Kauza Rath IV: Vyvrcholení

18. 8. 2013 / Michael Kroh

Už třikrát jsem na stránkách Britských listů komentoval nejsledovanější kauzu posledního roku na začátku čtvrtého pokračování mohu konstatovat, že proces nijak zásadně neodbočuje z mých očekávání. Velkou radost z toho ale nemám. Nikdy jsem nehájil Davida Ratha jako politika, protože ten jako politik totálně selhal a choval se podobně jako Pavel Bém na podobném pašalíku v Praze. Tj., nechal kolem sebe řádit partu chamtivých chytráků, kteří důmyslně oškubávali firmy usilující o veřejné zakázky, a tvářil se, že nic nevidí, nic neslyší. Stačí, když veřejný sektor nepřijde zkrátka a to ostatní je vedlejší.

Nevěřím, že Kott a Pancová vymysleli celý ten složitý systém přidělování veřejných zakázek předem určeným zájemcům s patřičnou "provizí". Spíše je pravděpodobné, že "naskočili" již do existujících vztahů reprezentovaných "strukturou", jejímž spojovacím článkem byla dnešní korunní svědkyně ing. Salačová. Pokud by policisté a státní zástupci nešli jen po Rathovi a jeho blízkých spolupracovnících, našli by zřejmě i v minulosti podobně "cinklé" případy.

To, co s dělo ve Středočeském kraji, mělo své vzory či následovníky i jinde. Stačí se jen probrat tendry v Českých drahách, Lesích ČR, Dopravním podniku hl. m. Prahy, Ředitelství silnic a dálnic, v regionu Severozápad, Jihozápad atd. Prostě tak to chodilo zcela běžně a výjimkou nebyla ani ministerstva.

Například jsem kdysi otevřel dnes již neexistující měsíčník Magistrátu hlavního města a nevěděl, zda se smát nebo plakat. Celostránkový inzerát propagoval operační program ministerstva průmyslu a obchodu Podnikání a inovace dotovaný z fondů EU. To by samo o sobě nebylo nic divného, protože propagace operačních programů i jednotlivých projektů je povinná.

Háček byl ovšem v tom, že dotyčný program se Prahy netýkal, neměl tedy v Praze svoji "cílovou skupinu".

Podobný inzerát jsem uviděl též ve vozech Českých drah, jichž se sice jeden operační program nepřímo týkal, nicméně byl to program Doprava a nikoli podpora průmyslu.

Možná, že by odpovědní úředníci ministerstva, vedeného tehdy Martinem Římanem a poté Martinem Kocourkem, mohli policii vysvětlit, jakým transparentním způsobem byly tyto veřejné zakázky vysoutěženy firmami blízkými Romanu Janouškovi a spol. a jaká zvláštní kvalifikace tyto subjekty zvýhodnila oproti ostatním.

Ale vraťme se k případu Davida Ratha. V průběhu přelíčení nezaznělo prakticky nic, co bychom již nevěděli. Kolem veřejných zakázek ve Středočeském kraji se vesele pletichařilo a všichni obvinění mají máslo na hlavě. V trestním zákoníku je na tuto situaci pamatováno příslušnými paragrafy. Kdyby se jich státní zástupce držel, bylo již dnes patrně hotovo a tresty v první instanci uděleny, pravda mírnější než za korupci. Otázkou je, proč se JUDr. Jirát tak úporně drží korupčního schématu, který se obtížněji prokazuje zejména z toho důvodu, že musí existovat veřejný zájem, který byl jednáním obviněných poškozen.

Důvodů je víc, ale patrně jde zejména o křečovitou snahu soudním rozsudkem dodatečně legimitizovat policejní zásah proti středočeskému hejtmanovi a jeho následné vazební stíhání. Rath se totiž na přípravě ani průběhu výběrových řízení aktivně nepodílel, maximálně o nich věděl (ale i to popírá).

Nelze pominout ani skutečnost, že policisté i státní zástupci jsou také jen lidé se svými osobními sympatiemi a antipatiemi, politickými názory, kariérními ambicemi. I oni si chtějí užít své chvíle slávy, být povýšeni, dostat finanční odměnu za dobře vykonanou práci.

Nebýt kauzy Rath, kdo by znal doktora Jiráta či soudce Pacovského?

Neodsuzujme pracovníky justice a policie za to, že mají své obyčejné lidské starosti a tužby, je to zcela normální a setkáváme se s tím i ve známých detektivních seriálech o komisaři Moulinovi, německých kriminalistech z Místa činu, amerických soudních detektivkách a dalších. Vícestupňový soudní systém, dohledové předpisy ve státním zastupitelství či inspekce policejních sborů mají lidské omyly i osobní zaujatost minimalizovat, úplně odstranit je však nemohou.

Těžko lze vyloučit poté, co v šoku zjišťujeme, že k čistě soukromým účelům milenky premiéra lze zneužít i vojenské zpravodajství, že někteří policisté a státní zástupci skutečně "cítili" nevyslovenou "objednávku" určitých politických kruhů "dostat" Davida Ratha a zbavit se tak nepohodlného protivníka tehdejší vlády.

