Česká pravice ve věku tržní civilizace

18. 9. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Neoliberalismus se začal ve světě prosazovat před čtyřiceti lety. Jeho základem je víra ve volný trh a důraz na soutěž, které postupně kolonizují veškeré sociální vztahy a mají vést k vytvoření ideální neoliberální společnosti a státu. Neoliberalismus představuje v podstatě triumf radikálně pojatého kapitalismu, který odmítl keynesiánský kompromis mezi kapitálem a prací. Neoliberalismus dnes nepředstavuje už politiku kompromisu, ale daleko spíše politiku diktátu. Jeho sociální základna je ale velmi úzká a představuje ji v tom nejobecnějším smyslu nadnárodní kapitál (především nadnárodní korporace). Jak podotýká David Harvey, jde tu přitom o to obrátit a kontrolovat tok bohatství zdola nahoru, což činí z neoliberálního projektu v podstatě další formu ekonomického predátorství či dobývání renty na úkor společnosti, a to do slova a do písmene. ZDE

Česká "nová pravice" se stala hlavním agentem postkomunistické transformace, která proběhla imitací neoliberálních pouček dovezených a přejatých ze Západu a za souhlasu většiny české společnosti. Také na Západě to byla pravice, kdo neoliberalismu poskytl politickou platformu. Zatímco "stará pravice" byla politickou silou, která se snažila konzervovat společenská privilegia a moc určitých skupin obyvatelstva (šlechta, církev a později buržoazie či kapitál), "nová pravice" bojuje za návrat privilegii nadnárodního kapitálu (nezaměňovat s domácími a lokálními živnostníky, drobnými a středními podnikateli!) v době post-keynesiánské (či post-socialistické), a to globálně. Transformace měla ale zároveň potvrdit nadvládu neoliberálního kapitalismu nad alternativami (tj. třetí cestou a socialismem).

Všechno a všichni mají cenu

Součástí postkomunistické transformace v rámci neoliberální mantry minimálního státu se stala komercionalizace a de fakto i částečná privatizace veřejných statků, jako je zdravotnictví (lidské zdraví), sociální služby (lidská důstojnost), (národní) kultura a vzdělání. D. Harvey hovoří v této souvislosti o procesu akumulace zbavením majetku ("accumulation by dispossession"), který představuje klíčový soubor neoliberálních praxí, jež vedou k redistribuci bohatství (především přesun různých forem společného, kolektivního či státního vlastnictví do soukromých rukou) a příjmů. ZDE Logika efektivity, a tedy ziskovosti, byla přenesena i na stát. Ten opustil oblast veřejných statků a přepustil ji volnému trhu a soutěži a jejich neúprosné logice (viz dnešní byznys se sociálním bydlením a exekucemi). Přitom právě tyto oblasti jsou kostrou pro legitimizaci moderního a demokratického státu jako společenské instituce, jejímž cílem je organizovat život společnosti ve prospěch celku a udržovat společnost v určité rovnováze. Bez zdravotní péče dostupné všem, bez sociálních služeb pro všechny, bez kultury a vzdělanosti přístupné všem, nebo alespoň většině, se integrační spoje společnosti a pocity identifikace se státem stále umenšují. Bez nich se moderní stát stává více méně represivním orgánem k udržení pořádku a společnost se vyprazdňuje.

Náklady kapitálu platí stát

Deregulovaný volný trh (kapitál bez mantinelů) a slabý stát vede k vytváření nových celospolečenských nákladů. Pod heslem úspor a "méně státu" dochází k dalšímu plýtvání, které má ale daleko závažnější lidskou a morální dimenzi. K těmto nákladům patří například ekologické důsledky (např. znečištění prostředí a devastace krajiny jako důsledky vytváření zisků) či důsledky na zdravotním stavu populace (např. selhávání v dohledu nad potravinami a nad čistotou vzduchu jako důsledek vytváření zisku) se stále větším počtem závažně nemocných. Tyto morální a etické náklady ale "neplatí" kapitál, ale celá společnost. Logika trhu stojí také za nezaměstnaností. Nezaměstnanost znamená, že trh nemá pro určité lidi uplatnění, protože jejich zaměstnávání mu brání v zisku. Hlavní náklady tu nese opět nezaměstnaný, stát a celá společnost.

"Normální je pracovat"

Receptem ODS a TOP 09 jako dvou představitelů české interpretace neoliberalismu je rétorika, která shazuje odpovědnost na jednotlivce. Nemoc, stáří, ztráta práce, diskriminace - ať rasová nebo genderová -- nízké a nedůstojné penze -- to všechno jsou věci za které nese odpovědnost jednotlivec. Na stáří a nemoc se máme připravit. Práci si máme najít. Platíme daně a sociální pojištění, ale pravice nám sděluje, že na důchod pro nás už prostě nezbude. Postarat se o rodiče máme také sami.

Tato rétorika vytrhává jednotlivce ze společnosti a společnost popírá jako kontext, který každého z nás ovlivňuje. Selhání jsou individuální, nikoliv systémová. "Normální je pracovat", hlásá volební program TOP 09 a nijak se nezajímá o to jestli práce je či o jakou práci se vlastně jedná.

