životních osudů, které často spojuje jen sdílené místo pobytu a etnicita. Přesto jsem ve všech městech na všech akcích kde jsem měla příležitost se s nimi setkat, narazila na ten samý fenomén a to na strach. Překvapivě, jak by se dalo očekávat, nikoliv přímo z neonacistů. Ostatně, při pohledu na statné, rozložité romské muže mi bylo hned jasné, že by si s tím neonazi dorostem, co se jim chystal pochodovat přes dvorky, poradili bez větších problémů. Ve skutečnosti se Romové mnohem víc báli místních úřadů, policie, sociálky, zaměstnavatelů (ano, Romové chodí do práce), ubytovatelů, zkrátka institucí, které byly primárně stvořené k tomu, aby lidem jako oni pomáhaly. Nemohu se zbavit dojmu, že to byl právě tento paralyzující strach, který jim v mnoha případech znemožnil efektivněji se postavit na obranu svých rodin a domovů.

Předchozí řádky schválně nechávám bez hodnocení. Co z toho všeho, co jsem zažila a sepsala vyplývá, či zda to vůbec něco znamená, nechám na zvážení čtenářům. Ostatně, můj text si nečiní nároky být nějakou zevrubnou analýzou. Jak jsem už zdůraznila, jedná se pouze o několik ryze soukromých a nikoliv nutně přesných postřehů.

0
Vytisknout
6982

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2013