Zvláště, když jim svojí bohorovností, přehlížením nepoctivého jednání svých blízkých spolupracovníků a podřízených, potažmo přijetím nehlášených "příspěvků na volby" nahrál na smeč.

Kdyby jej nechytili s krabicí plnou peněz, neměli by proti němu v podstatě nic a asi by stál před soudem jen jako svědek.

Nicméně ani tato skutečnost neopravňuje k tak dlouhé vazbě a nad rozsudky v této věci lze jen údivně "pozvednout obočí", což kromě mne činí i mnozí Rathovi nijak naklonění komentátoři.

Skutečně lze jen těžko pochopit, jak může objektivní soudce prodloužit vazbu jen na základě nedoložených spekulací státního zástupce, že obviněný může mít ještě nějaké ulité peníze a upláchnout do zahraničí.

Jaký to rozdíl oproti postupu vůči podnikateli Tykačovi, kterému soud nařídil vrátit zablokovaný (nikoli zabavený) majetek, protože důkazy proti němu jsou příliš slabé.

Podobně je to ale i s důkazy proti Rathovi. Je tady ta krabice a pár vět z odposlechů, které svědčí o tom, že dotyčný věděl o počínání Pancové a Kotta a přijal od nich nějaké peníze. Ale ani z těchto materiálů není patrné, že by si byl vědom o spojitosti balíků bankovek se zmanipulovanými veřejnými zakázkami.

Ani "korunní svědkyně" Salačová nebyla schopna říci o Rathově účasti na komplotu nic konkrétního. Ostatně její postavení jako spolupracující obviněné je výsměchem spravedlnosti, protože to byla evidentně právě ona, kdo byl duší většiny manipulací a navíc ještě "čistila peníze", čímž se dopustila dalšího trestného činu. Přirovnal bych to případu, kdy jako korunní svědek vystupuje vrah a ti, co mu pomohli odnést tělo, jsou hlavními obviněnými.

Klíčovým problémem obžaloby je prokázání poškození veřejného zájmu. To je její velká slabina, protože k poškození veřejných financí mohlo dojít pouze v případě, že by zakázky byly účelově předražené. V případě rekonstrukce buštěhradského zámku je konstrukce absurdní spekulací, protože projekt ještě nebyl schválen a veřejná soutěž neproběhla. Středočeský kraj se také zcela po právu vzdal práva poškozeného, neboť poškozen nebyl.

Podobně "na vodě" jsou i vznesená obvinění z předražení ostatních zakázek. V projektech financovaných z fondů EU je povinností vycházet při konstrukci rozpočtu z oficiálních kalkulačních tabulek schválených řídícím orgánem programu (nejčastěji to bývají softwarové tabulky vytvořené společností ÚRS Praha). Jakmile dojede k odchýlení od těchto tabulek, schvalovací orgán projekt zamítne nebo sníží podporu. Ke kalkulačnímu předražení veřejné stavební zakázky proto nemůže dojít.

Rozumím státnímu zástupci Jirátovi, že veškerými silami bojuje proti nepravostem, ke kterým v sledovaném případě bezpochyby došlo. Méně však už chápu, proč nevyužil paragrafů o pletichách ve veřejné soutěži a pustil se na tenký led korupčního případu i v případě obžalovaného Ratha. Možná, že si je jist svojí pozicí a (s možnou výjimkou právě Ratha) je velmi pravděpodobné, že se obžalovaní úplatkářství skutečně dopustili.

Jenže -- a tady je Achillova pata obžaloby -- koho tím vlastně poškodili? Kraj už sám vypadl.

Zbývá stát. Zde je možná určitá konstrukce, že v důsledku prokázaných manipulací při veřejných soutěžích neproplatí Evropská komise svoji část dotace a náklady ponese státní rozpočet. Ta se však může týkat pouze státem již proplacených dotací, nikoli však Buštěhradu. Navíc není jasné, zda Brusel již o zmíněných případech rozhodl.

Státní zastupitelství vychází patrně z jiné kalkulace a stále prosazuje (podle mne neobhajitelný) názor, že jediným možným způsobem generování úplatkářských peněz je předražení zakázek. Tím činí z procesu zápas soudních znalců. Pokud tato taktika nevyjde, může se zhroutit celá obžaloba a soudce bude muset sáhnout buď k překvalifikování trestních činů nebo celý případ vrátit do stádia přípravy.

Přitom existuje mnohem jednodušší vysvětlení. Stavební firmy jsou v době krize ochotny stavět i za nákladovou cenu, zatímco v kalkulačních tabulkách ÚRS se počítá s přiměřeným ziskem. O předpokládaný zisk jsou uchazeči o zakázku ochotni rozdělit se šíbry, kteří jim zajistí úspěch ve veřejné soutěži. A ti jim v zmiňovaných případech pořádně pustili žilou.