Neoliberálové mají největší obavy z toho, aby tito lidé "nezneužívali" podporu státu, který musí šetřit a nemůže si přece dovolit platit lenochy, asociály, Romy a další "černé pasažéry parazitující na sociálním systému" (volební bod ODS). Celý systém je uzpůsoben s ohledem na "nebezpečí zneužití", které je vydáváno za normu, podle které je celý systém přestavěn. K tomu přidává strategii, která staví "úspěšné" proti "sockám" a solidaritu personalizuje: přece já nebudu platit na ty lenochy. Solidární pomoc je "brzdou" v cestě k ideálně tržní společnosti samostatných, za sebe a svoje rodiny odpovědných (samozřejmě především finančně odpovědných) svobodných jednotlivců. Celá tato argumentace zastírá jednu podstatnou skutečnost, a to, že je to ve skutečnosti nadnárodní kapitál, co žije na úkor druhých -- různě, hierarchizovaně, ale přesto.

Tržní svoboda

Víra v trh má další důsledky. Na prvním místě je to skutečnost, že se víceméně všechny oblasti lidského a společenského života převádí do ekonomické řeči. Neoliberálové například tvrdí, že člověk by měl jít studovat takový obor, který mu zajistí pracovní místo. Jinými slovy, vzdělání a studium nejsou otázkami osobního rozhodnutí, talentu a zájmů, ale záležitostí potřeb trhu a nutnosti soutěže.

Svobodu jednotlivce do značné míry obsahově určuje trh. Zcela obdobně lze chápat i argument o školném, kde má finanční spoluúčast motivovat.

Tento názor v podstatě počítá s tím, že všechno, co je tzv. zadarmo, toho si lidé neváží, popřípadě to vytváří prostor pro parazitismus. Peníze jsou považovány za nejlepší disciplinační prostředek a motivaci.

Jak řekl exprezident Klaus, v případě školného jde o "investici do své ceny na trhu práce" a studium zdarma je svého druhu parazitování.

V pozadí je ale jiná skutečnost -- další komercionalizace vzdělání, faktická rezignace státu na podporu vzdělání a vědy, rezignace na jiné cíle vzdělání a vědy než je "obsluha" trhu, proměna studenta v zákazníka, který za svoje peníze očekává konkrétní služby, a vytvoření dalšího prostoru pro soukromý byznys se studentskými půjčkami. Solidární podílení se na veřejném je parazitování, protože už nejde o celek, ale jen a jen o jednotlivce. Neoliberální svoboda na prvním místě reguluje a vytváří podnikatele z každého člověka.

Rozděl a panuj a politika bez alternativ?

Neoliberalismus se poučil z předchozích neúspěchů svého soupeření s levicí a socialismem. V zájmu kapitálu je kontrola společnosti a její dynamiky tak, aby bylo možné pokračovat v maximalizaci zisků kapitálu pomocí akumulace zbavováním majetku. Je to strategie, která stojí na snaze o rozdělování a prevenci kolektivního odporu proti radikálnímu kapitalismu, taktika umrtvení pospolitosti, solidarity a pocitu příslušnosti k celku, nebo sociální skupině či třídě. Homo economicus, který je jeho produktem, je "podnikatel", ať dělá cokoliv. Výsledkem je sociální izolace a rozptýlení a především oslabení zájmové politiky, které mimo jiné umožňuje sociální prostorové rozšíření výroby (často mimo továrny).

Thomas Lemke si všiml ale ještě jednoho znaku neoliberalismu, kterým je to, že neoliberalismus vytváří společenskou realitu, o které tvrdí, že už vlastně existuje. Tím dochází k tomu, že ho považujeme za "normu", za něco daného. ZDE V postkomunistických společnostech je toto pozorování zvlášť zajímavé vzhledem k normativnímu vztahu těchto společností k Západu jako modelu.

Česká "nová pravice" má přes dvacet let poměrně širokou voličskou základnu, která ale zdaleka neodpovídá její sociální základně, ale spíše neoliberální identitě podnikatele, podtržené často kulturně-symbolicky. Reálnou sociální základnou soudě podle zájmů, které pravice prosazuje, je velmi úzká skupina obyvatelstva v České republice a nadnárodní kapitál. Jedná se o lidi, kteří nikdy nebudou potřebovat ostatní k tomu, aby se mohli léčit, mohli si najít práci, mohli podnikat nebo se mohli vzdělávat a prožít normální důchod. O lidi, kteří se mohou kdykoliv sbalit a odejít za hranice, aniž by to jakkoliv změnilo jejich životní styl a úroveň. Všichni ostatní, včetně malých a středních živnostníků, ji v parametrech, které dnes představuje, volí proti svým zájmům.

Toto konstatování ale zdaleka neznamená, že by dnešní levice (včetně té české) představovala plnohodnotnou zájmovou alternativu proti neoliberalismu a nadvládě nadnárodnímu kapitálu. V důsledku krize levice, která je součástí neoliberalizace společnosti, představuje jen měkčí, ke kompromisu směřující, variantu neoliberalismu "s lidskou tváří". To ale rozhodně neznamená, že by levice jako taková neměla potenciál k tomu alternativy hledat, formulovat a prosazovat. Jen se musí v labyrintu neoliberalismu znova najít.