Ohlédnutí za nečasem evropské politiky

21. 8. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Když prezident M. Zeman a předseda Evropské komise J. M. Barroso 3. dubna 2013 na Pražském hradě vyvěsili vlajku Evropské unie a ukončili tak alespoň symbolicky Klausovo prezidentské období typické kritikou a otevřeným odporem k Evropské unii, v českém veřejném prostoru se objevila řada kritických hlasů. Bývalý vicekancléř V. Klause Hájek se nechal například slyšet, že vyvěšení vlajky a podpis eurovalu dělají z prezidenta Zemana dalšího Háchu. Strana Svobodných dokonce iniciovala v souvislosti s touto událostí petici za vystoupení Česka z EU. Tehdejší ministr Schwarzenberg se zase pohoršoval nad tím, že ho Hrad k této události nepozval. A kupodivu se s ním nehodlal sejít ani předseda Barroso v rámci svojí návštěvy v Praze.

Tato událost mohla být poměrně dobrým důvodem k zamyšlení nad českou zahraniční politikou a postavení Česka v rámci Evropské unie v podání tehdejší vlády. Nestalo se tak, protože česká společnost a média byly jako vždy zahlceny vnitropolitickými problémy. Zapomínaným faktem ale je, že situace ČR v EU je do značné míry dnes už i záležitostí vnitřní politiky a vnitřního rozvoje země. V současné době je Nečasova koalice minulostí a bylo by záhodno se začít plně věnovat hodnocení její práce a nedopustit tak, aby se volební kampaň stala další únikovou strategii od špatně odvedené práce bývalé vládní koalice a od důsledků se kterými se země bude muset potýkat v následujících letech.

Před vstupem do EU bylo členství ČR obecně považováno za národní zájem a byly s ním spojovány také poměrně nereálné představy o tom, že členství povede k nerušené prosperitě země, zlepší její status a snad i pomůže Česko vymanit ze sítí velmocenské reálpolitiky, která v posledních desetiletích nejednou vedla ke ztrátě národní suverenity, ba i k ohrožení existence národa. Ostatně zrovna dnes si jedno takové výročí připomínáme.

V ČR se ale jaksi pozapomnělo na to, že Evropská unie je produktem velmocenských zájmů a je měkčí interpretací velmocenského soupeření v Evropě, v němž hrály od 19. století prim Německo a Francie. Paradoxně je výbornou ukázkou nerealistických klišé spojených s EU "prezidentský" anti-projev bývalého ředitele politického odboru V. Klause L. Jakla (ZDE).

Česká zahraniční politika je od roku 1989 v podstatě pokračováním (neosvědčené) historické tradice jednostranné orientace na jednu silnou velmoc. Před rokem 1938 to byla Francie, po roce 1945 zase Sovětský svaz a po roce 1989 jsou to Spojené státy americké. EU měla vždy jaksi sekundární pozici.

Je nutno konstatovat, že česká diplomacie není schopna lavírovat, strategicky myslet a převládá v ní služebný étos provinciálního střihu. Jestliže I. Švihlíková ZDE ukázala na to, že Česká republika se v posledních letech stala ekonomicky v podstatě kolonií, potom je dobré k tomu dodat, že je také kolonií mentální, ideovou a zahraničně-politickou stavící svoji politiku primárně s ohledem na zájmy hegemona.

České euro-furiantství a hledání jeho strategického smyslu

Evropská politika Nečasovy vlády byla v podstatě zcela nečitelná. Na jednu stranu byla ve vládě Schwarzenbergova TOP 09, která se tvářila a stále tváří proevropsky, ale neměla evidentně dostatek síly ani schopností k tomu prosadit ve vládě pozitivní a aktivní český postoj k EU. Naopak se zdálo, že české evropské politice dominovala ODS s jejím euroskeptickým klausismem, jenž mixuje rétoriku o národních zájmech a nacionalismu s neoliberálním fundamentalismem.

Je vůbec otázkou do jaké míry je proevropská orientace TOP 09 rétorická a cílená na proevropsky volené voliče pravice, a do jaké míry se jedná o reálný politický program. V důsledku této konstelace byl základní postoj České republiky v rámci Evropské unie v posledních letech (nejen za vlády P. Nečase) typický spíš trucovitým nesouhlasem a stavěním si hlavy bez ohledu na reálné podmínky, postavení ČR v EU a její vyjednávací mantinely (např. Klausovo odmítání podepsat Lisabonskou smlouvu a euroval, odmítání evropského fiskálního paktu, nepřítomnost české reprezentace na udělení Nobelovy ceny míru EU, odmítání zavedení zdanění finančních transakcí atp.).

