Je skutečně v zájmu USA podporovat syrské povstalce?

18. 9. 2013 / Karel Dolejší

Historik a vojenský teoretik William S. Lind s poukazem na klasický Clausewitzův argument dlouhodobě prosazuje přechod USA ke skutečně obranné velké strategii - bez "preemptivních" intervencí - a otevřeně argumentuje, že by USA měly v syrském konfliktu změnit strany, tj. ustoupit od podpory povstalců.

Lind označuje syrské povstalce za nestátní a nepolitickou entitu charakteristickou pro války 4. generace. Syrská válka pak je podle něj především "válkou strany nabídky" (supply-side war), vyvolanou přítomností velkého množství mladých mužů bez perspektivy, kteří se zabývají válčením primárně z celé řady nepolitických motivů - od snahy udělat dojem na místní děvčata přes loupení až po fundamentalistické náboženské zájmy. Spojené státy proto prý mají v Sýrii celkem tři možnosti: Podpořit sekulární diktaturu, nebo méně žádoucí islamistickou demokracii (tj. v praxi tyranii většiny), připadně se smířit s dalším selhávajícím státem.

Tvrdí, že je v zájmu USA podpořit Asada, protože ten je stále ještě nakonec tou nejméně špatnou možností - a sice tím, že politicky a vojensky neudělají nic, protože čehokoliv se na Blízkém východě dotknou, okamžitě ztratí legitimitu. Takže i kdyby teoreticky existovala šance, že Bílý dům otevřeně podpoří Asada, měl by v každém případě zůstat stranou.

Lind prosazuje novou "svatou alianci" všech státních aktérů proti aktérům nestátním, kteří po celém světě usilují o rozklad státních organizací. Rusko i Čínu tedy považuje v zásadě za spojence, nikoliv za strategické protivníky.

Pokud jde o komentáře ke strategii, má Lind významný ohlas v podstatně širších odborně orientovaných kruzích, než jsou pouzí příznivci jeho kulturně konzervativních názorů. Mnozí z těch, kdo se s Lindem na hodnocení syrské situace téměř stoprocentně shodují, v posledních prezidentských volbách volili Obamu, jehož považovali za rozumnější alternativu k Romneymu. Nejedná se rozhodně o nějakou "pátou kolonu", ale převážně o dlouholeté vojenské a zpravodajské specialisty, jež právě vlastenectví vede k nesouhlasu s jednostranně intervencionistickou politikou USA.

Zároveň se nejedná ani o snahu cosi beze změny izolacionisticky konzervovat. Jde také o skupinu příznivců majora Donalda Vandergriffa prosazujícího rozsáhlou reformu institucionální kultury Spojených států, která je podle něj závislá na mobilizační mentalitě fordismu kombinované s konzumistickým individualismem a "straší" v ní duchové Descarta, Taylora a (bývalého ministra války z přelomu 19. a 20. století, zakladatele Sboru náčelníků štábů) Elihu Roota.

0
Vytisknout
6061

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2013