Jediná možná cesta?

19. 8. 2013 / Marek Řezanka

Připomínáme-li si události roku 1968, potom většinou až samotný závěr Pražského jara s tragickou tečkou v podobě vpádu "bratrské vojenské pomoci" do země. Ona to ale ještě vlastně tečka nebyla. Ta přišla až později, v roce 1969 -- a možná až 1970. Do té doby trval ještě semknutý občanský vzdor. Byly to dny, na které mohou být hrdy jak Česká televize, tak Český rozhlas. Tehdy se bojovalo za jasně definované hodnoty a vítězily odvaha, profesionalita a hrdost.

Teprve až toto vše bylo zlomeno, můžeme se bavit o porážce s tragickým završením událostí Pražského jara.

Pokud nám ho naše mainstreamová média připomenou, potom jako "omyl", jako "slepou uličku komunismu", jako "utopii, která neměla šanci na úspěch". Demokratický socialismus není možný -- vtloukají nám média do hlavy. Je tomu ale skutečně tak?

Podívejme se na to relativně krátké období roku 1968, které bylo vyvrcholením atmosféry šedesátých let -- a porovnejme ho se současností.

Že se porovnává nesrovnatelné? Jistě, historický kontext je zcela jiný. Přesto -- nebo právě pro to -- zamysleme se, jaké základy pro demokratický systém se hloubily koncem šedesátých let -- a na jakých stojíme dnes.

Pro demokracii není nejpodstatnější počet politických stran. V zemích, kde jich je jako much, je většinou systém nestabilní a k demokracii mívá daleko.

Mnohem důležitější je, jaká práva má co největší počet občanů, a jak fungují jednotlivé systémy -- zdravotnický, vzdělávací, systém sociálního zabezpečení. Jak je v dané zemi pečováno o kulturu. Jaký důraz klade na ochranu životního prostředí. Jak se dovede postarat o své handicapované a nemocné.

V roce 1968 se v souvislosti s Československem mluvilo o zemi až "překulturizované". Lidé četli, chodili do divadel, navštěvovali různé koncerty včetně undergroundu. Rozvíjela se zde divadla malých forem, což je svým způsobem světový unikát. Kulturní scéna zde nebyla jen pro "privilegované", ale otevírala se i venkovu (jakkoli se nad zájezdy za kulturou z venkova do měst můžeme pousmát). Herci se mezi sebou nenapadali, neočerňovali se, nepropůjčovali se do reklam, jen aby se materiálně zabezpečili.

Dne 26. 6. 1968 byla zákonem Národního shromáždění zrušena cenzura. Ta byla označena za nepřípustnou a rozuměli se jí "jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky." Pravomoc prokurátora a soudu dotčena nebyla. Nevyostřoval se pseudoetnický konflikt, který by štval občany jednoho státu proti sobě na základě jejich etnického původu.

Neexistoval zde tlak nadnárodních korporací, které by vyváděly zisky ze země a využívaly toliko levnou -- a přitom kvalifikovanou - pracovní sílu. Nebyly zde mafiánské či jiné klientelistické sítě, které by uchopily politickou moc k obraně svých ekonomických zájmů.

Do médií se dostávali "obyčejní" občané, kteří se dělili o své poznatky ze svých profesí. Nebyla zde jen úzká skupina politiků, kteří vědí nejlépe, co občané chtějí a potřebují s tím, že za ně rozhodnou v jejich "nejlepším zájmu."

Právě tady najdeme asi největší kontrast k dnešním dnům. Porovnáme-li aktivitu a nadšení lidí tehdy -- a jejich pasivitu a frustraci dnes.

Koncem šedesátých let se formovala společnost, kde práva občanů mohla být poměrně značná. Kde by fungovala ekonomika podporující drobné podnikání (které v současnosti v podstatě skomírá), kde by neexistovala nezaměstnanost -- či by byla minimální -- kde by produkce lidí nemizela za hranicemi v kapsách nadnárodních korporací -- a zisky by se investovaly do vzdělání, do zdravotnictví a do sociálního systému. Kde se kultura a sport stávaly dostupnou záležitostí pro široké vrstvy obyvatelstva. Kde se neposilovaly úzké mocenské kruhy na úkor většiny lidí.

Navzdory pokrucováním a znásilňováním práva v padesátých letech zůstával v mnoha lidech koncept právního státu pevně zakotven -- a v letech šedesátých se k němu navraceli.

