Střet

18. 9. 2013 / Miroslav Vejlupek

Tusvald nemohl uvěřit. Takový kus cesty se plíží mezi kameny i ostrohy skal, aby ho ti z protějších zákopů nezahlédli, ale jen nabere ze studánky něco vody, tyčí se nad ním vousáč v ruské uniformě! I on svírá v ruce kbelík. I v něm musí krev stydnout: beze zbraně - - najednou - - sám - - před nepřítelem! Co tam v zákopech dělají, že ho pustili až ke studánce?!

Jakub Tusvald se narovnal a pohlédl na nepřítele očima dítěte, které očekává trest. Ramenatý, neuvěřitelně zarostlý chlapík působil stejným dojmem jako karpatské hřebeny okolo; drsným, nepřístupným, tajemným. Co udělá? uvažuje Tusvald. Nejlíp by bylo vzít nohy na ramena ... Ale co když mě zezadu ...? Už jsou to tři roky, co se v téhle mizérii týrám za Frantíka Procházku, slavné c. k. to co chvíli zabalí a já bych to snad už brzy vzal zpátečkou do Domažlic. Ale jestli si tenhle usmyslí ...

"Jdeš pro vodu?" zeptal se Tusvald nelogicky, jako by ve studánce pramenila kořalka.

"Jdu," přitakal vousatý a neznělo to o nic méně komicky.

Ale právě proto, že tu poroučel sám život, tak holý život!, a ne císař pán a ne nadporučík Šrom, Tusvald horlivě, překotně poslechl každý nový rozkaz uvnitř sebe: "Je to dobrá voda."

"Je."

"Měkká."

"Je."

"Škoda, že tak z ruky."

"Škoda."

"Vypiješ jí tolik sám?"

"Ne. Váš kulomet škrábnul mýho tátu."

Tátu? Vždyť vypadáš, jako bys měl sám vnoučata. To ty vlasy! Ty vousy! "Potřeboval bys ostříhat. Oholit."

"Není čím."

"Kdyby nebyla válka, udělal bych to sám. Jsem holič."

Rus chvilku mlčel a vzápětí nabyl Tusvald přesvědčení, že se ho bojí zbytečně. Možná už je taky poničený , možná je v civilu dobrák - tenhle ramenáč. Možná ...

Rus pohodil hlavou. "Co na tom, že je válka? Vousy a vlasy rostou pořád stejně. Tam u nás je zákazníků habaděj! Platí chlebem. A masem, ale moc ne."

Tusvaldovi se chtělo výsknout. Zachrání se. Přežije tuhle patálii, stačí jen slíbit, že přijde a nemusí se víc bát, že ho pořízek něčím ... "Ty myslíš, že bych mohl ... Tam u vás?"

"Jestli máš na to vercajk ..."

"To víš, že mám. A kdy bys jako myslel?"

"Třeba zítra. Ráno. Tady u studánky. Odvedu tě k našim."

"Nu dobrá," řekl Tusvald. "Tak ráno," a pustil se raději pozpátku průrvou k českým zákopům. Chytře jsem z toho vyvázl! A ten vazoun nemá všech pět pohromadě, když si myslí, že se k nim zítra pohrnu. Celej žhavej.

Kam vodu odnést ukázal Tusvaldovi nadporučík Šrom. Ke skále. Pod převisem tam leží tři ranění - v noci to dostali z kulometu. Až když se po nich napil také, navykle přihrblý se vrátil Tusvald ke svému kulometu. A tady se sesul se pod hliněnou stěnu. Po celou dobu, kdy stoupal od studánky až sem, bylo mu jako by vyzrál nad samotným Šalamounem. To jsem ho napálil! Zítra ať tam zapustí kořeny, já se odtud nehnu!

Měl dětinskou radost ze své spásy, ale zároveň v něm ještě vězelo leknutí. Čím víc teď přibývalo času, tím častěji se Tusvald jakoby zachvěl. Nakonec si to uvědomil celé: je tu s ním jedenáctiletý Kubík Tusvaldů capkající bosky po cestě z Domažlic do Březí, vedle něj maminka, oba táhnou vozík s čerstvou zeleninou, která vyrostla u nich na zahradě, na návsi zastaví ve stínu chalupy, maminka prodává a pak hajdy dál, do Meclova, odtud do Srb, pak do Polžic ... Být tak zase doma! V Domažlicích! Co by za to dal! Jednou se přece musí dočkat, vždyť tahle válka nebaví už nikoho! Ani Šroma ne, a že to býval oficír ostrý jako žiletka! Jenže když mu před měsícem Rusáci zajali bráchu, Šrom šel do sebe. Už tolik neřve a kde je to jen možné, jde stranou, aby byl sám. Možná i on vzpomíná na dětství.

