Levice: Nejvyšší stadium kapitalismu

23. 8. 2013 / Karel Dolejší

Filosof Jean-Claude Michéa už před dvěma lety v rozhovoru pro týdeník Le Nouvel Observateur kritizoval současnou levici coby církev náboženství pokroku a přihlásil se ke "common decency" George Orwella - o němž napsal dvě knihy - jako k protitahu vůči této degeneraci levice. V době, kdy vyšel zmíněný rozhovor, právě vydal esej Le complexe d'Orphée: la Gauche, les gens ordinaires et la religion du progres (Orfeův komplex: Levice, obyčejní lidé a náboženství pokroku), ve které poukázal na fakt, že ve jménu "nezadržitelného pokroku" se levice fakticky vzdala původních socialistických snah vybudovat slušnou společnost. Levice se podobá mýtickému Orfeovi v podsvětí, který zakazuje každé ohlédnutí - může tedy již jen kráčet "stále více a lépěji vpřed k zajištění družstevní velkovýroby" (Egon Bondy). Logickým a vlastně nevyhnutelným důsledkem výprodeje všech levicových hodnot a jejich nahrazení pragmatickými poukazy na to, že levice kdysi dávno bývala lepším údržbářem kapitalistické ekonomiky než pravice, je ekonomický redukcionismus jako první a současně jediné přikázání této náhradní víry. Poslední přípustný argument v levicové debatě se dnes týká všelikých statistik, především růstu HDP. Cokoliv nadto jest, od zlého jest. Amen.

Levice v současném pojetí byl vlastně pouze příležitostně vzniklý konglomerát různorodých zájmů, píše Michéa už ve studii Impasse Adam Smith: Brèves remarques sur l'impossibilité de dépasser le capitalisme sur sa gauche (Slepá ulička Adama Smithe: Stručné poznámky o nemožnosti levice jít nad rámec kapitalismu) z roku 2003. Ve Francii se zmíněný konglomerát ustavil koncem 19. století v reakci na Dreyfusovu aféru, a to především jako aliance socialistů a pokrokářů.

Spojení se ukázalo jako smrtící, protože pokrokářští liberálové hlásící se k osvícenské tradici zdegenerovali v ekonomizující neoliberály a ze socialistů nezbylo ve finále vlastně vůbec nic. Levice se nyní od pravice nijak významně neodlišuje, soupeří s ní totiž na jejím vlastním poli a vzdala se jakékoliv svébytnosti. Čtenáře z postkomunistické země zde mimoděk napadne, jak se některé dějinné vzorce opakují: Nejpozději v okamžiku, kdy Chruščov vyhlásil komunistický režim za konkurenční variantu konzumní společnosti, byl přece osud velmi draze zaplaceného sociálního experimentu s konečnou platností zpečetěn. Jestli jsou i všechny ty zbytkové a v kulturně velmi inferiorním prostředí vznikající "socialismy pro 21. století" pouze a jedině variantou konzumní společnosti se společnou "konvergenční" vládnoucí ideologií ekonomismu, pak skutečnost, že na přírodní zdroje mimořádně bohatá Venezuela může po mnoha letech "budování" trpět alarmujícím nedostatkem toaletního papíru, má zde význam opravdu fatální. Prezidentovi takové země pak nezbývá, než trávit noci v mauzoleu zesnulého vůdce, aby zde z nehybné mrtvoly načerpal politickou inspiraci. Brzy tam nepochybně přesídlí natrvalo...

Staré pokrokářské dogma, že existuje předem daný smysl dějin, který vede lidstvo automaticky k světlým zítřkům, podle Michéy dnes slouží už jen k ospravedlňování dalších a dalších obětí a zorchestrovaných katastrof, jež musí lidé ve jménu této stále znova a znova odkládané imaginární lepší budoucnosti podstupovat. Právě proto Michéa kontrastuje i marxistickou ontodiceu, podle níž "vše co dějiny činí, ve prospěch závěrečné spásy činí", a Orwella, pro nějž bylo rozhodující hodnotové založení kritiky kapitalismu. Marxistický přístup je totiž fatálně závislý na prorokování údajného posledního smyslu dějin, bez něj se stává pouze pochybnou psychickou ekonomií: "Čím hůře, tím lépe, no a co - konečné vítězství stejně bude naše".

