Jak chce levice volby vyhrát, pokud nespojí levicové a středové voliče pod nějakou vizi?

19. 8. 2013 / Boris Cvek

Rád bych se na chvíli vrátil, povzbuzen k tomu různými debatami na Facebooku, do nedávné historie ČSSD, a tím i k otázce jejího budoucího směřování a předvolební strategie. ČSSD za posledních cca 15 let představovali zejména její předsedové, totiž Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross nebo Jiří Paroubek (Bohuslav Sobotka není srovnatelný co do výraznosti s žádným z nich, je jakýmsi kompromisem mezi všemi).

Zeman udělal v druhé půlce 90. let z ČSSD druhou nejvýznamnější stranu hned po ODS, a to zejména kritikou průběhu privatizace, kritikou ekonomické kriminality a slibem "akce čisté ruce". Už tehdy mnozí voliči Klausovy "pravice" měli pocit, že s nástupem ČSSD dojde k návratu poměrů, jaké tu byly před listopadem 1989. Místo toho došlo k paktu Klaus-Zeman, zvanému "opoziční smlouva", který umožnil Zemanovi vládnout a mimo jiné udělat privatizaci bank, ke které se "pravičák" Klaus za celou dobu jiných privatizací nikdy neodhodlal.

Cenou za toto Zemanovo vládnutí bylo také nevyšetřování zločinů minulé Klausovy éry. Tedy se Zemanovým příchodem nejenže nedošlo k návratu před rok 1989, ale naopak se upevnil systém struktur, který vybudovala ODS pod vedením Klausovým. Zeman a Klaus jsou dodnes dobří kamarádi s velmi podobným pojetím způsobu politiky i politických priorit typu korporativního státu a případné rozpory mezi nimi mají podobu pouhých rétorických cvičení.

Na konci Zemanovy vlády muselo být jasné, že jakýkoli další předvolební slib, který by dal Zeman jako předseda ČSSD, tím méně slib nespolupráce s ODS, by voliči vnímali jako frašku. Zeman musel odejít, zdiskreditoval se. Tehdy vůbec bylo otázkou, kdo ponese následky opoziční smlouvy hůře, zda ČSSD, která vládla, nebo ODS jako smluvní opozice. Proti oběma stranám se navíc postavil slepenec středových, havlistických sil, zvaný Čtyřkoalice, který později začal ztrácet vnitřní nejednotou, až se během vládnutí zbortil do odporné podoby US-DEU s Pavlem Němcem včele.

Nicméně Špidla tehdy vsadil na předvolební kampaň, v níž odmítal právě levicovými voliči nenáviděnou spolupráci ČSSD s Klausem, a bylo mu to možno věřit: volby vyhrál a sestavil středolevou vládu s KDU-ČSL a US-DEU.

Tehdy bylo možné sestavit vládu i s komunisty, postavenou na přesvědčivé většině ve Sněmovně, oproti níž mizivá většina středolevé koalice byla velkou nevýhodou.

KSČM v té době byla však strana protievropská, stalinistická, zahleděná do minulosti a její "reálná politika" se později ukázala v komplotu s Jiřím Paroubkem, který přes tuhle většinu dělal populistickou politiku, jako by komunisté byli jeho pouhým vehiklem.

Tohle je důležitá historická zkušenost pro komunisty: chtějí být zase užitečnými idioty, tentokrát ve službách zemanovců?

Na jakém základu hodlá KSČM vymezit své pozice proti SPOZ a ČSSD? Jaké má ambice po volbách a jaký program nabízí téhle zemi? Naprostá pasivista KSČM jako za Paroubka může podle mne posílit pouze rozkladné tendence na levici a pokus o návrat k poměrům za tandemu Zeman-Klaus.

ČSSD po vyhraných volbách v roce 2002 prošla traumatem prezidentské volby, v níž nakonec zvítězil i díky některým sociálním demokratům a komunistům Václav Klaus, a rozhodla se z různých důvodů svrhnout Špidlu a postavit si do čela Grosse. Tato prezidentská volba je pro mnohé sociální demokraty dodnes "zradou" na Miloši Zemanovi, protože Špidla a jeho lidé ho na prezidentský post nechtěli.

Takhle na celou tehdejší situaci vzpomíná Špidla v rozhovoru pro Českou pozici (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/expremier-vladimir-spidla-mym-projektem-byl-hrad-bez-zemana-i-klause):

"Když se mává pojmy "zradil" "nezradil", tak musím říci, že Miloš Zeman zradil ČSSD. Tím, že vůbec šel do prezidentských voleb. Přitom kandidaturu před tím nikdy neohlašoval. Nesčetněkrát říkal, že půjde do politického důchodu. Když tvrdil, že nebude chtít kandidovat, předpokládal jsem, že tak učiní. V tomto ohledu jsem mu uvěřil, jenže mě podvedl. Zeman je člověk, kterému dělá dobře, když za ním prosebníci přijdou jako za Ivanem Hrozným do Novoděvičího kláštera ve slavné scéně z filmu Sergeje Ejzenštejna.