Dokonce byli manažeři firem (Konstruktiva Branko) ochotni platit předem i v případě, že jim vítězství bylo pouze přislíbeno pro případ schválení projektu Regionální radou regionu Střední Čechy. Nechci je omlouvat, ale zřejmě to pro ně nebyl první podobný případ a na praxi "cinklých" výběrových řízení byli zvyklí. Asi vůbec netušili, že v pozadí jejich případu je středočeský hejtman, jinak by si asi dali větší pozor a více vážili své kroky.

Jednání Kotta, Pancové či Salačové bylo neomluvitelné a podle mne stojí před soudem zcela právem. U Ratha bude muset senát posoudit sílu důkazů, podle nichž nejen věděl, ale také se aktivně podílel na trestné činnosti. Soud je teprve na počátku a uvidíme, co ještě obžaloba předloží. Zatím je toho na dlouhou vazbu dost málo.

V závěru stojí za zmínku se obecněji vyjádřit k širším souvislostem případu. První je dost často teatrálně drastické počínání policie vůči osobám, které by jinak zcela ukázněně reagovaly na výzvu k podání vysvětlení.

Je pravda, že v USA je takový postup zcela běžný například i při běžné silniční kontrole. Jenže stává se u nás, že policie nemá ještě v době zákroku dost potřebných důkazů a případ může skončit blamáží.

Maně si vzpomínám na televizní záběry, na nichž se v prachu silnice válel spoutaný příbramský boss Starka, který byl následně soudem zproštěn obvinění z účasti na vraždě.

Chabý výsledek se dá očekávat i v případě Jany Nagyové, i když tam zřejmě k potrestání nakonec dojde. Ovšem výše trestů asi nebude odpovídat způsobu zadržení a vazebnímu stíhání. Zkrátka i v této odpovědné práci platí staré přísloví "Dvakrát měř, jednou řež".

Poslední poznámka se týká veřejných zakázek obecně. Ani sebelepší úprava totiž nedokáže zabránit manipulacím. Jako poradce v oblasti evropských dotačních programů se dostávám do kontaktu s výběrovými řízeními (převážně v oblasti vzdělávání), které jsou nuceni zadávat klienti podle pravidel jednotlivých operačních programů.

Nechápou, proč jim není umožněno využít služeb prověřených dodavatelů, se kterými jsou dlouhodobě spokojeni. Namísto toho musejí i na relativně malé zakázky vypisovat otevřená či jiná zadávací řízení, i když již v rozpočtu museli uvádět tzv. ceny obvyklé na trhu a kdyby tak neučinili, schvalovací orgán jim rozpočet tvrdě zkrátí.

Obávají se, že se přihlásí nějaký outsider, který podhodí cenu a oni mu budou muset zakázku udělit. Opravdu těžko se jim vysvětluje, že ten outsider jejich oblíbenou kvalitní firmu neohrozí, ale možná ji donutí účtovat za své služby méně peněz.

Nejde přitom jen o soukromé subjekty, ale i o starosty malých obcí, kteří mají pochopitelně zájem, aby drobné zakázky prováděli místní řemeslníci a nemuseli přitom odvádět "desátek" velkým firmám s referencemi za udělení subdodávky.

Jakákoli podrobná zákonná úprava, včetně té poslední -- "protikorupční", má za následek jen komplikaci pro zadavatele bez znatelného dopadu na snížení korupce. Snaha o co největší "čistotu" konkurence zvýhodňuje největší a nejsilnější hráče a v konečném důsledku potlačuje sociální aspekt.

Vůbec přitom nezabraňuje korupci a kšeftování s vysoutěženými zakázkami.

Evropská i tuzemská legislativa by měly proto zacílit nikoli na stále podrobnější, přísnější a také administrativně náročnější formy soutěží, které nic nevyřeší, nýbrž na osoby a subjekty v nich zúčastněné ať již jako uchazeči o zakázku nebo zadavatelé.

Kromě již dnes uplatňovaného pravidla transparentnosti vlastníka by mělo jít o zvláštní licence pro firmy či osoby, které veřejné soutěže organizují, zahrnující i povinnost pravidelného podávání majetkových přiznání pro statutární orgány, majitele a manažery firem, jakož i odpovědnými úředníky ve státní správě. Ani takové opatření nemůže úplně zabránit švindlům, nicméně může ztížit vyprání nelegálních příjmů a rychleji odhalit nepoctivce.

V boji proti korupci nelze pominout ani politický aspekt. Pokud budou politické strany skupinkami podnikatelů nebo alespoň řízeny podnikateli a jejich poradci či advokáty, těžko můžeme očekávat zlepšení.

Větší angažovanost veřejnosti v politických stranách by mohla snížit význam a sílu podnikatelských struktur. Oslabení vlivu byznysu na politiku by mělo být doprovázeno zesílením vlivu politiky na byznys.

Ty firmy, které se účastnily korupčních kartelů, nemají ve veřejných soutěžích co pohledávat. Stejně tak i politici, kteří se zapletli do podobných případů, byť vyjdou bez trestu, nemají co pohledávat ve státní správě. Prokázali totiž minimálně svoji nekompetentnost. A o tom, že se zapletl i David Rath, nemám pochybnost i přes nepříliš přesvědčivou obžalobu.

0
Vytisknout
12339

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2013