Co vlastně (z)může ministr české vlády?

16. 9. 2013 / Jiří Jírovec

Marek Řezanka kritizuje ve svém článku o stavu českého školství bývalého ministra školství Josefa Dobeše. Jistě, má v lecčems pravdu, ale nerozkrývá základní problém, totiž, co takový český ministr vlastně (z)může.

Za vládu a výběr ministrů je odpovědný ministerský předseda. Ten ovšem svoji odpovědnost přesouvá jinam. S ministerskými křesly se totiž handrkuje již od samého vzniku té či oné koalice. Místo toho, aby premiér vybíral ty nejschopnější, přijímá návrhy politických stran, jimž byla ministerstva přihrána. Chudák Nečas přece nemohl diktovat straně VV. Tak se stal John ministrem vnitra, Bárta šel na dopravu a Dobeš na školství. Tedy bez ohledu na to, jestli náhodou nejsou po republice schopnější lidé.

Další překážkou v činnosti jakéhokoli ministra je tupé odkazování na koaliční dohodu. Ta se musí dodržovat bez ohledu na kiksy, které může obsahovat.

Nikoli bezvýznamnou úlohu pak hraje utajování jednání vlády. Ta by měla jednat v přímém přenosu. Pak by nebyla veřejnost odkázána na většinou sebechvalné komuniké, které předhodí premiér na tiskové konferenci. Pokud se některý z ministrů hodně osmělí, může dát k lepšímu, že jeho návrh nenašel oporu u koaličního partnera. Proč a u kterého, zůstává utajeno.

Marek Řezanka se ve své kritice zaměřil na

  • Projekt státních maturit;
  • Snižování počtu vysokoškoláků;
  • Prosazování školného či zápisného;
  • Způsobu čerpání peněz z evropských fondů; a
  • Personální politiku

První tři body mají těsnou souvislost s nedomyšlenou posametovou reorganizací školství. Ministr Dobeš je zdědil po svých předchůdcích. Marek Řezanka ostatně připouští, že ani renomovaný odborník ministr Fiala se během svého mandátu nikam nedostal.

V únoru 2012 jsem na téma selhání Dobeše napsal článek Otloukánek Dobeš. Dovolím si z něj ocitovat tuto pasáž:

"Z ideologických důvodů jsme rozbourali systém, který existoval do roku 1989. I ten procházel změnami, ale v podstatě byl logický a nabízel široké spektrum vzdělání od učňovských škol a střední školy až po univerzity a návazné postgraduální studium. Starý systém iritoval novou moc tím, že byl "komunistický" a předpokládal určité plánování. Slovo plán ovšem bylo v očích příchozích stejně nemravné, jako jsou na Západě slova fuck a nebo tax.

Těmto hlupákům, jinak je nelze nazvat, samozřejmě nedošlo, že i podniky na Západě mají svoje plány. Ten, v němž jsem 22 let pracoval, musel dokonce předkládat nadřízenému ministerstvu i plán pětiletý. To si pak člověk hned připadal jako doma.

Pokud jde o základní školy, zapomnělo se na to, že mají poskytovat základní vzdělání, jehož obsah se časem příliš nemění (naučit číst, psát, počítat, něco přírodopisu a druhý jazyk). Tedy neměl by. Jak ale Charles J. Sykes dokládá ve své výborné knize "Dumbing Down Our Kids: Why American Children Feel Good About Themselves But Can't Read, Write, or Add" neboli "Ohlupujeme svoje děti: Proč se americké děti cítí dobře, když neumějí číst, psát a počítat", školství se mění, ale k horšímu. Zmíněný název knihy je hrůzný proto, že tito příslušníci nedovzdělané mladé generace se časem dostanou k moci. A budou se v ní cítit dobře."

Kam mohl Dobeš dovést projekt státních maturit, když se na něm pracovalo někdy od poloviny devadesátých let? Měl Dobeš vyhodit všechny ty příživníky, kteří na něm parasitovali? Tedy, mohl to vůbec udělat?