Často téměř osamocená pozice ČR v celé řadě těchto otázek nutně vede k zásadní otázce - v čem se vlastně ČR liší od ostatních evropských zemí, které s těmito kroky souhlasily? A dále, co bylo vlastně strategickým účelem takových postojů a rozhodnutí a jak z nich konkrétně Česko profituje/bude profitovat? Co definuje český euro-excepcionismus ve vztahu k jiným členským zemím ve srovnatelném postavení?

Český euroskepticismus jako popírání geopolitické reality

Český euroskepticismus je ve své podstatě nekoncepční a má poměrně iracionální rysy. Bývalý prezident Klaus je jedním z hlavních kritiků a inspirátorů protievropských nálad v Česku a jeho ideologický postoj, myslím, stále ovlivňoval i politické postoje Nečasovy vlády a samotné ODS.

Klausova interpretace evropské integrace v podstatě stojí na ekonomickém výkladu volnotržních vztahů a odmítání politické integrace a společné správy věcí veřejných v rámci EU.

Volný pohyb kapitálu, zboží a osob ano, ale další politická integrace (podle Klause regulace) ne. Pro tu považují čeští euroskeptici nejlepší tradiční kontejner národního státu a hlásí se k národním tradicím a státnosti.

Klaus samozřejmě odmítá vidět jakékoliv spojení mezi ztrátou národní suverenity a nekontrolovaným tokem kapitálu či neoliberálním kapitalismem jako takovým, stejně jako nevidí žádnou souvislost mezi rozpadem hodnot a radikálně kapitalistickými vztahy ve společnosti, které v Česku nastolila tzv. postkomunistická transformace.

Zahraničně-politická dimenze českého euroskepticismu je často spojená s Británií, která má ale nejenom jiné mezinárodní postavení a historii světové velmoci, ale také naprosto odlišné zahraničně-politické zájmy než Česká republika. Imitace britského euroskepticismu a "paktování" s Británii je v tomto případě nejen směšná, ale především popírá geopolitickou a geografickou realitu Česka.

Evropská unie ale není ideálním seskupením a v posledních letech se potácí v poměrně vážné ekonomické a politické krizi. Společným jmenovatelem jsou tu nerovnosti, které v Evropské unii historicky existují a které ekonomická krize jenom prohloubila nebo zviditelnila. Dynamika vztahů v rámci EU je potom stále diktována existencí velmocenských ambicí a dědictvím imperialismu a kolonialismu, jež začínají popírat myšlenku společné solidarity se slabšími členy jako reakci na vleklou hospodářskou krizi.

Krize nutně nahlodává vzájemnou solidaritu a v řadě případů už ukázala na dvojí metr pomoci zemím EU, diktovaný především zájmy Německa (např. podmínky pomoci Lotyšsku a Maďarsku versus pomoci Řecku).

Neoliberalismus je i v Evropské unii vlivnou ideologií, která pořád formuje její ekonomické a sociální politiky.

Je to také společenství, kde stále kvete evropská forma orientalismu s paternalistickým vztahem k tzv. novým/východním členským zemím, který samozřejmě nahrává politikům typu V. Klause, kteří pak hrají na strunu falešné národní hrdosti (viz Klausův projev před evropským parlamentem v roce 2009). Paralelně s euro-orientalismem se ale začíná jako důsledek krize objevovat nové symbolické členění členských států na bohatší Sever a chudší Jih, členění ze kterého ale nebudou mít země jako Česko užitek, protože zase nepatří jednoznačně ani na Sever ani na Jih.

Velmocenská politika z EU nikdy nevymizela a je realitou, se kterou by česká diplomacie měla počítat a ne se jí divit nebo jí lacině kritizovat.

Na druhou stranu je EU nepochybně doposud neúspěšnějším projektem, jak udržet Evropu v míru. Potenciálně je zřejmě jedinou možností, jak si udržet vliv na světové scéně. Česká evropská politika by si měla na prvním místě uvědomit rozdíl mezi velmocenským zájmem uvnitř unie a v podstatě také velmocenským zájmem navenek vůči vnějšímu světu. Ten první samozřejmě není v zájmu České republiky a ta by měla realizovat účinné strategie, které by takové pokusy zmírňovaly (například formováním konstruktivních spojenectví se zeměmi s podobným zájmem). Ten druhý je naopak pro ČR de facto jedinou možností, jak se podílet na světovém dění.