Existoval jasný a zřetelný hodnotový systém, který se neopíral o jediný bod v podobě maximalizace zisku. Odvaha se tehdy nepovažovala ani za bláznovství, ani za zbytečnost.

Proč si kromě srpnového zmaru nepřipomínáme i toto všechno? Abychom náhodou nezapochybovali o cestě, po níž třiadvacet let kráčíme, aniž mají mnozí z nás pocit, že bychom se k něčemu blížili? Jistě, události roku šedesát osm nám splynuly s tanky, s ponížením, s ohýbáním páteří, které začalo v sedmdesátých letech -- a které snad od té doby neskončilo. Splynuly nám s vytvořením klimatu klientelistických vazeb, které se obdivuhodně ujaly -- a které nám mohou připadat nezničitelné. To ovšem nebylo selháním systému, ale výsledkem postoje mocností tehdejšího bipolárního světa. Z Východu přišly tanky -- a ze Západu vanula naprostá lhostejnost, na jejímž pozadí byla obava z toho, aby se zde náhodou neujal systém demokratického socialismu, který by fungoval a sloužil jako výkladní skříň.

Dodnes slyšíme dva výklady toho, proč Pražské jaro ztroskotalo. Pro jedny jde o "jasný důkaz nereformovatelného komunismu, kdy se všechno stejně zase dostalo do starých kolejí", pro druhé pak o "oslabení komunismu, Strany, o podlomení systému s tím, že by se zde instaloval kapitalismus západních imperialistů." Třetí stranu ovšem slyšet není...

Představitelům Pražského jara, zejména A. Dubčekovi, se vyčítá, že slibovali více, než mohli splnit, že nadchli občany pro něco, co jim nedokázali zajistit, že jejich nadšení zklamali -- a tím vytvořili společnost pasivních.

Vskutku to zřejmě reálpolitici nebyli. Nechali se unést svými sny. Možná zde určitá míra naivity byla. To nic ovšem nemění na tom, že zde krátce -- přesto dostatečně dlouho -- vznikalo něco, na co si lze sáhnout, co lze hodnotit, k čemu se lze vracet. Jenom se to jaksi stalo tabu.

Nevracíme se k ekonomickým (i jiným) studiím té doby. Slyšíme odevšud, že to byla cesta špatná a nereálná. Že jedinou možnou cestou je ta, po níž aktuálně jdeme. Nemáme ale pocit, že právě tato "jediná možná cesta" je v lepším případě jakousi slepou uličkou -- a v tom horším cestou do bažin?

V současnosti jsme svědky řady uzurpací úzkou skupinou mocných. Šlo by rozlišit uzurpace:

1) Pracovní síly a jejích výtvorů (strach z nezaměstnanosti, z vyřazení ze společnosti, ze ztráty rodiny, zázemí, bydlení, strach z podpory takové činnosti, jež zaměstnavateli nevyhovuje - ten si vlastně kupuje loajalitu a držení úst a kroku)

2) Práce (zisk nadnárodních firem plyne pryč ze země - a nejde tak na rozvoj dané země. Krom toho je ve vzduchu stálá hrozba, že firma půjde tam, kde bude platit nižší daně, nižší mzdy, kde nebudou tak přísné normy ohledně kvality zboží, atd.)

3) Přístupu ke vzdělání a informacím (nerovný start, degradace vzdělávacího systému, degradace vysokoškolských titulů, vytváření tabu)

4) Poznání (uzurpace vysokoškolského vzdělání jen pro někoho, pro ty, kdo se nepostaví proti vládnoucím, a o které se mocní naopak mohou opřít)

5) Pohodlí (kdo nechce skončit v bídě, je nucen se chovat tak, aby vyhovoval režimu, nechá si vlastně zaplatit za držení úst a kroku, nechá si zaplatit za omezení vlastní svobody)

6) Peněz (peníze se staly hlavním hybatelem a hlavní složkou hodnotového systému, který byl jinak silně relativizován. Do popředí se tak dostaly mafiánské struktury, které usilují o podíl na moci)

7) Práva (zpochybnění rovnosti lidí před zákonem. Udržování lidí v tom, že mocní mají jiný výklad práva, a že tak to je v pořádku.)

