O tom knížecím rasismu

25. 8. 2013 / Lukáš Matoška

Nyní už nelze zastírat, že rasismus získal za dobu pravicových vlád, které pilně oklešťovaly sociální práva, nezanedbatelný mobilizační potenciál. Veškeré sobotní antirasistické akce, jimiž se média zaobírala pohříchu citelně méně než akcemi na druhé straně břehu, vyjadřovaly podporu Romům a nesouhlas s těmi občany, kteří se neštítili podílet na mítincích svolaných krajní pravicí. Dobrou zprávou je, že antifašistů nebylo málo, vůbec poprvé se společně s Romy srocovali početněji na vícero místech zároveň, v největším počtu pravděpodobně v Ostravě. A teď k těm špatným zprávám.

Věřte nebo ne, letošní pochody proti Romům vyprovokovala šarvátka na dětském pískovišti v Českých Budějovicích a opilecká bitka v Duchcově. A získaly si podporu na první slyšení překvapivou. "Tito lidé nezveličují ani nelžou, vážení kolegové, na Máji bydlím, i moje dcery byly terčem útoků nepřizpůsobivých obyvatel našeho města. Jen se politicky korektně o těchto věcech mlčí, což je pouze cesta do pekel." Tohle není z projevu předsedy Dělnické strany sociální spravedlnosti. Jde o komentář budějovické radní za Českou stranu sociálně demokratickou Evy Hajerové, jímž na svém facebooku už v červnu podpořila akci neonacistické organizace Čeští lvi.

Chtělo by se říct, že tak dlouho se varovně mluvilo o Výmarské republice, až Výmarská republika nastala. Nebýt o něco vyvinutějších represivních složek, které přece jen anticiganisty do romských obydlí nepustily, hlavním tématem sobotních večerních zpráv by byly důsledky pogromu na několika místech republiky. Daly by se bývaly zaměnit za historický pořad na téma nástup Hitlera k moci. Čím se současnost od třicátých let v Německu naopak neliší, je právě chování parlamentní levice: je buď netečná, což je ten lepší případ, nebo zastáncům konečných řešení v předtuše volebního zisku v mezích zákona přitakává.

Přitom jedině levice může situaci zvrátit -- tedy bude-li mít odvahu zgruntu přehodnotit asociální politiku předchozích vlád. I ptal jsem se v těchto dnech zkusmo senátora Jiřího Dienstbiera, proč jeho strana a jmenovitě on sám k projevům rasismu ve vlastních řadách i mimo ně zarytě mlčí. A řečená naděje sociální demokracie mi odpověděla: "Myslím, že mé názory na věc jsou známé. Nejsem nijak nadšený, když populismu podlehne kdokoli ze sociální demokracie." Ptám se dále, uvědomí si ústavní činitelé konečně, že nelze sedět se založenýma rukama, když se hraje o všechno?

Zaznělo v těchto dnech vícekrát, že potřebujeme jednotnou frontu demokratických politických stran. Vážně potřebujeme? Ani v nejmenším. Jestliže rasismus jako fenomén sociální vyhřezává v masovém měřítku po letech pravicového vládnutí, není to náhoda. Neříkám, že sociálnědemokratické vlády neoliberálním reformám nepřály; nepochybuji, že způsobí ještě mnoho zklamání, až bude škrtat i eventuální příští vláda včele s ČSSD. Ale v danou chvíli bych okamžitě vypískal představitele TOP 09 -- který by kázal proti rasismu -- za pokrytectví.

V případě TOP 09 máme totiž co dělat s rasismem implicitním, jenž se prosadil v podobě ostrakizace sociálně slabých, vyloučených, ba dokonce zdravotně znevýhodněných (nezapomeňme, že Nečasova vláda vehnala do ulic historicky poprvé Národní radu osob se zdravotním postižením, ale i Radu seniorů). Přičemž je lhostejno, zda projekt takzvané sociální karty končí, zásadní je, co natropil ideologicky. A co zapříčinily škrty ve veřejné sféře, ministrem Drábkem dirigovaná paralýza úřadů práce, podvyživení zdravotnictví dietní úhradovou vyhláškou pod taktovkou ministra Hegera -- ve výčtu by bylo nutno pokračovat v samostatném článku.

Shrnuto a podtrženo, v Česku to dnes místy vypadalo jako za občanské války. Kdo chce odvrátit nejhorší, musí se nutně potýkat s důsledky asociální politiky uplynulých let, politiky, jíž násilí pouze vystavilo účet. A na prvním místě je třeba brojit proti tomu nejnebezpečnějšímu -- proti knížecímu rasismu TOP 09.

Tvrdím, že skutečná předvolební kampaň začala v sobotu. Rozhodne o tom, zda si tyto volby necháme opanovat falešným výkladem krize, nebo zda se obrátíme proti jejím skutečným viníkům. A ty nenalezneme mezi těmi, které pravice pomáhala deklasovat, ty hledejme ve vyšších patrech společnosti.

Vyústění Výmaru v Třetí říši nebylo dějinnou nutností, šlo především o historické selhání levicových politických sil. Nebudeme-li mít v parlamentu levici, jež by byla schopna se této repetice ubránit, nezbývá nám než tvořit levici živelně všude tam, kde bude největší oběť českého polistopadového kapitalismu -- totiž Romové -- v ohrožení. Jak říká romský lídr Jozef Miker, "pokud majorita Romy bránit nebude, ale naopak bude podporovat činitele proti Romům, do pěti deseti let skončí tam, kde jsou dnes Romové [...] na Romech se zkouší to, čím má později projít majorita." (Rozhovor s Mikerem vyšel v Solidaritě ZDE)

Líčím dojmy po celodenní blokádě protiromského pochodu, o kterou jsme se pokusili společně s místními Romy a aktivisty v sobotu v severočeském Duchcově.

0
Vytisknout
13853

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2013