Eurohujerství, rétorika neschopných a nekompetentních

Evropská unie začala v českém veřejném prostoru hrát roli toho druhého, ke kterému se musíme alespoň symbolicky vymezit. Podobně tomu bylo před rokem 1989 s Moskvou, předtím s Berlínem a ještě před tím s Vídní. Dnes je tím symbolickým druhým zase Brusel s jeho byrokracií a údajnou snahou demontovat národní stát, v jehož suverenitu pořád ještě rádi věříme, i přestože každodenně selhává ve svých základních funkcích. Negativní konotace Bruselu a vůbec EU má dnes podobu v pojmu "eurohujera", který bagatelizuje pozitivní a aktivní přístup k evropské politice a prezentuje ho jako nějakou podlézavost.

Tato rétorika ale dává zapomenout na to, že k tomu být aktivním členským státem EU jsou potřeba určité kompetence a schopnosti, konstruktivní diskuze i kritika, dobrá diplomatická komunikace a orientace a především rozpoznání rozdílu mezi kompromisem a patolízalstvím. Mám ale obavu, že elementární nedostatek těchto schopností je až moc často nahrazován negativním vymezováním se a kritikou.

Europoslanec Falbr (ČSSD) v interview pro Českou televizi tuto moji obavu potvrdil, když charakterizoval například konkrétní situaci bývalého premiéra P. Nečase při jednáních Evropské rady následně: "Nečas na summitech bloudí a nikdo se s ním nebaví, o čem taky, když tam jen vyhrožuje právem veta." (ZDE). Jeho slova (pokud odpovídají pravdě) potvrzují můj dojem, že naprosto klíčovým problémem české evropské politiky posledních let (a bohužel nejen jí) byla faktická nekompetentnost těch kteří jí měli vykonávat.

Rétorické cvičení v newspeaku aneb Koncepce evropské politiky Nečasovy vlády

Podíváme-li se na Koncepci zahraniční politiky (2011) bývalé vlády, uveřejněné na webu Ministerstva zahraničí zjistíme hned z počátku, že česká diplomacie vidí odklon USA od svých spojenců ze střední a východní Evropy, které nastalo po roce 2008 jako jeden z klíčových faktů tzv. nové situace (ZDE). Tedy, nepřímo přiznává, že alfou i omegou české zahraniční politiky (jako součástí postkomunistické Evropy) byly Spojené státy (viz dopis místních lídrů Obamově administrativě z července 2009). Ideologicky pak Koncepce staví na nutnosti zachování vlivu euroatlantické civilizace a na prosazování lidských práv a právního státu ve světě.

Jak známo, v této misi nebyla Česká republika vždy konzistentní a naše podpora lidských práv ve světě často obkreslovala zájmy Spojených států. Jako celek je tato strategie v podstatě imitací rétoriky Spojených států o šíření demokracie a lidských práv ve světě, které šlo ruku v ruce s americkým imperialismem. Ten ale Česko dlouhodobě otevřeně a nekriticky podporuje i za cenu ztráty vlastní tváře například vůči Srbsku v otázce Kosova a často i v přímém protikladu k českým národním zájmům. Rétorika dokumentu ohledně evropské politiky se ale zdá být v příkrém rozporu s dosavadní realitou.

Reálně se Česko v současné době ocitlo na periférii Evropské unie a jeho konkrétní politika může být ztělesněna oním bloumajícím Nečasem, se kterým se na summitech nikdo nebaví. A zřejmě nejenom s ním. Falbr ve stejném rozhovoru zmiňuje také skutečnost, že čeští ministři Nečasovy vlády na jednání v Bruselu často nejezdili, posílali svoje náměstky a většinou byli proti všem návrhům. Čeští novináři by se měli zajímat o to, jak české politické špičky v EU vlastně pracují: například by bylo velmi zajímavé si ověřit jejich jazykové schopnosti, jež jsou klíčové při neformálních (ale velmi důležitých) jednáních v Bruselu.

Podle Koncepce má být ale EU nástrojem k prosazení zájmů České republiky. Zájmem má být "systematicky ovlivňovat rozhodování na úrovni EU...a pozici ČR posilovat." Tento v podstatě neurčitý cíl bez konkrétních instrumentů (ovlivňovat a posilovat jakým konkrétním způsobem?) ale následuje po větě, která vymezuje "reálnou základnu" pro ambice ČR v EU - 2,1% obyvatel a 1,2% DPH EU. Je samozřejmě otázka jestli se podobné konstatování nerovná faktické rezignaci na jakýkoliv vliv a ambice v EU?