 8) Pravdy (nálepkování názorových odpůrců jako lemplů, nezodpovědných, méně chytrých, populistů, nekompetentních, extremistů, atp., mediální manipulace)

9) Potřeb (ten, kdo zajišťuje většímu množství lidí pracovní příležitosti, může tyto lidi vydírat, že nepřistoupí-li na jeho požadavky, půjde jinam -- a oni přijdou o práci)

10) Politického rozhodování (voliči vždy krátce před volbami dostanou "zaručenou informaci" o tom, kdo je padouch, gangster, terorista, kdo chce společnost zadlužit na úkor budoucích generací, atp. Je s nimi manipulováno tak, aby nevolili podle svého reálného zájmu)

Jak se těmto formám uzurpací bránit? Je zapotřebí si přiznat, že bez naší aktivity, bez aktivity co nejvyššího počtu občanů, to nepůjde. Zůstaneme-li -- z jakéhokoli důvodu -- uvězněni v pasivitě a nezájmu, vzdáváme se tak svých práv, rezignujeme na šanci něco ovlivnit.

Ti, kdo slibují, jak zajistí "přímou demokracii" tím, že sami určí, co je pro nás ostatní nejlepší, se stylizují do role diktátorů. Přímou demokracii nelze nadiktovat, ta může přijít jedině z naší vůle, z vůle většiny z nás. Ti, kteří násilně chtějí rušit strany a sami touží určovat, kdo je na co odborník a kdo nám má vládnout, naše práva neposilují. Naopak, snaží posílit toliko svou moc. Ti neukazují lepší cestu. Některé z nás může lákat fakt, že se od nich nic nepožaduje -- a slibuje se jim zároveň mnohé. Ale právě to už by mělo každého varovat.

Možnosti, jak se bránit výše uvedeným uzurpacím, tu jsou. Práva občanů může posílit funkční podoba obecného referenda, která nebude Potěmkinovou vesnicí s tím, že nebude stanovena nesmyslně vysoká kvóta podpisů k realizaci referenda a nebude možné, aby vládnoucí politici mohli výsledky referenda v případě, že se jim nebudou líbit, po libosti vetovat.

Chceme-li se bránit ekonomickým tlakům, jsou zde zkušenosti s průmyslovými družstvy -- vznikají a rozvíjejí se po celém světě. Rozpracované jsou modely participativní ekonomie. Ekonomickým tlakům lze vzdorovat též, a to jednotným bojkotem zboží firem, které porušují ve světě lidská práva, které masově propouštějí a odcházejí jinam, které za honbou za ziskem ničí životní prostředí.

Pro existenci demokracie jsou potom zásadní kontrolní mechanismy nezávislé na politických tlacích či jakýchkoli jiných lobby.

Mají-li se zavádět ve společnosti prvky přímé demokracie, není možné, aby zde existovala výhradně závislá média opírající se o kapitál, který sleduje své partikulární cíle, a který podle toho bude s informacemi nakládat.

K zamyšlení potom je, zda je možná ochrana životního prostředí, pokud o zdrojích, které se týkají nás všech, budou rozhodovat zájmy někoho, kdo chce pouze maximalizovat svůj zisk. A je vcelku jedno, zda se bavíme o korporacích, jednotlivcích, či státním nebo polostátním podniku, který je na takové korporace a jednotlivce napojen.

Právě při formulaci možností, jak čelit různým formám uzurpací, vidíme, že dělení na levici a pravici mrtvé ani překonané není. Jenom nám někteří politici tyto pojmy vyprázdnili, aby si s nimi mohli nakládat podle svých potřeb. Je zde ovšem zřetelná dělící čára mezi tím, čí zájmy hájí pravice -- a čí by měla bránit levice -- a v jakých tématech se tyto proudy nutně budou střetat.

Podstatné pro to, kam a jakým způsobem budeme směřovat, bude, zda dokážeme zapomenout na historická zklamání, na všechna očekávání vkládaná do jednotlivých politiků, která ve střetu s realitou opakovaně vzala za své.

Neberme si z roku 1968 ponížení a porobu, které přišly s lety sedmdesátými. Vezměme si ono nadšení a potřebnou aktivitu, které Pražské jaro provázely. Máme-li strach, že budeme někým oklamáni a zneužiti, nevzdávejme se své moci. Zajímejme se o svá práva a buďme připraveni na své povinnosti. Pak teprve můžeme zjistit, kolika cestami se vlastně můžeme vydat.

0
Vytisknout
7340

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2013