K problému Sýrie ... nebo Ruska?

16. 9. 2013 / Pavel Urban

(Polemika s článkem Alexandra Bačkovského)

Je pravda, že zásah Západu v prostoru bývalé Jugoslávie ukončil několikaleté krvavé boje v Bosně a zabránil patrně ještě horším masakrům (přinejmenším kvalitativně) v Kosovu. Vůči těm, kteří si to neuvědomují nebo nechtějí uvědomit nebo je jim to jedno (třeba proto, že za jediné významné považují "vyřešení problémů") sdílím výhrady Alexandra Bačkovského.

Pravda ovšem také je, že tyto zásahy fakticky potvrdily a garantovaly rozdělení území na etnicky jednotné oblasti podle linií, které už zhruba existovaly. Jedinou významnější změnou byl exodus Srbů z převážně albánské části Kosova (kterému se tak jako tak nebylo možné vyhnout) a úplná likvidace srbské Krajiny v Kninu (na které se ovšem zásah NATO podílel pouze nepřímo).

Naopak v Iráku vládla až do konce Husajnova režimu tvrdá totalita. A teprve její pád a likvidace iráckého státu otevřela prostor pro "historický dialog komunit". Naštěstí většina země byla už dříve většinově kurdská nebo většinově sunnitská nebo většinově šiítská. Skutečně smíšených nebo jinak sporných území bylo málo. Takže i obětí bylo nakonec relativně málo, vezmeme-li v úvahu, že šlo o konflikt převážně etnický, resp. semietnický. (Pro pořádek dodávám, že trochu se zde bojovalo i proti Američanům.)

Sýrie je daleko pestřejší a promíchanější a proces "historického dialogu" zde teprve započal. Strany jsou nyní odděleny bojovými liniemi, oddělující alespoň vládní a protivládní populaci. Pád režimu by vrátil situaci na zhruba na začátek. Má-li mít zásah Západu z humanitárního hlediska smysl, musí směřovat k nastolení příměří a oddělení bojujících stran podle aspoň zhruba načrtnutých linií. Jinak se skutečně může stát, že počet obětí bude v důsledku zásahu ještě větší.

Alexandr Bačkovský si oprávněně stěžuje na jednoduchý pacifismus a antiamerikanismus. Jeho vlastní postoj se dá ovšem označit v podobném smyslu jako "antirusismus". Část toho, co vytýká Rusku, se dá zhruba vytknout i USA. Zbytek nemá žádný přímý vztah k Sýrii ani k ruské politice vůči tomuto státu. Aspoň já tam žádný vztah nevidím.

Dejme tomu, že by mezinárodní situace byla opačná. Rusko by požadovalo intervenci, která by byla v souladu s jeho zájmy, zatímco Západ by byl proti. Uznal by pan Bačkovský i v takovém případě prioritu humanitárních argumentů (byť sporných) nebo by takovouto intervenci přiřadil k "tzv. mírovým sborům ruské armády v Gruzii a Podněstří" ?

Asadovo vítězství by znamenalo další vlnu uprchlíků, kteří by se spolu s těmi předcházejícími neměli kam vrátit. Není mi ovšem jasné, proč a jak by mělo oslabit Turecko či spolupráce NATO v oblasti. (V druhém případě především proto, že není moc co oslabovat.) Pro Írán by byl sice Asadův pád nepříjemný, existence tamnějšího režimu ovšem na spřátelené Sýrii nestojí.

Jediným jistým vítězem v případě Asadova pádu jsou radikální islamisté. Jestli v posledních deseti letech Západ v něčem exceluje, tak je to vyhrávání válek svým nepřátelům. Mimo jiné proto, že příliš věří geopolitice. Nauce užitečné, leč na jedno oko slepé.

0
Vytisknout
7476

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2013