Bývalý ministr rovněž nemá nic společného s neúměrně vysokým počtem vysokoškoláků. Komunisté tento problém řešili rozvíjením komplexního modelu školství a pomocí směrných čísel pro přijímání na jednotlivé stupně a typy škol. Takový přístup do jisté míry omezoval možnost volby, ale to se děje i ve vyspělém kapitalismu. V Kanadě nemůže studovat medicinu, práva, fyzioterapii a třeba vojenskou školu každý. I zde existují limity. Lékařské fakulty berou asi 10% uchazečů. A zatraceně přísně je testují.

Ani se školným nemá Dobeš mnoho společného. Nápad kopírovat západní vzor bez ohledu na známé negativní dopady je výplod ideologií ochořelých mozků politiků a reformátorů. Školné nezaručuje ani větší vliv na kvalitu výuky, ani naději na lepší uplatnění.

V roce 2009 jsem v článku Stane se školné spásou českého školství? citoval tento výrok ohledně školného:

"Ideální představou je, že si student půjčí u banky, zaplatí univerzitě školné, díky tomu se při studiu projeví větší náročnost a odpovědnost jak na straně studentů, tak na straně pedagogů, a po promoci bude absolvent, vědom si své ceny, za svou kvalifikovanou práci oprávněně žádat příslušně vyšší odměnu, aby tak mohl vrátit bance peníze."

Tento blábol nepochází od ministra Dobeše. Je z hlavy universitního profesora Kamila Wichterleho. Syn známého otce samozřejmě vystudoval bez koruny školného. Realita je od ideálního stavu bohužel velmi vzdálená.

Při promoci jednoho z mých dětí žvanili postupně tři universitní potentáti. Ani jeden nenaznačil, byť vzdáleně, že si mají být vědomi své ceny a žádat o odměnu odpovídající věhlasu university, kterou navštěvovali. A mohli svoje dluhy rychleji splatit. Slovo job nezaznělo ani jednou. Na druhé straně, každý z těch šizuňků absolventy přesvědčoval, aby universitě, když je tak skvělá, posílali dary. Nic jiného než peníze je nezajímá. Stejně tak university nezajímá, jestli se absolventi kdesi a nebo vůbec uchytnou.

Marek Řezanka se velmi negativně zmiňuje o testech studentů a stresech z nich vyplývajících. Je ovšem třeba vidět, že jsou zaváděny jako důsledek určité deregulace, která vedla k určité devalvaci výuky. Můj ročník (1942) byl testován průběžně během studia (formou čtvrtletních opakování látky), po osmé třídě byly závěrečné zkoušky, přijímací zkoušky na střední školu, maturita, přijímací zkoušky na vysokou školu, státní zkoušky na universitě a obhajoba diplomové práce.

Testování studentů není nezbytně sítem, které je vyloučí z určité kariéry. Mělo by poskytovat informace o tom, že se žáci naučili to, co se od nich na tom kterém stupni požaduje. Určité testy existují i v Kanadě. Na zdejší střední škole je dokonce nutné nutné splnit podmínky testu gramotnosti. Ten byl před nějakými deseti lety nařízen, jako reakce na neschopnost mnohých středoškoláků pochopit psaný text a pracovat s ním. Pravda, kdo test neudělá, nedostane diplom.

Poslední dva body, tedy čerpání evropských fondů a personální politika, jsou spojené nádoby, které ve svém výsledku hraničí s kriminální nezodpovědností. Ta jde plně na triko premiéra. Vcelku jde o obrovské částky řádu desítek miliard a všem to je jedno. Když z EU hrozilo penále za různé chyby v regionálních operačních programech, naznačovala reakce ministra financí, že se vlastně hraje politická hra, jejímž smyslem je dát na frak komunistickému hejtmanovi Bubeníčkovi.

Administrativní zajištění programů financovaných z EU je jistě složité, ale to neznamená, že by se měly nechat peníze uniknout do ztracena. Jedna známá mi vyprávěla, že vedoucí jedné výzkumné skupiny přišel o grant, protože v jakémsi formuláři nenapsal určité číslo správně a nebo úplně. Takové formální chyby jsou nepochybně hledány i při hodnocení auditů, které EU požaduje.

Pokud jde o akreditaci Plzeňských práv, je těžké Dobešovi něco vyčítat, když ji nakonec dál prodloužil ministr expert Fiala.

0
Vytisknout
4865

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2013