Rok 1968 -- jedno z nejhezčích období mého života

22. 8. 2013

Bylo mi 16 let, což je věk, kdy člověk objevuje dosud nepoznané a všechny události intenzívně prožívá. Předehra k Pražskému jaru začala plíživě. Že se něco děje ve stranickém aparátu, si lidé začali uvědomovat až s nástupem Alexandra Dubčeka do vedení KSČ. Naplno začal společenský kvas až s volbou nového prezidenta v březnu 1968. Ačkoliv byl předem vybrán jediný kandidát, Ludvík Svoboda, přesto lidé poslancům navrhovali i jiné osobnosti, píše Jan Černý.

V Praze se objevovaly ručně vyrobené transparenty (většinou nápis provedený barvou na bílém prostěradle) s výzvou "Volte Císaře", "Volte Smrkovského". Právě Josef Smrkovský byl kromě Dubčeka velmi oblíbenou osobností. Novinář Petr Adler jej v časopise Mladý svět nazval tribunem lidu. Z politiků se stávali celebrity milované, či alespoň uznávané, většinou národa. A je nasnadě proč. Protože konali v zájmu lidu, byli příslibem změny poměrů k lepšímu životu v demokratické společnosti, nazývané "Socialismus s lidskou tváří". Porovnání s dnešním stavem, kdy by lid nejraději poslance a členy vlády nahnal vidlemi do Vltavy, je opravdu tristní.

Zajisté jedním z hlavních, obdivuhodných počinů nového vedení bylo zrušení cenzury. Nastalo opojné období, kdy se najednou mohlo psát svobodně. Začal vycházet časopis Reportér, byli rehabilitováni lidé, postižení režimem v 50. letech, televize uvedla řadu publicistických pořadů, kdy v jednom z nich například otevřela otázku úmrtí Jana Masaryka. Začaly vycházet knihy do té doby zakázané, vznikaly filmy, které zpracovávaly odvážná témata (např. Kladivo na čarodějnice, Všichni dobří rodáci), kvůli kterým později, za normalizace, skončily v trezoru. Dnes sice oficiální cenzuru nemáme, nicméně novináři se sami prospěchářsky řídí důslednou autocenzurou, aby se neznelíbili vrchnosti.

Otevřely se hranice na západ. Lidé mohli vycestovat třeba do Rakouska, což také hojně činili. Vím, že poblíž Mariahilfer Strasse si otevřel obchůdek jakýsi pan Klein. Prodával oblečení, které by se v normálních rakouských obchodech už asi těžko prodalo. Češi ale přesně znali adresu obchodu a vesele nakupovali "zápaďácké" zboží.

Semknutost a nadšení obyvatel se ovšem naplno projevilo až po vpádu spojeneckých vojsk. Větší solidaritu a souznění všech vrstev obyvatelstva jsem už potom nikdy nezažil. Listopad 1989 byl ve srovnání s tím jen vlažný čajíček. Považte jen, že zatímco berlínská zeď začátkem listopadu 1989 již dávno padla, tady se lidé báli projevit, vyčkávali a dál podporovali Jakešův režim. A když pak po tzv. sametové revoluci získali jistotu, že už se jim nemůže nic stát, začali krást a tunelovat prosperující stát ve jménu demokracie. Nesahali ani po kotníky lidem, kteří v roce 1968 byli ochotni věnovat na oltář vlasti (na zlatý poklad republiky) rodinné zlaté šperky. Sbírka se vyšplhala až na 80 kg zlata v hodnotě tehdejších cca 270 milionů korun. Dovedete si představit, že by dnes lidé odevzdávali zlaté šperky ve prospěch státní pokladny mafiána Kalouska?

Krásná solidarita tak neskončila příchodem vojsk. Naopak, národ se ještě více semkl. Vznikaly petice, lidé nosili přišpendlené trikolóry. Za vše hovoří mistrovství světa v hokeji v březnu 1969, kdy jsme vyhráli nad Sovětským svazem dvakrát po sobě s výsledky 2:0 a 4:3. Lidé vyšli do ulic, auta troubila, všude probíhaly spontánní oslavy. Ještě dlouho potom jsem viděl nákladní auta jezdit s namalovaným skóre na chladiči 2:0 a 4:3. Jan Palach by to býval možná ocenil. Nicméně už brzy potom zavládla pasivita zklamaných a vyčerpaných lidí, proti které on burcoval. Aby bylo jasno, Palach svým činem protestoval nikoliv proti komunismu nebo socialismu, jak to zkreslují dnešní "rádoby" historici, ale proti občanské pasivitě.

Zvláštní kapitolou byla divadelní jeviště, kde ještě dlouho po vstupu vojsk přetrvával osobitý humor s "poťouchlými texty". Vzpomínám si, že v Pardubicích byla na komorní scéně uvedena hra Voskovce a Wericha Těžká Barbora, která ovšem byla režisérem Jiřím Císlerem aktualizována na současné poměry. Zaznívaly tam takové sentence jako např. "jak se ti N. K. vede?", což byla narážka na sovětskou tajnou policii NKVD. Lidé byli zvyklí číst mezi řádky a velmi hru oceňovali. Bohužel hra byla zakázána v dubnu 1969 okresním výborem KSČ a Jiří Císler odešel z Pardubic.

Škoda, že tzv. obrodný proces z roku 1968 nemůže nastat v nějaké podobě i nyní. Je obtížné si představit, že by politici směřovali k prosperitě státu, k demokratizaci společnosti a ke zvyšování životní úrovně obyvatel. Naopak sobeckost a touha po vlastním zisku, zejména pravicově uvažujících politiků, uvádí zemi do nevídaného marasmu, ožebračování bezmocných. Směřujeme k pravicové totalitě, ke snaze ovládnout policii, soudnictví, justici jako takovou. Je zřejmé, že média se budou snažit v předvolební kampani očernit vše, co jenom trochu zavání socialismem. Přitom "Socialismus s lidskou tváří" byl vynikající projekt, ovšem realizovaný ve špatnou dobu a na špatném místě.

0
Vytisknout
5324

Diskuse

Obsah vydání | 23. 8. 2013