Orwelliánské pochopení pro to, že "existují věci, které se nedělají", vyžaduje přísné antropologické pojmy, jaké nereflektovaná filosofie dějin tvořicí podvědomou infrastrukturu uvnitř hlavy každého skutečně věřícího progresivisty jednoduše nepřipouští a na jejich veřejné zastánce útočí se zuřivostí vzteklého psa. ("Každý, kdo zpochybní převažující ortodoxii, zjistí, že byl s překvapující účinností umlčen. Skutečně nemódnímu názoru není prakticky nikdy dopřáno spravedlivého vyslechnutí, ať už v populárním tisku, nebo v intelektuálních periodicích" - Orwell.) Poukaz na nezbytné podmínky existence jakékoliv společnosti je vnímán jako cosi extrémně zpátečnického, a ostatně i kdyby něco takového bylo čistě příležitostně účelově připuštěno, zcela určitě (jak Orwell výstižně formuloval v Politics and the English Language) to v důsledku nebude aplikováno na "naši" stranu, ale výhradně na politického protivníka. Pouze a jedině na něj se vždy naloží nejpřísnější morální měřítka, kdežto idolu našeho tábora ve jménu posvátné úcty k "dějinám, pravidlům politiky a výsledkům" velkomyslně promineme, i kdyby veřejně zprznil ostatky vlastní babičky.

Před Dreyfusem se levice vymezovala současně jednak vůči konzervativní pravici, ale stejně tak i vůči socialistům, upozorňuje Michéa. Právě proto Marxe nikdy ani ve snu nenapadlo prohlásit se za levičáka. Teprve v roce 1899, tváří v tvář hrozícímu konzervativnímu převratu, se zrodil reaktivní projekt moderní levice. Základem účelového spojení republikánů se socialisty se stal vcelku neurčitý programový kompromis.

Důvod pro tento historický kompromis však již zanikl, konstatuje Michéa v nejnovější knize Mystéria levice: ideál osvícenství a absolutní triumf kapitalismu. Je nesmysl po 114 letech stále tvrdit, že pravice reprezentuje hrozivý autoritářský konzervatismus, proti němuž se musí všichni ostatní sjednotit, když je už ve skutečnosti v hlavních rysech stejně neoliberální, jako levice. Konzervativně autoritářský pól politického spektra je pro Michéu, který ultrapravicovou Front National nekomentuje, dnes ve skutečnosti neobsazen. (Francouze neznalého postkomunistických poměrů přirozeně ani nenapadne, že by tento uprázdněný prostor mohl obsadit někdo, kdo se navenek vydává třeba za liberála nebo levičáka.) A hlavní politická dělící linie tedy dnes na Západě Evropy podle Michéy nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi neoliberály všech odstínů hlásajícími nadvládu ekonomismu a příznivci slušně uspořádané společnosti.

Ti druzí reagují mj. na fakt, že tzv. volnotržní kapitalismus závisel ve svém fungování na kulturním dědictví předburžoazního původu, které je právě před našima očima definitivně rozkládáno. A zčásti také na fakt, že údajně neomezený růst kapitalistické ekonomiky je v praxi podmíněn postupně vyčerpávanými zásobami přírodních zdrojů, jež kapitalismus neumí vytvořit o nic více, než kulturní kapitál, který nevratně ničí.

Levice, jež se ve skutečnosti pořádně nezabývá ani prvními, ani druhými právě zmíněnými externalitami, je tedy v jakési pozici údržbáře postupně chátrající infrastruktury, který v nejlepším případě tu a tam provádí drobné opravy kapajících kohoutků, ale celkovému úpadku zabránit nedokáže. (Nebo že by zuřivá neoimperialická rétorika Hollandeho administrativy opírající se o zjevně zfabrikovaný chemický útok v Sýrii, neoimperialismus, který hrozí reprízou Korejské války, měly být pokusem dosáhnout konečně zase jednou jakési "legitimity"?) Levice patří stejně jako pravice k rutinně jednajícímu kapitalistickému establishmentu a vlastní neschopnost kulturní inspirace ve spenglerovském stadiu civilizace kompenzuje furorem motivovaným jednoznačně adlerovsky podmíněnou sjednocovací a organizační obsesí, která ji logicky postupně přivádí ke kultu ničím neomezené moci -- a na všechny kritiky zhoubnosti podobného přístupu ke sjednocování prvků ideově značně rozbíhavých odpovídá umanutým ubuovským "hovnajs!". Nemá ale kapacity znovu vytvořit zničené kulturní statky a nemá ani zájem chránit statky přírodní, před nimiž soustavně upřednostňuje růst HDP. Levice tedy rozhodně není žádným překonáním kapitalismu. Naopak, sama ve skutečnosti reprezentuje nejvyšší stadium kapitalismu, jak v aluzi na pověstnou Leninovu reinterpretaci Hilferdingových analýz poznamenává druhý podtitul recenzované knihy...

A Michéa se tedy raději označuje za konzervativního anarchistu.

0
Vytisknout
5278

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2013