Tusvald, opravdu jen nepatrně zklidněný, přivřel oči a uslyšel ozvěnu kroků. To maminka přispěchala chodbou a vzdychla: "Proboha, Kubo! Tys pustil kuřátka ven? V takové zimě?! Jdi! Jdi se na ně podívat! Nemůžou na nohy! Jsou mrzáčci ...!" V Kubíkovi byla malá dušička. Když míjel maminku, čekal pár pohlavků. Ale maminka nic, i když se škorpila a byla zoufalá. Na dvorku, v blátě jen zpola vysušeném květnovým větrem, seděla zmlklá kuřátka, ani se nepokusila o útěk, oční víčka pokleslá. "Trápí se," popotáhla maminka. "Kdo jim teď pomůže?..."

- - Znenadání se kulometčíku Tusvaldovi tak rozbušilo srdce, že musel vstát. Snažil se přinutit k nějaké činnosti, jenže tady v zákopu mohl leda čistit kulomet. Ale to dělal dneska už dvakrát. Skrčil se tedy a došoural se zpátky pod skálu, kde bylo s kým promluvit. U raněných vždycky někdo posedával.

Sotva se tam Tusvald doškobrtal, zahlédl dva, jak odnášejí mrtvého. Pod skálou někdo položil prst na ústa. "Psst," špitl . "S tímhle bude do rána taky konec."

*

Probudil se a první minuty jeho nového dne nebyly ničím jiným než pokračováním snu. Ačkoli ... O snu vlastně nemohla být řeč. Těm kuřátkům musel pomoci on - na kamenném schodišti. Od té doby a po mnoho let se mu zvedal žaludek, kdykoli uviděl či jenom uslyšel o utrpení čehokoli živého.

Když se ovšem vracel s čajem od polní kuchyně, zpod skalní klenby odnášeli mrtvého. Tusvaldovi poklesla ruka a ulitý čaj smočil botu. Mrtvý byl přikryt oškubaným cárem, který měl špinavě bílou barvu. Tusvald si uvědomil, že právě takový odstín už jednou viděl. (Když byl ještě malý, cupital s maminkou kolem meclovského hřbitova ven z vesnice, do Srb. Tu s větve lípy spadlo ptáče a s pískavým nářkem zmizelo pod vozíkem. Maminka se lekla tak, že vyjekla. Nechala vozík vozíkem - odběhla dozadu. Ptáče bylo živé, nepřišlo pod kola. "Ach, to je dobře," vydechla maminka.

Jeli dál a maminka měla dobrou náladu.

*

Ramenáč se zeptal: "Máš vercajk?"

"Jasně, že mám. To bych sem jinak nechodil."

"Tak jdeme," řekl on, a plížili se do ruských zákopů.

"Jak je tátovi?" nevydržel Tusvald. Přece jen se bál.

"Je v lazaretu. Doktor řek, že nebude tak zlé. Táta se z toho vylíže. Má kořínek."

"Ach, to je dobře," řekl Tusvald a zastavil se. Malá dušička byla tatam, proč se ještě šinout kupředu?

"Co je?" Rus si Tusvalda podezíravě změřil.

"Nebude z toho malér?"

"Co tě nemá. Tam už kašleme na všechno."

"Co když si mě nechají jako zajatce?"

"Říkám, že prdíme na všechno. Šarže taky potřebujou ostříhat."

Tusvald se víc nevzpouzel. Ale bylo mu z toho všelijak. Obrátit se a utéct? A co když je Rusáci sledují?

- - Ostříhal a oholil "známého" a tři poddůstojníky. Dostal chléb a maso. Maso chutnalo nejvíc Šromovi; půl mu ho zabavil; věděl všechno, pozoroval Tusvalda dalekohledem a prděl na všechno.

V noci se strhla přestřelka a pod skálu přinesli raněného. Ráno si Šrom zavolal Tusvalda, vstrčil mu pod mundůr dopis a řekl: "Jdi stříhat. Tenhle dopis pošli bratrovi. Až půjdeš zpátky, ne abys toho půlku spořádal!... Tak běž, běž ..."

Kulometčík a holič Jakub Tusvald splnil rozkaz.

(1981. 2006. 2013)

0
Vytisknout
4948

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2013