Tím, že se takto choval a uvnitř sociální demokracie budoval skupinku, která připravovala jeho kampaň -- a to prosím dlouho před tím, než se Zeman o kandidatuře nahlas zmínil, protože jak jsem s odstupem času zjistil, lidem několik měsíců před volbou nabízel místa na Hradě --, rozvrátil koncept ČSSD zvolit na Hrad Otakara Motejla. Stojím si za tím, že Motejl byl dobře vybraný kandidát, s reálnou možností, že ho parlament zvolí bez nějakých špinavých kšeftů."

Nicméně pád Špidlův nebyl, myslím, jeho neúspěch, neboť straně, která chtěla v čele Grosse, nebylo prostě pomoci. Gross prohrál, co mohl, udělal ze sebe šaška, srazil preference ČSSD na minimum, nicméně strana se ho nezbavila sama, nýbrž až po dlouhém tlaku tehdejšího šéfa lidovců Kalouska. Spasitel sociálních demokratů se pak nenašel někde mezi "osobnostmi" strany, ale až náhlým a nečekaným příchodem Jiřího Paroubka, jenž vsadil na populismus a silná slova alfa samce, který "na to má". Paroubek, na rozdíl od Špidly, žádnou vládu po volbách, v nichž vedl stranu, nesestavil a s celou svou nabubřelostí odešel na smetiště dějin.

Mezitím katastrofální počínání pravicových vlád nahrálo levici přízeň voličů, aniž by ta musela hnout prstem. Do spokojeného sbírání bodů opozičním žvaněním nicméně vpadla další, tentokrát přímá, prezidentská volba, kterou levice zase nezvládla. Miloš Zeman se do politiky vrátil spojený s novým "levicovým" projektem, SPOZ, a bez ztráty svých sympatií k Václavu Klausovi. Nebyl to od začátku kandidát jednotné levice, ČSSD měla jiného kandidáta, a většina voličů, která hlasovala pro změnu (Franz, Fischerová, Fischer, Dienstbier), své hlasy ztratila díky roztříštěnosti.

A to je přesně otázka do sněmovních voleb, které jsou před námi: jak chce levice volby vyhrát, pokud nespojí levicové a středové voliče pod nějakou vizi, pod tvrdou práci na sobě a své proměně do budoucnosti? Nebo má podivný moloch se zemanovskou, špidlovskou, grossovskou a paroubkovskou hlavou zároveň být nějakým garantem lepší budoucnosti této země?

Pro vývoj v ČSSD podle mne bude mít klíčovou roli postoj komunistů. Zatím jsou komunisté takřka neodlišitelní od SPOZ, která jim bere voliče. Svědčí to o míře jejich schopnosti reflektovat realitu. Bez KSČM je nicméně ČSSD odsouzena k nějakému typu opoziční smlouvy, ať už přímo přes spolupráci s ODS (považuji za jasné, že spolupráce ČSSD a TOP09 nepřichází v úvahu ani ne tak kvůli odlišnosti programu jako kvůli minulým vazbám z dob opoziční smlouvy) nebo přes SPOZ, jejíž volební tváří má být Martin Pecina, bývalý člen ODS i ČSSD.

Jsou to komunisté, kteří mohou ČSSD držet nalevo, bránit jejímu rozpadu do nějaké grossovské frašky (je jasné, že vnitřní pnutí a možnost zhroucení strany se výrazně posílí v případě vítězství ve volbách a vládnutí, zatím stranu spojuje společný nepřítel a společný cíl, daný volbami) a navrhnout alternativu k jakémukoli "nutnému" posunu doprava.

Jinými slovy řečeno: KSČM si musí položit otázku, zda bude stále jenom na svém, až jí nakonec protestní hlasy vezme SPOZ a jiné podobné projekty, nebo zda se probudí a převezme odpovědnost a bude držet ČSSD u levicového projektu, ostře vymezeného proti SPOZ a prezidentovi. Já osobně jsem si vždy přál zánik KSČM, to musím přiznat, nicméně život je nepředvídatelné divadlo a KSČM dnes představuje asi jedinou reálnou naději, že se ČSSD nezhroutí jako ODS a že Zeman s Klausem neovládnou znovu českou politiku. K tomu je ale zapotřebí, aby se vymezila opravdu levicově zejména proti SPOZ a místo na populismus a protestní hlasy sázela na jasný levicový program.

0
Vytisknout
5401

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2013