Konečně také dokument slibuje aktivní hledání spojenců ČR při prosazování svých zájmů v rámci rozhodovacích procesů EU. I tady dokument jaksi pokulhává s realitou, jelikož alespoň já jsem si žádných stabilních a smysluplných spojeneckých vazeb nevšimla (?). Do jaké míry bylo potom ono posilování postavení ČR v rámci EU v souladu s politikou chronického protestování a nesouhlasu (dokonce vyhrožování vetem)? Tento dokument Schwarzenbergova ministerstva je ukázkou nekonkrétního a frázovitého pojetí evropské politiky ČR hemžícího se dobře znějícími, leč vyprázdněnými pojmy jako "konkurecenschopnost", "posilování zájmů" nebo "cílevědomého posilování role ČR v EU" s nemastným cílem dosáhnout "bezpečnost a prosperitu", ale bez konkrétních, hmatatelných pozitivních výsledků.

Ideologie bez vizí, rozklad státu a maska národního zájmu

Zdá se mi, že v Česku nahrazují vize s dlouhodobým významem (a připomínám, že vize neznamená v tomto případě odklon od pragmatismu a příklon k nějakému nereálnému idealismu) úzkoprse pojaté ideologie. Vztah ČR k EU v interpretaci Nečasovy vlády byl definován úzce pomocí strnulého neoliberálního fundamentalismu, který se stal hlavní ideologickou kostrou dnešní vlády a kterou, nezapomeňme, sdílí ODS i TOP 09. Čím více je z dění v Evropě a ve světě patrné, že tato interpretace kapitalismu je slepou uličkou, tím více se jí bývalá česká vláda držela. Pro bývalou vládu nebyla EU ničím více než (nesnadno pochopitelným) shlukem ekonomických politik, jejichž pozitivnost nebo negativnost pro Českou republiku se měřila nejspíš tím do jaké míry zapadají do jejího neoliberálního systému myšlení, a především, do jaké míry ohrožují monopol na redistribuci společenského bohatství, jehož byla tato vláda převodníkem.

Nečasovu vládu nezajímaly otázky evropského občanství, nezajímaly ji ani problémy rozvoje, sociálního smíru nebo udržitelnosti a dnes víme, že nebyla schopna zabezpečit strategicky významné čerpání evropských dotací tak, aby nedošlo k jejich rozkrádání nebo neefektivnímu (špatnému) využití. ZDE anebo ZDE.

Nezajímala jí ani konstruktivní kritika evropského projektu, která by měla být významnou součástí evropské integrace. Národní zájem tu byl definován s ohledem na neoliberální ideologii a obecný postoj k unii byl de facto negativní, zakotvený v mentalitě českého remcání a pasivity a zarámováný faktickou nekompetentností (neporozuměním chodu EU, neznalostí evropských procedur, neznalostí jazyků atp.).

Kromě toho zůstala evropská politika vlády P. Nečase stále uvězněna v mentalitě českého provincialismu, který si nechce přiznat jednoduchou skutečnost - totiž, že tu zřejmě vždycky bude nějaký ten "Berlín", "Moskva" nebo "Brusel", protože z České republiky se světová velmoc zkrátka nestane a hudrovat na jejich existenci nemůže být platformou pro smysluplnou zahraniční politiku.

Na rozdíl od minulosti v rámci tohoto projektu má ČR určité, i když limitované, možnosti dění v něm ovlivňovat (např. i pomocí kulturní diplomacie, o které opakovaně psal Jan Čulík) a na rozdíl od minulosti je její členství v EU otázka dobrovolného rozhodnutí, nikoliv násilné okupace.

Minulá vláda se zároveň vezla na vlně falešné rétoriky tzv. obrany národní suverenity a národních zájmů (proti nabubřelé a drahé bruselské byrokracii), která byla ale v příkrém rozporu s její neoliberální praxí oslabující stát i veřejnou sféru.

Tato rétorika sloužila jako další úhybný manévr, jak odvrátit pozornost od skutečného stavu věcí v ČR. Nakonec i chronické problémy s čerpáním eurodotací jsou součástí procesů rozpadu státu a naprosté devalvace s ním spojeného veřejného zájmu. Je asi smutnou realitou, že i na tuto evropskou politiku Nečasovy vlády Česká republika zase tvrdě doplatí.

S blížícími se volbami by otázka českého členství v EU měla dostat větší prostor, protože je to otázka do značné míry vnitropolitického charakteru. A rozhodně by v rámci volebního klání nemělo zapadnout to v jakém stavu česká pravice evropskou politiku odevzdala a čeho vlastně dosáhla.

0
Vytisknout
9733

Diskuse

Obsah vydání | 23. 8. 2013